Když v roce 1997 mířil Tony Blair a jeho labouristi k nejzářivějšímu volebnímu vítězství v historii, hrál jim k tomu jako hymna kampaně pár let starý (a taky jediný) hit skupiny D:ream Things Can Only Get Better. Dnes bychom to nejpřesněji přeložili asi jako „Ano, bude líp“.
Ale tehdy, v devadesátých letech, nebylo nic jednoduššího než hromadně propadat optimismu. (Nikoli všude na světě, samozřejmě.) Prožili jsme to o něco dřív než Britové, s mnohem větší intenzitou, protože tu nešlo o běžné znechucení z jedné politické garnitury střídané ve svobodných volbách trochu přehnanými nadějemi vkládanými do jejích nástupců – to jsme měli zažít až koncem onoho podivuhodného desetiletí.
Pokud dnes není těžké nadchnout významnou část národa banálním slibem, že jednou bude líp, znamená to však taky, že se skoro ani po třiceti letech všechny naše představy a sny z těch tolik optimistických časů nenaplnily. Pochopitelně, protože odkud jsme vlastně měli brát představy, co je ve svobodném světě reálné a kdy? Z katalogů Neckermannu? Ze seriálu Dallas, který – a to je, myslím, půvabné – přinesl českým divákům jako hlavní sponzor Viktor Kožený a jeho geniálně pojmenovaný stroj na vytahování peněz z důvěřivých a nezkušených domorodců Harvad Capital and Consulting? A co jsme to vlastně přesně chtěli?
Všichni jsme to zažili
Neutrální, snaživě objektivní pohled na devadesátá léta dnes ještě není možný a dlouho nebude. Je nás stále příliš mnoho, kdo je pamatují a jejichž…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
