Mamutík a další Afričané

Je jasný den a výhled ze severních úbočí Pavlovských vrchů uchvacuje i muže, který jej dobře zná. „Podívejte se, jak jsou dnes mraky nízko,“ ukazuje paleoantropolog Jiří Svoboda. Bílé pásy oblaků ozářených sluncem putují dál na sever k Moravskému krasu, na východ k tmavým pahorkům Karpat. Krajina je odtud jako na dlani.

Lovec, který zde stál před třiceti tisíci lety, musel mít skvělý přehled o pohybech zvěře. Mamuty by ale hledal hlavně přímo pod námi; tam, kde se dnes leskne hladina novomlýnských nádrží. Tehdy se tu obrovskými meandry rozlévala Dyje. „Vytvářela spoustu slepých ramen, jezírek, bahnišť a rochnišť. Sloni mají takovou krajinu rádi. A mamuti se od nich v tomhle nelišili,“ přemýšlí vědec.

Tenkrát, když si tu v představách Eduarda Štorcha hráli Kopčem s Veverčákem, to byly drsné časy. Doba ledová. Přesto tehdejší Evropané v některých obdobích prosperovali, žili v relativním blahobytu a dlouhá tisíciletí nemuseli čelit velkým migračním vlnám. Svědčí o tom první rozsáhlá analýza dědičné výbavy pravěkých Homo sapiens, kteří přišli na náš kontinent.

Výzkum, který na jaře zveřejnil časopis Nature, je výsledkem rychlého pokroku genetiky; že bude něco takového možné, věřil před patnácti lety jen málokdo. V posledních několika letech se podařilo do dávné DNA nahlédnout – přečíst genomy čtyř pravěkých Evropanů. Stále to však byl pohled velmi útržkovitý. Teď je k dispozici mnohem rozsáhlejší studie, na níž se podílela přední antropologická pracoviště z…