Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Příběh lehkého mizantropa

O cestě za nalezením levného spolubydlení s příjemnými lidmi

Disaster in the kitchen.
O soužití s cizími lidmi je zájem. Nezvládne to ale každý. • Autor: Alamy, Profimedia

O soužití s různě velkou skupinou více či méně cizích lidí má zájem nejen většina studentů, ale i nemálo pracujících. Letos jsem se mezi ně zařadil i já, když mi po rozchodu nezbylo než se po spolubydlení, tomhle jedinečném výdobytku pozdního kapitalismu, porozhlédnout.

Důvod byl prostý: spolubydlení je levné. Zatímco v Praze dnes prakticky neseženete byt pod 12 tisíc měsíčně, samostatný pokoj najdete v širším centru i za polovinu. Loňský průzkum Raiffeisenbank ukazuje, že spolubydlení využívá 40 procent lidí pod třicet let. Existují podle něj i lidé, kteří spolubydlí, protože před samotou preferují společnost. Pro mě to znamená neurčitě znepokojující zvuky z cizích pokojů a hádky o to, kdo konečně odnese těch osm tašek s lahvemi od piva. Nechtěl jsem ale své budoucí spolubydlení zatracovat předem, dal jsem se tedy do hledání.

Reklama
Reklama

Zkušenosti mých kamarádů – a zejména kamarádek – dávaly tušit těžké časy. „Jeden týpek mi nabídl čtyřpokoják zadarmo. Teda pokud ho tam budu občas ,masírovat‘,“ líčila mi studentka práv Kristýna, která se nové bydlení rozhodla hledat po poměrně typické spolubydlící zkušenosti: někdo z přibližně osmičlenného osazenstva bytu zapomněl v lednici jakýsi tak páchnoucí zbytek, že se k ní další tři měsíce odmítl kdokoli přiblížit. „Pak ještě sháněl spolubydlící jeden kytarista z docela známé kapely. ,Každej večer tu ale bývá jiná slečna, tak jim o sobě hlavně neříkej,‘ prosil mě.“

Mezi pracující, kteří chtějí spolubydlením stáhnout náklady na živobytí ve prospěch kvalitní kultury a kvalitního alkoholu, patří i socioložka Nicol. Pokoj sháněla hlavně přes známé, z nichž se, jak to tak bývá, občas nevyklubali zrovna spolehliví lidé. Týden domluvená prohlídka bytu zrušená půl hodiny předem není podle Nicol žádnou výjimkou. Jeden nájemce během krátké doby prošel několika fázemi od „najisto domluveného pokoje, stačí si přijít plácnout“ přes „pořád s tím počítám, ale je to složitější, spolubydlící hrají škatulata a nevím, jak to dopadne“ po neodpovídání na zprávy a hrobové ticho. Bydlení Nicol nakonec našla přes známého, v jehož čerstvě pořízeném bytě chyběla kuchyně, na kterou si pronájmem volného pokoje plánoval vydělat.

Nepřipadá v úvahu, aby nádobí zůstávalo přes noc na odkapávači. Po těch slovech jsem rychle zmizel.

Tweetni to

Od Natálie, která studuje lékařskou genetiku v Brně, jsem se zase dozvěděl, že jednoduché to se spolubydlením není ani mimo hlavní město. Pokoj hledala podobně jako tisíce dalších hlavně přes specializované facebookové skupiny. V těch je v Brně ještě větší frmol než v Praze: v pražské spolubydlící skupině na Facebooku je 28 tisíc lidí, zato v brněnské celkem 56 tisíc. Natálie si po pročtení pár divných odpovědí na svůj inzerát raději našla garsonku. Do nepředvídatelného prostředí facebookových bydlících skupin jsem se tak vydal aspoň já. Postupně jsem odpověděl na dvacet inzerátů, na některé z nich dokonce během několika minut, takže jsem se občas ocitl i mezi první desítkou zájemců.

A tak jsem se jednoho odpoledne ocitl na návštěvě. Slovenský pár hledal spolubydlícího do pokoje ve starém bytě kdesi v Holešovicích. Jeho neútulnost se majitelé marně snažili zamaskovat vykoupením poloviny sortimentu z Ikey. Když jsem ve smluvený čas vešel do bytu, připadal jsem si jako na pohovoru na správce tropického ostrova. Ve dveřích jsem se minul hned s dvěma zájemci, dalšímu Slováci neuroticky vysvětlovali, že „nepřichází v úvahu, aby nádobí zůstávalo přes noc na odkapávači“. Podobnou informaci jsem při kličkování mezi pohovkou Bråthult a odkládacím stolkem Hemnes dostal i já. Když jsem se dozvěděl, že na zvážení kvalit všech kandidátů si východní přátelé ponechávají dva týdny, rychle jsem zmizel – a cestou se minul s dalším účastníkem exkurze.

Další prohlídky mi stále víc připomínaly můj sklon k mizantropii. Ta ladila s postojem většiny inzerentů, kteří nejevili zájem o moje historky z divokého světa veřejnoprávních médií a obvykle vypadali, že ve svém bytě vlastně nikoho nechtějí. Výjimku tvoří snad jen hrstka inzerentů z opačného pólu zoufalosti, kteří zájemce po hodinové cestě přes půl města vítají přátelsky slovy: „Kluk, co tu byl před tebou, se nám moc líbil a asi jsme se domluvili.“

Po zvážení týdne bídných pokusů o bydlení s vrstevníky jsem se nakonec rozhodl v rámci možností rozumně: najít si garsonku. Život bez spolubydlících má sice své nevýhody, především ekonomickou nutnost vzdát se větší části rušných velkoměstských nocí ve prospěch intimních večerů s mraženou pizzou a reprízami AZ-kvízu, klady však převažují. Pocit z toho, že z lednice záhadně nemizí nakoupené jídlo a že z vedlejšího pokoje nevycházejí teskné zvuky tenorového bendža, je k nezaplacení. Těm, kteří si ho dopřát nemůžou, nelze než při hledání spolubydlení popřát hodně štěstí.

Autor pracuje v Českém rozhlase.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte