Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Editorial, Redakce

Šťastný anachronismus

Kateřina Tučková • Autor: Matěj Stránský
Kateřina Tučková • Autor: Matěj Stránský

V tomto speciálu jsme se rozhodli přinést rozhovory s lidmi, kteří nás ve zkratce řečeno baví. Ne že by nám vyvolávali úsměv na tváři (i když někteří pochopitelně ano), ale jejich aktivita nás obohacuje. Ať už tím, že se věnují umění, sportu, architektuře či péči o druhé. Pokud vám tu někdo chybí, budeme rádi, když nám napíšete podnět, protože v některém z dalších speciálů najdete pokračování.

Letos naše republika oslaví sto let. V Česku žije pět set lidí, kteří tuto výjimečnou událost zažili, jsou tedy ještě starší než náš moderní stát. Mezi ně patří i paní Linda Wichterlová, se kterou přinášíme jeden z rozhovorů. Na otázku, jaká je její nejstarší vzpomínka, odpovídá: „Pamatuji si tryznu za Aloise Rašína, prvního československého ministra financí, u nás v Prostějově, kam mě rodiče vzali večer s sebou. Byly mi asi čtyři nebo pět. Byla zapálena velká hranice a mně to nějak nešlo do hlavy, ptala jsem se: ‚To ho tam pálí, nebo co?‘“ Jen drobné doplnění, Alois Rašín zemřel na následky atentátu 18. února 1923.

Mezi dalšími respondenty jsou například videoreportér Janek Rubeš, hudebník Tomáš Klus, herec a umělecký šéf Dejvického divadla Martin Myšička, snowboardistka Šárka Pančochová, fyzik Martin Roček či psychiatr Jiří Horáček.

Titul pro tento speciál „Každý v něco věří“ jsme zvolili podle odpovědi architekta Marka Štěpána. Došlo nám totiž, že tenhle výrok spojuje i naše hosty v tomto speciálu. Věří totiž mimo jiné tomu, že jejich práce nebo aktivita skrývají i nějaký vyšší smysl.

Jak to naznačila například spisovatelka Kateřina Tučková, která kromě psaní také organizuje oceňovaný festival Meeting Brno: „Nemyslím si, že spisovatel nebo spisovatelka by nutně měli mít nějakou misi. U sebe bych to také nenazvala misí – já jen prostě nedokážu být pořád sama se sebou a počítačem, ale musím věci, o kterých píšu, i žít. Témata, kterým se věnuju, jako jsou ženská práva nebo práva menšin, soužití různých kultur a náboženství, jsou motivovaná zážitky z rodinného prostředí, a tak bych se jim věnovala, i kdybych nepsala. Na druhou stranu si dovoluji spisovatelskou i organizační práci spojovat, protože mám vzory – zní to asi anachronicky – v českých obrozeneckých spisovatelkách.“

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu Speciál I/2018 pod titulkem Šťastný anachronismus