V září 1987 vychází v samizdatu nulté číslo Lidových novin uvozené textem disidenta a dramatika Václava Havla Co lze a co nelze očekávat od právě vzniklého nezávislého měsíčníku. V šesti bodech se tehdejší čtenáři dozvídají o dobré vůli redakce navázat na slavné předválečné Lidové noviny, i když v mnohem skrovnějších podmínkách a touze pokrýt svět ve veškeré jeho pestrosti.
Těch třiadvacet prvních stran se skládalo v bytě prvního šéfredaktora LN Jiřího Rumla, který texty i redigoval, případně vracel zpátky autorům na přepsání. „A ti byli pěkně nasraní. Psali to v kotelnách a zadarmo, a ještě po nich chtěl někdo přepis,“ vzpomíná s pobavením Jan Ruml, syn tehdejšího šéfredaktora, který podle svých slov byl „logistou“ a distributorem nového listu. Celá akce kolem vzniku každého dalšího čísla nelegálních (ale stále úřady o registraci žádajících) Lidovek probíhala ve čtyřech fázích: obsahová, přepisovací, distribuční a rozmnožovací.
Prvních deset kopií směřovalo rovnou do rukou členů redakční rady, tedy jejího předsedy Jiřího Dienstbiera, Petra Pitharta, Václava Havla a dalších. Ostatní kopie putovaly k neméně důležitým, i když bezejmenným lidem: těm s minoltou. „Jezdili jsme na Jižní Město do bytů, k
de byly první kopírky, a v rychlém sledu se udělalo dvě stě, tři sta kopií. Pak už to bylo na lidech, ke kterým se dostaly, aby udělali další načerno v podnicích, kde pracovali,“ popisuje běžné kolečko opakující se s každým vydáním Jan Ruml.
A čtenáři uvyklí praxi…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
