Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

léto 1968

Přestaňte to tisknout ✭ Skončíte jako Maďarsko ✭ Přijdeme vám na pomoc ✭ Martin Dzúr má telefon

Nikolaj PODGORNYJ, Alexander DUBČEK, L.I.BREŽNĚV,Josef SMRKOVSKÝ, ČSSR - SSSR, Československo -…
A vtipy o mně taky přestanou. (Čierna nad Tisou, debatující Brežněv a Smrkovský, vlevo Dubček) • Autor: ČTK

Koncem jara se komunistická strana začala připravovat na svůj mimořádný sjezd. Mělo jít o klíčovou událost, která měla umožnit Alexanderu Dubčekovi a jeho spojencům ovládnout ústřední výbor a tím důležité rozhodovací procesy.

V červnu se začaly konat předsjezdové schůze místních sdružení KSČ, které měly vybrat delegáty na okresní konference. Dobové záznamy evidují dva trendy: poměrně nízkou účast straníků (v průměru 52 procent) a mírnou převahu mladších, reformně smýšlejících komunistů. Běžní pasivní straníci v základních organizacích vyčkávali, jak se situace vyvine. Mezi konzervativce v členských organizacích patřili hlavně letití funkcionáři spjatí se stalinismem. Mezi reformisty se obvykle tlačili intelektuálněji založení lidé, předúnoroví komunisté a mladí straníci, kteří vstupovali s nadějí na střídání politických garnitur a šanci na modernější řízení státu.

Reklama
Reklama

O podíl na politické moci se začínali hlásit i socialisté a lidovci, teď už nevystupující jako poslušní členové Národní fronty, ale otevřeně se hlásící ke své politice před únorem 1948. Socialisté vznesli například požadavek na své větší zastoupení ve vládě a na zrušení Lidových milicí. Lidovci se začali označovat za křesťanskou demokratickou stranu, tedy uskupení, které má, či by mělo mít daleko k plnění marxisticko-leninských vizí. Strany v Národní frontě chápali jako nezávislé a vzájemně si rovné a požádali vládu o navázání diplomatických styků s Vatikánem, což tehdy komunistické státy neměly.

KAN, neboli Klub angažovaných nestraníků, se také nenechal odradit útoky Dubčeka a dalších lidí z vedení KSČ, využíval relativně svobodného prostředí a dál rozvíjel svoji činnost. Jednal s ministrem vnitra Pavlem o registraci a dostal povolení k přípravné činnosti. Vytvářel skupiny v regionech a čekal na schválení stanov. Vznikl také Manifest KAN, který se hlásil k politice zakladatelů Československé republiky T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Budoucnost země viděl KAN v „demokratickém socialismu“ s důrazem na dodržování osobních svobod.

Alexander DUBČEK, politik, Lidové milice, LM
hlavně v klidu, soudruzi. (Dubček na červnovém aktivu Lidových milicí na pražském letišti) • Autor: ČTK

Zatímco vytváření KAN byl Dubčekův režim ochoten tolerovat, sociální demokracie se stala skutečným testem komunistické tolerance. Snahám o její obnovení se komunisté včetně reformistů bránili a nebyli ochotni ustoupit.

Hýbala se ekonomika. V červnu začalo zřizování podnikových samospráv, které představovaly velkou změnu v centrálně řízeném hospodářství. Statistický úřad vydal zprávu, že více než 20 tisíc lidí požádalo o povolení soukromě podnikat.

Národní shromáždění, jak se tehdy jmenoval parlament, přijalo zákon o rehabilitacích, který zaručoval komunistům i nekomunistům rehabilitaci a odškodnění za nezákonné postihy. Navzdory Brežněvovým výhrůžkám byla přece jen schválena novela tiskového zákona, která rušila cenzuru a zaručovala skutečnou svobodu tisku na úrovni západních standardů. Z tří set poslanců jen třicet hlasovalo proti, sedmnáct se zdrželo. Proměna Československa pokračovala, byť reálně, tedy v rovině zákonů, se zatím změnilo jen málo.

Přestaňte to tisknout

V polovině července Leonid Brežněv na plénu ÚV KSSS prohlásil, že jeho kritická slova z dubna a května „neměla žádný pozitivní účinek na vývoj událostí“ v Československu. V Moskvě skrytě pokračovala příprava vojenské invaze.

Její součástí bylo už 10.–17. května sovětsko-polské cvičení v Polsku, jehož se zúčastnilo 60 tisíc vojáků a 1800 tanků. Během něj se nacvičoval útok na československou hranici. Podobné cvičení proběhlo i na jihu NDR. Po jejich konci zůstali vojáci a technika rozmístěni podél československé hranice a čekali na další povely. Dne 20. června pak začalo společné cvičení Varšavské smlouvy nazvané Šumava, na které dorazilo 24 tisíc vojáků, osmdesát tanků, téměř devadesát letadel nebo vrtulníků. Současně s tím se opět cvičilo podél československé hranice v Polsku a východním Německu. Všechny tyto akce byly Sověty připraveny jako součást plánované vojenské intervence do Československa, byť nic takového v té době samozřejmě nepřiznávali.

Svoji aktivitu zvýšily i Lidové milice, které stále měli pod palcem konzervativci. Paramilitární armáda KSČ, pro jejíž existenci nebyl žádný zákonný rámec, čítala zhruba 80 tisíc ozbrojených mužů. V červnu 1968 připravovali shromáždění v několika městech s pochody v plné zbroji, které měly podpořit kritiky reforem. Dubček se obával střetu s liberály a podařilo se mu akci usměrnit pouze do Prahy, kde se 19. června v hangáru na letišti Ruzyně odehrál aktiv milicionářů. Organizátorům se nakonec podařilo prosadit schválení „zdravice sovětskému lidu“, kterou otiskly moskevské noviny a vyvolaly tím záplavu tisícovek rezolucí ze sovětských závodů vzkazujících do Československa, že tamní dělníci jsou připraveni pomoci Čechům a Slovákům v obraně socialismu. Československá snaha o vlastní cestu socialismu se na počátku léta ocitla ve vážném ohrožení. Nebylo však patrné, jestli si to vedení státu s plnou vážností uvědomuje.

Minimálně část domácí společnosti však riziko vážného ohrožení reforem tušila. Členové Československé akademie věd požádali novináře Ludvíka Vaculíka, aby sepsal manifest, k němuž by se pak mohly hlásit veřejně známé osobnosti. Výsledkem byl známý text Dva tisíce slov publikovaný 27. června v Literárních listech, Práci, Mladé frontě a Zemědělských novinách. Cílem stati byla podpora pražského jara v jeho původním duchu.

pruh_leto_4

Brežněvovo vedení však zareagovalo podrážděně a Vaculíkův manifest použilo jako důkaz bující kontrarevoluce. Konzervativci v KSČ vnímali Vaculíkův manifest jako další akt „pravice“, jak říkali stoupencům reforem, proti socialismu. „Samotný text neříkal nic mimořádného, v té době bychom objevili v novinách daleko radikálnější,“ prohlásil nedávno v Českém rozhlasu historik médií Jakub Končelík. „Ale to, co z toho dělalo manifest, programové prohlášení opozice v uvozovkách, je skutečnost, že text vyšel ve čtyřech denících současně, organizovaně, bez vědomí předsednictva komunistické strany, a že jej lidé podepisovali. To z něj v očích kritiků udělalo program kontrarevoluce.“

Vedení strany si pozvalo šéfredaktory na kobereček a požadovalo, aby přestali otiskovat prohlášení na podporu Dvou tisíc slov a tiskli prohlášení proti manifestu. Šéfredaktoři to odmítli – a nic se nestalo, Dubček totiž opět situaci mírnil. Dva tisíce slov sice odsoudil jako „útok proti nové politice strany“, ale nesnažil se podnikat nějaké represivní kroky. Prosazoval – jak se říkalo – „politické řešení“, to znamená držet se své stranické linie, akčního programu plus pozdějších korekcí a přesvědčit lidi, že si komunistická strana zaslouží jejich důvěru.

Prohlášení v tomto duchu vydal 28. června. V ten den se začínaly konat okresní konference KSČ a bylo důležité, jaká nálada převládne vůči manifestu tam. Jiný člen vedení a přední reprezentant konzervativní kliky Alois Indra proto vydal svoje prohlášení, kde označil Dva tisíce slov za provokaci a vyzval, aby okresní konference zaujaly odpovídající stanovisko. Boj o názor uvnitř KSČ hlavně vzhledem k chystanému mimořádnému sjezdu probíhal naplno.

Podle odezvy mezi sjezdovými delegáty se spíš zdálo, že většina nemá se zněním Dvou tisíc slov větší problém. Jeden proud vyčítal vedení strany, že situaci příliš vyhrotilo, další proud podpořil spíš smířlivé Dubčekovo vyjádření. Názor Indry a dalších konzervativců výraznou podporu nezískal.

Skončíte jako Maďarsko

Okresní a krajské stranické schůze z června a července 1968 jsou považovány za výjimečnou událost v komunistických dějinách. Železné pravidlo tzv. demokratického centralismu, tedy že usnesení vyšších stranických orgánů jsou závazná pro orgány nižší, najednou přestalo platit. Velké množství delegátů na sjezdu vystupovalo proti květnovému usnesení vedení KSČ, v němž se Dubček snažil alespoň trochu vyhovět Brežněvově kritice. Okresní a krajské předsjezdové schůze výhrady Kremlu a snahu Dubčekova vedení o – jak se tehdy říkalo – konsolidaci odmítly a vyjadřovaly se pro urychlení reformních snah, tedy například schvalování liberálnějších zákonů. (Nikoli však vytvoření politické plurality.)

Důležité je také říct, že Dubček tomuto trendu uvnitř komunistické strany nebránil a vlastně nechal průchod změně z centrálně řízené komunistické strany sovětského typu v modernější, svobodnější politické uskupení, které si chtělo zasloužit důvěru lidí. Kde se takový proces může zastavit, nebylo jasné, a to samozřejmě ještě víc znervózňovalo odpůrce reforem, kteří najednou museli vidět ve vojenské intervenci  jediný způsob, jak nebezpečně reformnímu sjezdu zabránit.

Brežněv reagoval na Dva tisíce slov okamžitě, ten samý den, kdy text vyšel v novinách. Telefonoval Dubčekovi a manifest označil za ukázku „nástupu sil, které vévodí kontrarevoluční situaci“. Prohlásil, že manifest poskytuje důvod okamžitě podniknout akci proti kontrarevolučním silám. Když Dubček neposlechl a proti autorovi ani signatářům dopisu nijak nezasáhl, začal být Brežněv ve své kritice ráznější. Ze sklouzávání do pravicových pozic obvinil už i Dubčeka.

Třetího července odsouhlasilo politbyro ÚV KSSS dopis adresovaný předsednictvu ÚV KSČ. V něm se konstatuje, že vývoj v Československu směřuje ke „kontrarevolučnímu puči“. Kreml navíc vyjádřil nejvyšší znepokojení, že takový vývoj podporují i lidé z vedení strany a že se tak děje krátce před mimořádným sjezdem. Dopis také upozorňuje, že Sověti nebudou takovému vývoji nečinně přihlížet. Podobný list pak do Prahy po dohodě s Moskvou dorazil i z dalších socialistických států kromě Rumunska a Jugoslávie, kde si komunisté také dělali svoji, na Kremlu více nezávislou politiku.

Konzervativci se kritických vzkazů chytili. Drahomír Kolder navrhl svolat ÚV KSČ a předložit mu dopisy spřátelených stran a projednat účast na vrcholné schůzce Varšavské smlouvy, kde chtěl Brežněv o situaci v Československu jednat. Předsednictvo ÚV KSČ však Kolderův návrh 12. července odmítlo a navrhlo, že místo účasti na společné schůzi nabídnou spojencům dvoustranná jednání. V té době už ale Kreml rozhodl, že společná schůzka se uskuteční ve Varšavě 14. a 15. července i bez Dubčeka a jeho kolegů z vedení KSČ. Maďarský vůdce Kádár, Dubčekův jediný sympatizant v Kremlem vedené skupině socialistických států, řekl na setkání československých a maďarských komunistů 13. července v Komárně Dubčekovi, že odmítnutí účasti na společném jednání byla největší chyba, jakou Dubček od ledna 1968 udělal.

Dubček podle historiků do poslední chvíle věřil, že bez jeho účasti se varšavská schůzka neuskuteční. To byl ale omyl. Konala se, navíc se snahou utajit průběh, takže se neprováděl záznam. Podle pozdějších vzpomínek přítomní nešetřili kritikou a shodli se, že situace v Československu je pro vládnoucí režimy v socialistických státech nanejvýš nebezpečná.

Polský vůdce Gomułka prohlásil: „Máme co činit s takovou kontrarevolucí, v níž protivníci nestřílejí. Pro nás by samozřejmě bylo mnohem jednodušší, kdyby stříleli, protože pak bychom na to mohli zcela jinak reagovat.“ Maďarský generální tajemník Kádár odmítl, že by šlo o kontrarevoluci. Situaci v Praze celkem realisticky popsal jako „proces, v jehož průběhu by se KSČ postupně změnila v sociálnědemokratickou stranu“ a režim na systém „jugoslávského typu“. To by pak vytvořilo nebezpečí „buržoazní kontrarevoluce“. To byl v bolševické hantýrce název pro přechod k normální demokracii uplatňované na Západě. Kádár přesto vojenské řešení odmítal.

Německý vůdce Ulbricht pronesl na varšavském jednání úvahu, že vývoj v Československu má na svědomí „světový imperialismus“ se západním Německem v čele. Hlavním terčem podle Ulbrichta není Československo, ale jeho NDR. „V žádném případě proto nesmíme připustit, aby kontrarevoluce zvítězila,“ dodal.

Bulharský předák Todor Živkov navázal na Gomułku a Ulbrichta a prohlásil, že v Praze už nevládne dělnicko-rolnická vláda ani tam už neexistuje diktatura proletariátu. „V takové situaci jsou socialistické země povinny československé dělnické třídě poskytnout veškerou pomoc k potlačení kontrarevoluce, ani vojenskou pomoc nevyjímaje,“ řekl Živkov.

Všichni ale čekali, jak se ohledně dalšího postupu vysloví Brežněv. Československo přirovnal k Maďarsku v roce 1956 a spustil zdrcující kritiku. Obvinil pražské vedení, že kompromituje principy socialismu, snaží se strhnout svoji zemi zpět ke kapitalismu, rozbít jednotu socialistické soustavy a světového komunistického hnutí, čímž by došlo k ohrožení i jejich bezpečnosti. Situaci v Praze zhodnotil jako „otevřený útok kontrarevoluce“, který by vyvedl zemi ze socialistického tábora.

„Pětka je povinna přijmout všechna opatření a využít všech prostředků, aby tomu bylo zabráněno,“ nechal Brežněv zapsat do závěrečného dokumentu z jednání, který byl připojen k dopisu adresovanému Dubčekovu vedení. V dokumentu také stálo: „Buď vedení KSČ v sobě najde odvahu revidovat své názory, přijme rozhodná opatření a rozdrtí reakci, nebo se osud Československa bude řešit naprosto jinými prostředky a silami.“

Pořád se tedy zdálo, že je tu prostor k jednání. Brežněv připustil konání ještě jedné schůzky, kde by československému vedení nadiktovali, co je třeba udělat ke zvrácení situace. Teprve kdyby se to minulo účinkem, měly socialistické státy podniknout potřebné kroky ve spolupráci „se zdravými silami v předsednictvu ÚV KSČ“.

Přijdeme vám na pomoc

Dubčekovo vedení projednalo dopis z Varšavy už po dvou dnech, tedy 17. července, a rozhodlo o svolání celého ÚV, aby se poradilo, jak odpovědět. Dnes je zřejmé, že Brežněv od nich požadoval radikální proměnu akčního programu a de facto škrtnutí celé polednové politiky. Šlo o otázku svobod a státní suverenity.

Kohoutův text byl výzvou, aby Dubček v Čierné hájil zájmy svobodných lidí.

Tweetni to

Dubčekovo vedení jednomyslně schválilo dopis v duchu svých dosavadních kroků. Šlo o vstřícnou, ale argumentačně pevnou obhajobu polednové politiky reforem a obhajobu československé suverenity. Podle historiků však Dubčekovo vedení zřejmě nemělo přesné informace o tom, s jakou naléhavostí Brežněv ve Varšavě ostatním sliboval, že nedopustí vymanění se Československa ze svého područí.

Kreml si pak už jen hledal záminky, jak kritiku dál stupňovat. Stalo se jí i vystoupení českého generála Václava Prchlíka. Na tiskové konferenci 15. července odpovídal Prchlík na otázku novinářů, jak to bude se sovětskými jednotkami, které se neměly k odchodu po skončeném cvičení na Šumavě. Prchlík prohlásil, že vojáci odejdou, protože podle právního rámce státy Varšavské smlouvy nemají právo svévolně umísťovat své jednotky na území jiného státu. Prchlík si také postěžoval, že orgán Varšavské smlouvy, který by to měl řešit, nefunguje. Proti tomu se ozval vrchní velitel Varšavské smlouvy maršál Jakubovskij a Prchlíka obvinil, že vyzrazuje mezistátní tajemství.

Dne 19. července uveřejnil moskevský deník Pravda článek o údajném nálezu skladu amerických zbraní v Československu u hranic s Německem. Zbraně se skutečně našly, ovšem šlo o výzbroj pocházející z druhé světové války a panovalo podezření, že celá věc je provokací KGB.

O den později dorazila do Prahy nóta, v níž sovětský ministr zahraničí obvinil v souvislosti s Prchlíkovým případem Dubčekovo vedení z ohrožení Varšavské smlouvy. Nález zbraní pak ministr označil za mimořádně nebezpečný stav. Ve stejný den byly armády pěti socialistických států uvedeny do bojové pohotovosti.

Hlavním pilířem bojového sboru se měly stát sovětské tankové jednotky, které byly stále rozmístěné od jarního vojenského cvičení podél československých hranic v NDR, Polsku a Maďarsku. Doplnit je mělo obsazení leteckého prostoru a týlové zabezpečení, jejichž cvičení začalo 23. července na západě Sovětského svazu. Po skončení manévrů se letadla přesunula do NDR a Polska, odkud měla přiletět do Československa.

Jak bylo zmíněno, Brežněv chystal ještě jednu diplomatickou aktivitu, pokud se vůbec dá jeho jednání s vazalským státem diplomacií nazvat. Nabídl Dubčekovi jednání. Napřed se mělo uskutečnit v Moskvě nebo Kyjevě. Dubček požadoval československé území a nakonec byl dohodnut kompromis – slovensko-sovětská hranice v Čierné nad Tisou. Jako vstřícný krok před jednáním odvolal Dubček z pozice v armádě generála Prchlíka.

Literární listy otiskly 26. července poselství československých občanů účastníkům schůzky. Text vytvořený spisovatelem Pavlem Kohoutem se jmenoval „Socialismus – spojenectví – suverenita – svoboda“ a mělo jít o vyjádření masivní podpory československých občanů Dubčekovu vedení pro jednání v Čierné. Zároveň bylo požadavkem, aby Dubček hájil zájmy svobodných lidí, jimiž se Češi a Slováci tehdy cítili být. „Píšete za nás osudnou stránku dějin Československa. Napište ji s rozvahou, ale především s odvahou. Ztratit tuto jedinečnou šanci by bylo naše neštěstí a vaše hanba. Věříme vám,“ stálo v prohlášení. Text byl pak zakončen větou: „Jsme s vámi, buďte s námi,“ která se stala symbolem dramatického léta 1968.

pruh_leto_2

Do Čierné se na první den jednání, tedy 29. července, vypravilo vlakem celé předsednictvo ÚV KSČ. Jednalo se v místním kině. Sověti taktizovali, snažili se prosadit takový model jednání, kde by řekli postupně všichni svůj názor. Vsázeli na to, že se ukáže rozdílnost postojů československých komunistických špiček. Dubček a jeho spojenci se naopak snažili jednání zúžit do čtyřky na každé straně a později do jednání Brežněv – Dubček. Průběžně jednalo i celé předsednictvo ÚV.

Čechoslováci dokázali Brežněvovi odporovat. Například když přišla řeč na zmíněný sklad zbraní a Sověti přišli s tvrzením, že československá západní hranice je i západní hranicí celé Varšavské smlouvy, její velení má tedy právo rozhodovat o umístění a pohybu armád na československém území. To ještě v Čierné celé předsednictvo ÚV KSČ odmítlo. V té době byl ale podle historiků již útok na Československo připraven. Čekalo se jen na politické rozhodnutí a bylo otázkou času, kdy přijde.

Závěry jednání v Čierné byly neurčité a obě ze stran mohly odjíždět s pocitem, že dosáhly svého. Tedy na československé straně, že Dubček odrazil hrozbu vojenského zásahu, a na ruské, že Brežněv zatlačil Čechoslováky do kouta. „Dali jste nám slib a my věříme, že budete bojovat. Jsme ochotni vám poskytnout v tomto zápase neomezenou pomoc. Ale bude-li náš plán zmařen, svolat novou poradu bude těžké. Pak vám přijdeme na pomoc,“ závěrem prohlásil  Brežněv.

Sovětský vůdce opět požadoval to, co už několikrát předtím. Především konec svobody projevu, zákaz organizací, které začaly fungovat mimo Národní frontu, zákaz kritiky Sovětského svazu. Dubčekovo vedení však na tyto požadavky nepřistoupilo. Třetího srpna pak proběhla ještě jedna schůzka – v Bratislavě, kde se sešli šéfové všech komunistických států (zase bez Rumunska a Jugoslávie). Československo opět stálo osamoceno a Brežněv si pouze potvrdil, že Varšavská smlouva je proti Praze jednotná a že může vojensky zasáhnout. V srpnu už se pouze hledaly důkazy, že Dubček neplní Brežněvovy požadavky na zastavení reforem z Čierné a Bratislavy, a také  nejvhodnější termín začátku invaze, největší vojenské operace v Evropě od konce války.

 

Martin Dzúr má telefon

Kromě jednání s Brežněvem trávil Dubček čas přípravami sjezdu, který se měl stát klíčovým momentem politických a společenských změn. Běžní Češi odjížděli na dovolenou, mnozí díky otevřeným hranicím poprvé na Západ.

Straničtí byrokraté chystali změnu stanov, které měly proměnit KSČ ze strany leninského typu, v níž o všem podstatném rozhoduje vedení, v demokratičtější uskupení volné diskuse a hlasování s otevřeným koncem. Jak zmiňoval János Kádár – na stranu sociálnědemokratického ražení. Měl se konat sjezd, jaký KSČ dosud nepoznala.

Během první poloviny srpna se zahraniční komunističtí pohlaváři snažili ještě zjišťovat, jak v Praze plní jejich požadavky na politický obrat z Čierné. Ulbricht si vyžádal schůzku s Dubčekem v Karlových Varech, Brežněv několikrát telefonoval ze své letní rezidence na Jaltě.

pruh_leto_1

Devátého srpna navštívil Československo jugoslávský prezident Josip Broz Tito, 15. srpna rumunský prezident Nicolae Ceauşescu. Oba byli v Praze lidmi vítání jako reprezentanti úspěšných snah osamostatnit se od diktátu Kremlu, a proto jako určitý vzor pro domácí politiku.

Brežněv si podle mínění historiků netelefonoval jen s Dubčekem, ale také se zástupci již zřetelně zformované skupiny pučistů, jimž v Kremlu říkali zdravé jádro KSČ. Tedy s lidmi kolem Koldera, Indry, Biľaka a Švestky. Ti byli také v těsném kontaktu se sovětským velvyslancem Červoněnkem.

O termínu invaze se podle historiků rozhodlo někdy 16. nebo 17. srpna a  na  18. srpna byla do Moskvy svolána poslední schůzka vedení Varšavské smlouvy před invazí, jíž se účastnili Brežněv, Ulbricht, Gomułka, Kádár a Živkov. Brežněv ostatním předestřel plán.

pruh_leto_3

Na 20. srpna se chystalo jednání předsednictva ÚV KSČ, kde se počítalo s debatou do pozdních nočních hodin. Spojenci Kremlu měli vyvolat rozkol a po oznámení o vstupu vojsk těsně po půlnoci převzít vedení strany a vlády. Během několika hodin měli zajistit vypojení rozhlasového a televizního signálu, telefonu do zahraničí, telegrafu, obsazení tiskáren, redakcí novin a připravit zvláštní vydání Rudého práva. V něm měli publikovat prohlášení o převzetí moci „zdravými silami“. Zároveň s tím měli vojáci obsadit celou zemi a později měl vystoupit v ovládnuté televizi zástupce nového vedení a vysvětlit pozvání vojsk jako odvrácení kontrarevoluce.

 

O den později, 19. srpna, došla podle historiků do Prahy kolaborující skupině zpráva s definitivním termínem zahájení operace. Vše tedy probíhalo velmi rychle. Sám Dubček informace o intervenci neměl. Biľak později ve svých pamětech tvrdil, že varoval, že zásah armád vážně hrozí, Dubček prý ale prohlásil, že ze strany Kremlu jde pouze o nátlak, jehož snahou je Čechy a Slováky zastrašit.

Dva dny před invazí proběhla schůzka velvyslance Červoněnka na Hradě u prezidenta Svobody. Podle svědectví lidí z prezidentova týmu se mluvilo o hrozbě vojenské intervence. Svoboda totiž křičel, že „nasazení vojsk by byl konec toho, co tvoří kapitál přátelství mezi Československem a Sovětským svazem, které vyrostlo v boji proti Hitlerovi“. Pozdější svědectví říkají, že prezident použil svoji veškerou autoritu, aby myšlenky na intervenci u Červoněnka odvrátil. Přitom není známo, že by pak Svoboda informoval o svém dramatickém rozhovoru s velvyslancem Dubčeka.

Zasedání předsednictva ÚV v hlavním sídle komunistické strany v Praze na nábřeží se ale vyvíjelo jinak, než si Kreml a „zvací skupina“ plánovaly. Debata o dohodách v Čierné a Bratislavě začala až po osmé večer a neskončila do jedenácti hodin. V té době už byl vydán rozkaz k začátku invaze a krátce po jedenácté večer přišla na ministerstvo vnitra zpráva, že hraniční přechod Cínovec přejely kolony vojsk. Zprávu dostal i ministr obrany Martin Dzúr, kterému telefonoval sovětský protějšek Andrej Grečko a varoval ho, aby se  čeští a slovenští vojáci nepokoušeli o odpor, jinak to celé špatně skončí. Necelou půlhodinu před půlnocí volal Dzúr zprávu o invazi i předsedovi vlády Černíkovi přímo na jednání předsednictva ÚV. Černík vstoupil do debaty a všem oznámil, co se děje.

Dalo se okupaci předejít?

Dneska jsem přesvědčen, že nedalo. Na jedné straně tu byli spoluobčané, kteří psali do Moskvy zvací dopisy, a na druhé ti, kteří už neměli chuť taktizovat, vracet se k autocenzuře a podobně. To dohromady se suverénní brežněvovskou mocí, myslím, naději na odvrácení invaze vylučovalo.

Jan Burian, hudebník

Blok socialistických států ekonomicky fungoval stále hůř, zatímco Západ prosperoval. Rozdíly v životní úrovni mezi oběma bloky byly stále markantnější. Stále víc lidí pošilhávalo po Západě, po jeho prosperitě a svobodě. Brežněv se obával, že se mu marxistický experiment rozsype jako domeček z karet. Proto nasadil hrubou sílu, aby vše udržel, byť i v kleštích a v ostnatých drátech. Vzhledem k stále většímu uvolňování by Leonidu Iljičovi tak jako tak dřív nebo později ruply nervy.

Vladimír Hanzel, bývalý tajemník Václava Havla

Pražské jaro bylo patnáct milionů nadějí, jeho „myšlenky“ jsou z velké části postprojekce a postinterpretace těch nesourodých nadějí a přání, probuzených tím, že pár komunistů vyrostlo z mládežnických psychóz, sovětští soudruzi malinko polevili v tlaku a ekonomicky se pořád nedařilo pětiletky plnit, což už začínalo být směšné. Takže soudruzi polevili v bdělosti a ostražitosti, a společnost si začala dovolovat. Možná jediný, kdo měl jasnou a konkrétní myšlenku, byli sovětští generálové, kteří chtěli dostat své jednotky na čáry vedoucí Olomoucí, Vysokým Mýtem a Mladou Boleslaví. Ti svého dosáhli. Asi jsme z toho mohli vyjít s méně drsnými čistkami, s méně utaženými šrouby, takže bychom na Formanovy filmy nemuseli jezdit do Pešti. Možná. Víc bych si od toho nesliboval. Krátce: invazi, respektive rozmístění vojsk se předejít nedalo, možná to bylo to, o co Sovětům od začátku šlo.

Jakub Šilar, geofyzik

Předejít sovětské invazi? Češi? Tolik „bratrů“ u nás ještě nikdy nebylo. Náš národ nikdy nepředešel žádnému svinstvu. Bojovat uměl pouze Gabčík, my umíme jen debatovat. A také jsem měl jiné starosti. Hledal jsem rodinu v evropských utečeneckých táborech.

Arnošt Wagner, později komentátor Svobodné Evropy

Zpracováno za použití knih:

Jiří Ruml: Kalendárium, Nakladatelství novinář 1990;

Kolektiv autorů: Československo roku 1968, Parta 1993;

Jitka Vondrová: Reforma? Revoluce? Pražské jaro 1968, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2013;

Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, Mladá fronta 1990;

Jiří Hoppe: Opozice 68, Prostor 2010.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Marek Švehla

zástupce šéfredaktora

svehla
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1994 jich napsal/a 2163
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte