Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Českými dějinami se táhne předvídání poslušnosti

S profesorem Igorem Lukešem o tom, že nám chyběla při budování státu velkorysost

66
Igor Lukeš, srpen 2018 • Autor: Milan Jaroš

U příležitosti výročí 28. října odemykáme následující rozhovor z loňského speciálu 1918 - 1938 připraveného ke sto letům vzniku republiky. A zároveň připomínáme, že v prodeji je nyní aktuální speciál Respektu k 30 letům od sametové revoluce nazvaný 1989: Nejlepší rok v dějinách.

Republice je sto let. Je to spíš vitální stařenka, nebo zapšklá bába, která zapomněla na svoje kořeny a na ideály, z nichž se zrodila?

Ta otázka je založená na premise, že ten stát, který založili v roce 1918, pokračuje.

A on nepokračuje?

Nepokračuje. Neříkám, že jde o zcela jiný stát, ale odlišný samozřejmě je, a to, co z původní republiky zůstalo, je v menšině v porovnání s tím, co se změnilo. Je nutné si uvědomit, jak ten stát reálně fungoval. Masaryk před sto lety velmi chytře pochopil, že Češi sice nemají rádi aristokracii, a rozhodně ne tu habsburskou, ale zároveň tušil, že chtějí svoji verzi císaře pána. Takže sice byl demokratickým prezidentem, ale zároveň hrál úlohu Františka Josefa. Ale našeho. Masarykova velikost spočívala v tom, že mohl při svojí nezměrné popularitě vládnout zcela sám, ale nikdy se k tomu nesnížil. A pomáhal zavádět určitou formu demokracie.

TGM nicméně chtěl zavést prezidentský systém po vzoru USA, čili měl ambice rozhodovat o klíčových otázkách sám. Nepodařilo se mu to však prosadit.

Když přijel z ciziny, tak zjistil, že se od něj očekává, že bude hrát roli důstojného starce, na což řekl něco masarykovského ve stylu „tož takto ne“. Rozhodl se, že to změní. A byť se mu nepodařilo nějak radikálně změnit ústavu, literu ústavy, tak reálné fungování státu se více blížilo jeho představě než duchu ústavy. Parlament v podstatě nefungoval – sice se tam hlasovalo, ale o všem klíčovém rozhodoval úzký okruh mužů z důležitých stran.

Literu ústavy tedy nezměnil, šel nicméně někdy proti jejímu duchu?

Československo de facto fungovalo v prezidentském systému, což mělo zásadně negativní dopad v roce 1938, kdy všichni přijali prezidentovo rozhodnutí, protože nebyli spolumajiteli politického systému, nebyli v něm dostatečně sami investováni. Jedenadvacátého září dává francouzský a britský vyslanec prezidentu Edvardu Benešovi něco, co prezentují jako návrh na odstoupení Sudet. On to nazve diktátem a přinejmenším týden před Mnichovem tento diktát přijímá. Třicátého září v šest ráno pak dorazí do Prahy text mnichovské dohody a kolem poledne kancléř Smutný oznamuje Francouzům a Britům, že to Československo přijímá. Parlament se nesešel, vláda se o tom samozřejmě bavila, ale pouze ministr bez portfeje Petr Zenkl byl proti a požadoval svolání parlamentu. Stát se vzdal obrovské části území a volení zástupci lidu neměli možnost se k tomu vyjádřit.

Když nejde o stejný stát, na co tedy po sto letech navazujeme?

Navazujeme na skutečnost, že v tomto prostoru existují Češi. Tedy národ s doložitelnými historickými kořeny, který byl schopen po ztrátě státnosti svůj stát znovu získat. Otázka je, jestli ho získal vlastní prací a nasazením životů, nebo proto, že se sešla řada příznivých skutečností, zejména porážka Rakouska-Uherska a německého císařství a vítězství Francie, Anglie a USA v první světové válce. Ani v jedné z velmocí totiž neměli ponětí, co to ti údajní Čechoslováci, o kterých jim Beneš s Masarykem vykládali, vlastně jsou. Vždyť to neuměli ani vyslovit. Ale měli hrůzu z toho, že se po odchodu Ruska z války rozpadne východní fronta, Německo přesune svoje divize na západ a provede tam ofenzivu ještě před příchodem Američanů. Tomu bylo potřeba zabránit. Proto dohodové mocnosti podpořily Čechoslováky, kteří měli v Rusku svoje legie, tedy organizovanou sílu v zemi, která byla dříve partnerem dohodových států ve válečném úsilí, ale najednou z něho odešla. Legie měly zpevnit páteř těm Rusům, kteří museli zůstat ve válce, tedy hlavně Kerenskému, a aby to mohly udělat, tak bylo nutné porazit bolševiky. Takže šlo o vlastní zájem Západu, který až tak nebral na Čechoslováky zřetel.

Souhlasíte tedy s masarykovským výkladem vzniku státu, který říká, že právě legie hrály klíčovou roli při jeho vzniku?

Legie hrály naprosto zásadní úlohu a myslím si to na základě studia amerických archivů. Na začátku roku 1918 americký prezident Woodrow Wilson vydává svých Čtrnáct bodů, z nichž poslední žádá suverénní Polsko, ale žádná zmínka o suverénním Československu tam ještě není. Naopak se tam mluví o federalizaci Rakouska-Uherska. A na podzim roku 1918 už Wilson říká, že federalizace nedostačuje. Tato změna jeho postoje vedla k mýtům, že ho Masaryk přesvědčil. Oni se ale neměli moc v lásce, setkali se jen dvakrát, a to ještě velmi krátce a formálně. Rozhodl vlastní zájem, jak už jsem zmínil.

Nebyl to ale čistě jen vlastní zájem. Krajanské spolky v USA kromě toho, že de facto zaplatily činnost zahraniční akce, také intenzivně lobbovaly u lidí českého nebo slovenského původu ve vládě, aby myšlenku samostatného státu podpořili, krajané také organizovali demonstrace.

Jejich snaha a tlak byly skutečně značné a překvapivě úspěšné. Dnes by to mimochodem nebylo možné, protože úředník ve Washingtonu by už nemohl říci, že podporuje nějakou ideu kvůli původu svojí babičky.

Role TGM v zahraniční akci je také nezpochybnitelná. Bývalý ministr britské vlády Fischer v meziválečném eseji o vzniku Československa píše, že samostatný stát byl především „dítětem propagandy“, Masarykem a Benešem obratně a vytrvale podávaného příběhu, i když nebyl zcela pravdivý.

Takto prostě státy vznikají. Vytvoří se nějaké PR pozadí, které se pak využije. Můžeme se za to stydět, nebo naopak můžeme říci, že v tom Masaryk s Benešem předběhli svoji dobu. Edvard Beneš později na ministerstvu zahraničí založil zvláštní odbor, jemuž šéfoval agilní muž jménem Hájek, a tento odbor financoval jednotlivé žurnalisty i celé noviny na Západě, aby psali o tom, že ve střední Evropě zůstává ve fašizujícím, hnědnoucím moři států jeden ostrůvek. V jedné knize jsem dokonce napsal, že šlo o ostrůvek demokracie a slušných mravů – asi jsem se stal součástí této propagandy. Všude okolo třídní nenávist, občanské války, levice se prala s pravicí a v Československu krásně fungovala demokracie. Až na to, že tak úplně nefungovala, jak jsme zmínili před chvílí. Když v parlamentu mluvili poslanci pravicových stran, tak po nich levičáci házeli kalamáře, když mluvila levice, tak pravičáci troubili na trumpety. Bylo to bezpochyby lepší, než co měli v Polsku nebo Maďarsku, ale obecně platí, že parlamentní demokracie funguje jen v zemích, kde mají členové parlamentu shodu na základních hodnotách. Ale pokud se neshodnou na základních otázkách, třeba na geopolitické orientaci země, tak se spolu nedomluví. V tomto směru je fungování první republiky pro nás důležitým poučením.

Mnichovu však legenda o ostrůvku demokracie a slušných mravů nezabránila. Nikdo neměl zájem ten ostrůvek zachovat.

Ne. Ale je dobré si připomenout, že země, jejíž název neuměl v roce 1918 nikdo ani vyslovit, měla od roku 1925 smlouvu s Francií, která jí garantovala bezpečnost v případě nevyprovokovaného útoku Německem. To byl velký úspěch. Bylo zjevné, že se prvorepublikoví politici snažili zemi zakotvit. Ale myslím si, že ji mohli zakotvit ještě více. Třeba kdyby nepraktikovali nenávistnou politiku vůči církvi, aristokracii a vůči Maďarsku či Polsku, kdyby se chovali velkoryse vůči Rakousku, od něhož se odtrhli. V Rakousku byl po první světové válce hlad, zima, lidé tam umírali, protože byl nedostatek uhlí, a Češi jim nepomohli. Odmítali Rakousko, přitom poválečné Rakousko bylo zcela jiná země než ta, z níž Češi a Slováci odcházeli. Tragédie meziválečného Československa spočívá v tom, že se Češi ve chvíli, kdy byli na vrcholu, nechovali velkoryse.

Ani ke svým nejbližším sousedům?

Hlavně ke svým nejbližším spojencům okolo. Podívejte se do britských archivů, kde angličtí diplomaté popisují, jak se v Československu mluvilo o Polácích a Maďarech. Jako o reakčnících, feudálech… Odmítali je jako katolíky, jako Češi, kteří měli reformaci o sto let dřív než zbytek světa.

Červená nit poslušnosti

Každá éra měla svůj vlastní výklad vzniku státu, zdůrazňovala jiné aktéry či okolnosti. Máme dnes nějaký převládající narativ o tom, jak ten stát vznikl a co nebo kdo při jeho budování hrál nejdůležitější roli?

Vy mi tu otázku kladete, jako by bylo jasné, kdo je „my“. Například já jsem Američan, a mám tedy pohled zvenčí, který asi hodně lidí naštve.

Ale pohled zvenčí bývá cenný. Tak kdo je dnes „my“?

Je stále méně jasné, kdo je „my“. Pokud tedy mluvíme o narativu – mimochodem krásné české slovo –, tak je důležité říci, čí je. Třeba pro moji mámu, která se narodila v roce 1922 do rodiny železničáře, byla republika dar z nebes. Ona a její rodina cítili jakousi hrdost, že jsou příslušníky demokratického státu a že Masaryk – byť jako císař vypadající – je coby syn kočího jedním z nich. To byl příběh, který mé matce vháněl celý život slzy do očí. Jiná situace ovšem nastala, když přišel Mnichov. Všichni, kdo předtím oslavovali Beneše jako jakéhosi našeho Machiavelliho, jak dokázal tuhle republiku tak geniálně zakotvit na mapě, tak najednou zjistili, že to je totální amatér a všechno se zhroutilo jako domeček z karet v podstatě přes noc. A přichází druhá republika a najednou Češi v anticipační poslušnosti k nacismu začínají vyhazovat Židy z advokátní komory, nebo lékařských organizací.

Reklama
Reklama

Tato anticipační poslušnost se mimochodem táhne českými dějinami jako červená nit, a to mnohem déle, než existuje samostatný stát. Takže v roce 1945 se jakoby vracíme k Masarykovi, ale se Stalinem za zády a s kolektivním souhlasem. Nejen Gottwald a Slánský, ale i Milada Horáková, Prokop Drtina, demokraté…

Letci RAF. Jeden z nich mi kdysi říkal, že on i někteří jeho spolubojovníci volili v roce 1946 ve volbách komunisty s argumentem, že Stalin nebyl v Mnichově.

Ano, samozřejmě tehdy ten letec nevěděl, že Rusové do toho Mnichova chtěli a Stalin měl hrůzu z toho, že ho tam nepřizvali. A samozřejmě tohle uvažování ignoruje existenci paktu Stalina s Hitlerem, který vlastně umožnil vypuknutí druhé světové války. Překvapuje mě, že tihle letci si to takhle nedokázali spočítat, no ale prostě taková je realita.

Když se vrátíme k vaší mamince, byl její pohled v době, kdy stát vznikal, sdílen celou společností?

Samozřejmě že nebyl. Zejména mladí lidé, kteří inklinovali k levici, nadšení svých rodičů moc nechápali. Pro jejich rodiče byl vznik Československa logicky naplněním českých dějin, na 300 let byla česká státnost ztracena a najednou tu zase byla. Pro mladší generaci však byla důležitá také sociální spravedlnost. Beneš mimochodem vydal ve dvacátých letech knihu, kde píše, že ze tří hodnot Francouzské revoluce je nejdůležitější rovnost, že ty dvě další – volnost a bratrství – jsou z ní odvozeny. A že kdo chce být skutečným demokratem, musí být radikálním socialistou. Představte si, jak tohle znělo Bavorům, Polákům, Maďarům, katolíkům v Rakousku. Československý ministr zahraničí říká: radikální socialismus je jediný postoj skutečného demokrata.

Když se ale podíváte hned na první zákony, které byly po vzniku Československa přijaty, tak stát tyto otázky řešil. Schválila se podpora v nezaměstnanosti, osmihodinová pracovní doba atd.

Ano a je to naprosto v pořádku. Nezapomeňme ovšem, že tyto tzv. socialistické vymoženosti do Evropy zaváděli lidé jako Bismarck, který pochopil, že musí být slušným člověkem, pokud chce zabránit tomu, aby byla Evropa komunistická. Takže je to právě on, kdo zavádí zdravotní pojištění nebo mateřskou dovolenou. Když Bismarck s tímhle přišel, tak Marx kouřil jednu cigaretu za druhou a četl si Hegela. Zároveň ale platí, že díky radikálům, jimiž byli anarchisté nebo komunisté, nebylo celá dvacátá léta vůbec jasné a automatické, že republika vůbec přežije. Komunistická strana vznikla v roce 1921 a hned ve volbách v roce 1925 – svých prvních – získala 13 procent, to byl obrovský úspěch. Jenže pak přijeli instruktoři Kominterny, kteří fungovali stejně jako moskevští poradci po válce – tedy diktovali –, a v roce 1929 to vzal do ruky Gottwald se Slánským, což znamenalo čím dál větší radikalismus. Od té doby však strana stagnovala, protože se ukázalo, že to není autonomní česká strana, ale psíček Moskvy. Někomu se to líbilo, ale řadě lidí nikoli.

Pokud nebylo jasné, zda republika přežije, co reálně hrozilo? Že se změní státoprávní uspořádání, nebo že se stát rozpadne?

Ano, státu hrozil rozpad kolem mnoha os, zejména té národnostní. V Sudetech myšlenku Československa při jeho vzniku okamžitě odmítli, část Němců vyhlásila vlastní stát, který se měl zčásti připojit k Německu, zčásti k Rakousku. Ale tyhle hlasy nakonec všechny zanikly, protože to zkrátka spojencům nehrálo do karet.

Člověk má nad těmi paralelami přemýšlet, protože je v nich varování, poučení, jsou v nich empirické důkazy pro tu či onu politiku.

Tweetni to

Jak to, že se republika navzdory těmto hrozbám nakonec udržela dvacet let?

Hrála v tom možná roli velikost Masarykovy osobnosti. Hrál roli tatíčka na koni tak dokonale, že když si lidé měli vybrat mezi divokými radikály a jím, tak si samozřejmě vybrali tuto stabilizační sílu. Ale nejen Masaryk sám, samozřejmě, roli hrály desítky dalších faktorů a lidí. Byli tam lidé jako Peroutka, tedy naprosto nedoceněná geniální osobnost. On psal jako o život, byl Hemingwayem české žurnalistiky v tom smyslu, že dokázal složité věci vyjádřit jednoduchými větami.

Pokud tak silnou roli hrála osobnost otce zakladatele a dalších lidí, existovala vůbec nějaká idea nebo soubor idejí, na kterých byl ten stát postaven?

To je velká otázka a mám před ní příliš velkou úctu. Nevím.

Masaryk řekl, že „humanita je program český“, že se Češi udrží mezi samostatnými národy nikoli nacionalistickou předpojatostí, ale mravní kvalitou, solidaritou.

Moc to ale nepraktikoval. Už jsme o tom mluvili. Solidaritu ten stát mohl ukázat v roce 1920 s Polskem, předtím s Rakouskem, kdy zahraniční diplomaté na kolenou prosili Prahu, aby poslala uhlí do Vídně, protože tam lidé umírají zimou, a Češi se jim vysmáli.

Proč jim odmítli pomoci?

Protože v sobě nenašli tu velkorysost. O tom jsou nakonec Mozartovy opery: když se ze sluhy stane pán a z pána sluha, dochází k různým situacím. A velkorysost nakonec nenacházejí dodnes, to je jasně vidět na debatě o uprchlících. A to přesto, že čeští exulanti byli přijímáni na Západě velkoryse. V tomto směru nevidím žádnou sebereflexi dějin v Česku a naopak opakující se a dnes stále se vyskytující nedostatek solidarity se zbytkem světa. To mě děsí ze všeho nejvíc.

Na straně druhé jsme během první světové války i první republiky přijali desítky tisíc uprchlíků – když se v roce 1915 posunula italská fronta, tak bylo na českém území přijato až dvacet tisíc lidí, pak lidé, kteří prchali před bolševismem z Ruska, další vlny po anšlusu Rakouska, z hitlerovského Německa. Ten obraz tedy není tak jednoznačně negativní.

Tady ovšem srovnáváme nesrovnatelné. Samozřejmě že máte pravdu v tom, že v řadě českých měst byly za první světové války uprchlické tábory, kde se Češi snažili pomáhat, ale mluvíme-li o uprchlících před nacismem, tak tam bych byl mnohem opatrnější. Pomáhat německým intelektuálům je jedna věc, ale pomáhat lidem, kteří byli zasaženi chemickými zbraněmi a třeba neumějí ani číst a psát, je něco jiného.

Když jsme zmínili národnostní osu, na níž byl nový stát zranitelný, tak při pohledu zpět se zdá být na Mnichov „zaděláno“ léta před ním. Řada českých Němců nepřijala Československo za své, následně byli mnohem více než českojazyčné oblasti zasaženi hospodářskou krizí. Byl nástup a drtivý úspěch henleinovců nevyhnutelný, nebo to bylo možné zvrátit lepší vládní politikou?

Po válce je sice každý generálem, ale myslím, že to šlo zvrátit. Existuje celý dlouhý seznam věcí, které bylo možné udělat, ale musel bych se vrátit k tomu, co jsem už několikrát zmínil – bylo by nutné projevit velkorysost. Můžeme si vybrat nějaký rok před krizí, řekněme rok 1927. Krize daleko, republika je na tom ekonomicky dobře, také proto, že na jejím území zůstala většina průmyslu Rakouska-Uherska, v některých odvětvích dokonce až 80 procent. V ten okamžik je ta země úspěšnější než Německo, to je chvíle pro velkorysost. A co vláda udělá? Do Sudet posílá celníky, četníky a policajty, kteří mluví jenom česky. Víte, kdy se povoluje vysílání rozhlasu v němčině? Někdy v květnu 1938, myslím, že to bylo Rádio Mělník.

Za minutu dvanáct.

Neteče jim do bot, už mají povodeň. Nebo to lze říci ještě jinak. Když vám hoří dům, tak potřebujete, aby byli nejbližší sousedi ochotni v noci vstát a jít vám pomoci hasit. Kámoš někde za mořem, i kdyby měl letadlo, které může vzít hektolitry vody, je prostě daleko, ten vám nepomůže. Republika nicméně místo toho, aby pěstovala vztahy se sousedy a menšinami, tak se k nim nechovala velkoryse. A více než třem milionům sudetských Němců a nakonec všem menšinám dávala najevo, že tu jsou hosté, a že když se jim to nelíbí, tak ať se spakují a jdou. A nakonec se tak chovali i ke Slovákům.

Proč? Při vzniku státu byl Slovákům přislíben třeba vlastní parlament, to se však nestalo.

Nestalo, byť si myslím, že TGM to myslel upřímně. Protože kdyby to dali dvěma milionům Slováků, tak by to museli dát třem milionům sudetských Němců, a ti by to okamžitě využili k vyhlášení nezávislosti. Republika se centralizovala kvůli strachu ze separatismu sudetských Němců, a to byl počátek konce. Ale znova – říkám to s vědomím generála po bitvě. Sám bych se v těch letech asi nerozhodl jinak.

Legenda se stala realitou

Když mluvíme o odlišnosti státu před sto lety a dnes, máme se vůbec obracet k letům 1918 a 1938 pro pochopení dneška?

Historie se neopakuje, je jako plynoucí řeka, do níž nelze dvakrát vstoupit. Ale z historie se lze poučit a člověk má nad těmi paralelami přemýšlet, protože je v nich varování, je v nich poučení, jsou v nich empirické důkazy pro tu či onu politiku. Rok 1938 mocensky definovaly na jedné straně váhající demokracie, jejichž hlavním cílem bylo zabránit opakování předchozí světové války, a na straně druhé Hitler, který ve válce viděl nejen nástroj k získání něčeho, ale cíl sám o sobě. Třetím elementem je Stalin, pro něhož válka byla pouze nástrojem, v tom je právě Stalin mnohem sofistikovanější, protože to je nástroj k bolševizaci Evropy. To byl explicitní cíl zahraniční politiky Sovětského svazu od roku 1935, protože očekávali, že válka způsobí pohromu v Evropě a Rudá armáda tam vjede, až budou obě strany válkou vyčerpány.

V čem je ta situace podobná dnešku? Dnes jsme ve zcela jiné situaci.

Dnes není ani Hitler, ani Stalin jako vnější entity, dnes ty radikální extrémy budují svá předpolí v našich duších. Dneska toho Hitlera máme v sobě. Když si čtete ty nadávky, co mně lidi píšou, zní to jako Hitler, když si čtete ty lži, které říkají Trumpovi obdivovatelé, to jsou pro mě stejné lži jako Stalinovy.

S předpolím v našich vlastních duších se však bojuje hůře než s vnějším, jasně definovaným nepřítelem.

Ano. Když se ještě vrátím do roku 1938. Češi vstoupili do roku 1938 s nadějemi, měli pocit, že svět, byť plný nebezpečí, je pro ně bezpečný, věřili, že změna hranic je možná jen smlouvou a poválečné smlouvy stran hranic garantovaly mocné státy, z nichž ten hlavní, Francie, byl jejich spojencem. Do roku 2018 vstoupili Češi a Evropa vůbec rozděleni do dvou táborů, které spolu nemluví, ztratily společný jazyk, sílí extremisté, střed se vyprazdňuje. Šokuje mě, když mi inteligentní, vzdělaní lidé, kteří rozhodně vědí, co je to etika, co je to morálka, vysvětlují, že sem ti dnešní běženci nepatří. Mě sice přijali v Americe, ale tohle je prý něco úplně jiného, a integrace není možná. Nedávno jsem byl na debatě v Ostravě a jeden z účastníků mi řekl, že na generaci a půl tito lidé nejsou integrovatelní. Kardinál Duka v roce, který papež František vyhlásil rokem milosrdenství – a to už vůbec nezmiňuji, co říkal Ježíš svým učedníkům –, prohlásí, že tady migranti nemají co dělat.

Ale zároveň si myslím, že česká střední třída je nejchytřejší z těch, které znám. Mám kamarády v Chocni, kteří toho vědí o světě víc než lidi z jiných zemí, kteří mají ohromné tituly a jsou to velcí odborníci na to nebo na ono. Jeden z těch mých kámošů je povoláním lesník, žádný velký čtenář, ale čas od času si sedne k televizi a podívá se na zprávy. A ten člověk rozumí světu. Ví přesně, co by se mělo dělat s migranty. Mělo by se jim pomoci. On má v sobě zakotvený hodnotový systém, který mu říká, že když je někdo v nesnázích, tak se mu pomůže. Ten člověk je pro mě manifestace občanské společnosti.

Jaké poučení jsme si odnesli z Mnichova?

Myslím, že jsme se k Mnichovu ještě vůbec nebyli schopni postavit. Celé generace mluví o zradě, která se částečně udála, ale částečně nikoli. Především Anglie nezradila nikoho, protože Anglie neměla – na rozdíl od Francie, kde je zrada naprosto jistá – vůči Československu vůbec žádné závazky. Tím, co teď řeknu, se asi definitivně vyloučím z české společnosti, ale čím jsem starší, tím víc rozumím Chamberlainovi. On je samozřejmě jednou z nejvíc nenáviděných osobností, ale já v něm vidím člověka, mimochodem hluboce nábožensky založeného, který během svého života viděl masakr několika generací, toho nejlepšího, co ta země měla. Viděl ve válce absolutní zlo, je tedy do značné míry pochopitelné, že se jí snažil zabránit.

Jaké dopady má stále živoucí legenda o mnichovské zradě?

Ta legenda žije, a to tak, že přestává být legendou a stala se z ní zkrátka realita. Vždyť já jsem s tou legendou sám vyrůstal a dodnes s ní žiji. A teď to bude znít trochu absurdně, ale někdy si i představuji, jak bych jednal být Benešem 28. nebo 29. září. Jak bych se choval, kdyby za mnou přišli generálové, kteří radili bojovat za všech okolností, a já bych zároveň věděl, že to jsou až na pár výjimek generálové političtí, a že pokud s tímto vojskem půjdeme do války, tak to nebude pěkné. Ale Mnichov je samozřejmě i berlička, kterou vysvětlujeme svoji nestatečnost a lokajství a legitimizujeme s ní svoje zápecnictví.

ROZHOVOR_Lukes_02_varianta_foto Milan Jaros
Autor: Milan Jaroš

Igor Lukeš (68)

vystudoval na Karlově univerzitě filozofii, kde také získal doktorát. V roce 1978 emigroval do USA. Nejprve v Bostonu studoval, pak pracoval ve Washingtonu. Tři roky učil na Tufts University. Od roku 1988 vyučuje historii a mezinárodní vztahy na Bostonské univerzitě. Zároveň je zde jedním z profesorů prestižního programu pro nadané studenty University Professors, v němž působí několik držitelů Nobelových cen. Publikoval několik knih, například Inside the Apparat či Gorbachev’s USSR: A System in Crisis nebo Československo mezi Stalinem a Hitlerem: Benešova cesta k Mnichovu.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1530
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte