Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Dopis Anežce

1988: Vzpomínky a eseje

64, Kardinál Tomášek slouží mši svatou v chrámu Svatého
Kardinál František Tomášek slouží mši v chrámu sv. Víta v Praze, 1988 • Autor: Lubomír Kotek

Kdykoli jedu tramvají pražskými Vršovicemi, vybaví se mi vzpomínka stará víc než třicet let. Ten dům bych už asi neidentifikovala, ale vím, kde jsem z tramvaje vystupovala, odbočila jsem vpravo a pak dvakrát vlevo, co nejnenápadněji jsem vklouzla do pootevřených domovních dveří a seběhla po schodech do větší suterénní místnosti. Scházívalo se nás tam kolem dvaceti, někdy i víc. Mezi jiným také Ota Mádr a Tomáš Halík. Odcházeli jsme opět jednotlivě, tiše a nenápadně.

Obezřetnost byla na místě, protože v té době platil paragraf přezdívaný „mařička“. Jeho oficiální název si už nevybavím, ale šlo o „dozor státu nad církvemi“. Za „nedovolené shromažďování“ hrozil kriminál, a my jsme se shromažďovat potřebovali. Když říkám „my“, mám na mysli křesťany různých denominací a humanitních profesí: lékaře, psychology, sociology apod. Spojovala nás touha poctivě a v křesťanském duchu sloužit nemocným, případně hendikepovaným. Prostě nevidět v nich jen pracovní sílu nebo množinu orgánů v koženém pytli, ale osobu, jedinečnou bytost stvořenou podle Božího obrazu, prostě člověka celého, s tělem i duší. Přednášeli nám velmi vzdělaní a sečtělí přednášející, které režim za katedry nepustil. Nebo je za ně na chvíli v roce 1968 pustil, ale později je neprokádroval a vyhodil. Některé k lopatě, jiní myli výkladní skříně nebo topili v kotelnách.

Reklama
Reklama

Vlastně jsme si tenkrát ani neuvědomovali, že tahle ilegální setkávání jsou pro nás velmi užitečnou teoretickou přípravou na to, co nás brzy čeká. A opravdu, prakticky všichni jsme se bezprostředně po sametové revoluci pustili do práce. Já konkrétně do zakládání hospiců, protože tu chyběly, a najednou to šlo. O jejich existenci za hranicemi jsem se dozvěděla v roce 1988 ze samizdatového časopisu Salus. Zakladatelka slavného Hospice sv. Kryštofa v Londýně, Cecilly Saundersová, mě svým článkem uchvátila. Jenže v té době měl stát ve zdravotnictví monopol. O hospicích jsem si mohla nechat jen zdát.

V té době byl pražským arcibiskupem kardinál František Tomášek. Velmi živě si vzpomínám na jeho pastýřský list, kterým koncem listopadu 1987 vyhlásil Desetiletí duchovní obnovy národa. Šlo o dobře promyšlenou pastorační iniciativu, v níž každý rok byl věnován určitému tématu a měl svého patrona. Rok 1988 měl téma „Služba životu“ – jinými slovy pozitivně vyjádřeno páté přikázání Desatera: „Nezabiješ!“ Patronkou roku byla, tehdy ještě blahoslavená, nyní již svatá, Anežka Česká.

Křesťané se tenkrát pravidelně scházeli v kostele sv. Salvátora u Karlova mostu, aby si vyslechli promluvu k tématu a prosili Anežku o přímluvu za národ. Kostel praskal ve švech, atmosféra byla nepopsatelná, sounáležitost obrovská a často se to protáhlo dlouho do noci. Nikomu se nechtělo skončit.

Jednou pozdě v noci jsem po příchodu domů pocítila neodolatelné nutkání napsat Anežce osobní dopis. Nepochybuji o tom, že si ho přečetla ještě dřív, než se slova zrozená v mém srdci zobrazila na papíře. Kopii dopisu jsem tenkrát poslala jezuitovi Josefu Koláčkovi do Rádia Vatikán. Jen tak, pro radost, a aby věděl, že se tady v rámci svých možností snažíme, nerezignujeme. Že ten dopis v pořádku došel, jsem se dozvěděla o rok později, ve vagonu římského metra, z úst biskupa Škarvady. Jeli jsme na poslední poutní mši u příležitosti svatořečení Anežky České. Pan biskup, který žil léta v emigraci a po rodné vlasti se mu stýskalo jako každému jinému, se hlasitě dělil o radost: „To bych si nepomyslel, že někdy pojedu v Římě narvaným metrem a všichni tam budou mluvit česky!“ Vyprávěl, vzpomínal a najednou řekl: „A to jedna doktorka z Prahy napsala Anežce dopis. To bylo ale žrádlo!“ Děvčata kolem mne se začala smát a prstem ukazovat na mě. Od té doby jsme byli s panem biskupem Škarvadou velcí kamarádi. Kdykoli jsme se později v Praze potkali, na tu jeho upřímnou „recenzi“ mého literárního výtvoru jsme se smíchem vzpomínali.

Když tak lovím v paměti, co významného jsem v roce 1988 ještě zažila, vybavuje se mi vzpomínka na pouť do katedrály sv. Víta. Bylo to v březnu. Čekala jsem přes dvacet přátel z Čech a Moravy, se kterými jsme se tam měli sejít. Nesetkala jsem se ani s jedním z nich. Pouť sice byla oficiálně povolená, ale hrůza tehdejšího režimu ze „shromažďování“ byla až hysterická. Technické kontroly aut na silnicích rovnající se šikaně, výpadky městské hromadné dopravy a řada dalších „bezpečnostních opatření“ způsobila, že se do katedrály dostavil sotva každý desátý z těch, kdo tam směřovali. Přesto byl chrám plný a bohoslužba slavnostní a důstojná.

V Římě už v té době probíhaly přípravy svatořečení Anežky České. Mnoho emigrantů, žijících za železnou oponou, se tam chystalo a my byli smířeni s tím, že nás na pouti zastoupí. Že na poslední chvíli bolševik otevřel klec a české poutníky na výjezdní doložku k pasu do Říma pustil, pokládám dodnes za zázrak, který nám vyprosila Anežka. Jinak si to vysvětlit neumím. Mladší čtenář možná neví, co je to výjezdní doložka k pasu, tak to musím vysvětlit. Každý si o ni před zamýšlenou cestou mimo socialistický blok mohl zažádat. To ho stálo jenom kolek. Jenže málokdo ji dostal. A když ji dostal a podařilo se mu vycestovat, mohl si být jistý, že v zájezdu je někdo, kdo ho na každém kroku sleduje – jestli se neoddělí od skupiny, s kým tam promluví, o čem promluví a jestli se nechystá zdrhnout.

My jsme s manželem o výjezdní doložku žádali mnohokrát, pak už spíše ze sportu, ale nikdy jsme ji nedostali. Až jednou, bylo to v roce 1976, nám ji vyřídili železničáři, kteří mě chtěli na svém vlakovém zájezdu po západních zemích jako lékařku. Asi se za mě nějak zaručili, pozadí toho „zázraku“ neznám. Když jsme se vrátili, musela jsem na kádrovém oddělení napsat a vlastnoručně podepsat, že se za mého pobytu v zahraničí nic mimořádného neudálo.

V souvislosti s tím ještě jedna vzpomínka na rok 1988. Náš ředitel zjistil, že na kádrovém oddělení mají nepořádek. Konkrétně že na polovině kádrových spisů zaměstnanců chybí jejich fotografie. Kádrovačka obvolávala nás hříšníky s tím, že ještě dnes musíme dodat fotku, jinak bude zle. Tenkrát ještě nebyly na každém rohu ty samoobslužné budky s fotoaparátem a žádnou fotku jsem u sebe neměla, tak jsem se vypravila za manželem do práce. Měl tam moji fotku vystavenou, docela hezkou, ale jak jedu na koni. To se do kádrového spisu nehodilo. Jeho kolega Jarda, ještě žije a mohl by to potvrdit, situaci zachránil. Otevřel šuple plné fotek různých žen, pak vybral jednu, že prý jí jsem podobná. Kádrovačka ji přilepila na můj spis, podívala se na mě, na fotku, znovu na mě, znovu na fotku a pravila: „Paní doktorko, víte, že bych vás na ní vůbec nepoznala?“ Popravdě jsem jí odpověděla: „Z toho si nic nedělejte, já sebe taky ne.“ Zasmály jsme se tomu, soudruh ředitel byl spokojený, kádrovačka mohla dostat osobní ohodnocení a já se bez postihu mohla vrátit ke svým pacientům.

M. Svatošová (1942)

Lékařka, spisovatelka a publicistka, iniciátorka a zakladatelka hospicové péče u nás – první hospic v České republice otevřela v roce 1995 v Červeném Kostelci; o existenci a fungování hospiců se dozvěděla v osmdesátých letech ze samizdatové literatury. Po absolvování zdravotní školy vystudovala lékařství a do roku 1990 působila jako praktická lékařka v Praze, kdy se také věnovala rodinám, které chtěly svým umírajícím dosloužit doma. Začátkem roku 1990 nastoupila do Katolické charity, v roce 1993 založila občanské sdružení Ecce homo pro podporu domácí péče a hospicového hnutí. Převážně hospicové péči se věnuje i v knihách a odborných publikacích, čtenářsky nejúspěšnější je její publikace Hospice a umění doprovázet, která vyšla v nákladu mnoha desítek tisíc kusů.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte