Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Dopis z…

Dopis z Berlína

Participants of the Pro-Europe "Pulse of Europe" movement wave European Union flags during a…
Shromáždění hnutí "Pulse of Europe" v Berlíně; ilustrační foto • Autor: REUTERS

„A teď vám, dámy a pánové, zahraju písničku skutečného Evropana, mnoho z vás ji určitě zná ještě z NDR.“ Peter Till si rovná sluneční brýle a staví si stoličku na správné místo u klavíru. Pak udeří do rozladěných kláves. Strašně to duní a řinčí. Hned vedle klavíru do sebe udeří činely levné bicí soupravy. A vysoko nad hudebními nástroji se pošetile pohupuje slaměný slunečník. Mnoho lidí se dává do zpěvu – a nadšeně mává malými modrými praporky.

Ještě nedávno bych považovala vystoupení Petera Tilla za zcela nesnesitelné. Ovšem dnes, v neděli na jaře 2017, mě koncert na náměstí před drážďanským kostelem Panny Marie docela strhl. To, co tady Peter Till při demonstraci pod heslem „Pulse of Europe“ předvádí, totiž není jen mizerná hudba pro zasvěcené Ossis. Je to vyhlášení války: války proti nacionalismu, xenofobii a maloměšťáckému myšlení, které s velkým úspěchem šíří takzvaná Alternativa pro Německo (AfD) – a nejen ve východním Německu. AfD se podařilo získat mandáty ve třinácti z šestnácti zemských sněmů a teď hrozí, že se na podzim stane třetí největší stranou také ve Spolkovém sněmu. Proto je důležité, aby se do boje pro Evropu, pro demokracii a pro otevřenou společnost aktivně zapojilo co nejvíce lidí. Jenže já k těmto lidem zatím nepatřím. Já se totiž jen dívám – a nic nedělám.

Reklama
Reklama

Aby nedošlo k nedorozumění: ve válce nacionalistů s Evropany stojím samozřejmě na straně evropské. Podle mého má prostě bohatá země, jakou je Německo, povinnost přijmout uprchlíky, i když jsou jich statisíce. Jsem také přesvědčená, že se AfD mýlí, když tvrdí, že Německu bude líp bez eura. A jsem vděčná německým divadlům a muzeím za to, že většinou prezentují umění, které Němectví neoslavuje,  nýbrž naopak zpochybňuje všechno, čím by se Německo podle AfD mělo pyšnit. Německo není moje dílo ani můj majetek. Na většinou věcí v této zemi se dívám s velkým ironickým odstupem. Paradoxem ale je, že právě tento ironický postoj mi brání se do boje proti AfD zapojit.

Nedávno jsem navštívila svého přítele K. v Hamburku. K. pracuje ve velkém týdeníku, a má proto docela slušný přehled o tom, čemu se říká „politická debata“. „Mám pocit,“ říká K. hned na nástupišti, „že časy ironie jsou nenávratně pryč.“ Až o něco později jsem pochopila, že má pravdu hned dvakrát.

Zaprvé, ironii už není možné používat jako rétorický nástroj v politickém střetu. Když třeba v diskusi s představitelem AfD řeknete: „No, a co máme podle vás s uprchlíky na hranicích dělat? Máme na ně střílet?“, není vyloučeno, že představitel AfD vám bez uzardění odpoví: „Ano, proč ne?“ Ironie zjevně funguje pouze za předpokladu, že všichni účastníci debaty vycházejí ze stejných hodnot a přesvědčení. S příchodem AfD se ovšem tento základní konsenzus rozpadl.

Ještě důležitější je však konec ironie jako způsobu života. Holduje mu zhruba 78 procent Němců s akademickým vzděláním. Pro takový životní postoj je příznačné, že člověk zaujme roli čistého pozorovatele: dívá se na ostatní, jak se snaží, jak bojují, a čas od času to, co vidí, zhodnotí nějakým vtipným, moudrým nebo obhroublým komentářem. Tento způsob života není jenom pohodlný, člověk se také vyhne nebezpečí veřejného neúspěchu či ztroskotání. Kdo nic nedělá, ten se nikdy neztrapní.

Ironie tak může být skvělá strategie přežití především v pubertě. Kdo se ale role pasivního komentátora nedokáže vzdát ani ve věku dospělém, má problém. A pokud svou pohodlnou vyhlídku někde vysoko na stěžni nedokáže opustit ani ve chvíli, kdy se loď potápí, stává se sám problémem pro celou společnost.

Je tedy nejvyšší čas, abych konečně vystoupila z pubertální role ironického pozorovatele i já  – alespoň to jsem na drážďanské demonstraci pochopila. Jednoduché to není, jistý pokrok je ale zřetelný. V Drážďanech jsem totiž nejen došla k velkorysému závěru, že hudba Petera Tilla je, řekněme, alespoň důležitá. Na konci demonstrace jsem navíc udělala něco, čemu bych se dříve nejspíš vysmála: vzala jsem za ruku úplně cizího člověka, abychom spolu s několika stovkami dalších lidí vytvořili „lidský řetěz“ kolem náměstí. Jasně, bylo mi to strašně trapné. Ale lidé, kteří vše pozorovali shora, z věže kostela Panny Marie, mi později říkali, že to vypadalo moc dobře.

Autorka pracuje Evropské akademii Berlín

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte