Vždycky jsem byla divoká holka
Se zpěvačkou a herečkou Monikou Načevou o plotech zbořených ruskými tanky, o tom, že Brno byla dobrá škola, a o nepříteli, který není vidět
Monika Načeva je tak trochu nepředvídatelná. S oblibou dělá věci jinak, než se od ní v životě očekává a taky než je v její branži zvykem – neubírá se vyšlapanými cestami, naopak nebojí se zkoušet stále nové věci. Řídí se přitom instinktem a daří jí spojovat zdánlivě nespojitelné, třeba právě teď v koncertním projektu Spolu, na kterém se sešly s Ivou Bittovou a Lenkou Dusilovou. Možná k tomu přispěly i odlišné světy dětství a mládí, prožité na českém maloměstě a v bulharských horách.
Když se sejdou tři výrazné hudební umělkyně – Monika Načeva, Iva Bittová a Lenka Dusilová – na jednom pódiu, není jim tam těsno?
Právě naopak, dobře se doplňujeme. Každá jsme paličatá po svém a každá jinak mapujeme a cítíme hudbu, kdy pro mě je třeba na prvním místě slovo; nemůžu zpívat bez silných textů, proto pracuji s básněmi třeba Jáchyma Topola a Pavla Zajíčka.
Paličatost a chuť spojovat nespojitelné – kde se to v tobě vzalo?
Určitě to souvisí s mým dětstvím a dospíváním, které jsem prožila na takovém klasickém maloměstě, v Chocni ve východních Čechách. Za socialismu to byla šedá zóna, kde nikdo nevybočoval, absolutně nic se tam nedělo a nikdo nic zajímavého nedělal.
Nepocházím z žádné intelektuálské rodiny, rodiče pracovali v dělnických profesích, a třeba o politice nebo o umění se u nás nemluvilo. Spíš bylo pořád úplné ticho. Spoustu času jsem ale zažila s dědou, za kterým jsem jezdila o prázdninách.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
