Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Jo Nesbø

Norský spisovatel, jenž obsadil trůn severské krimi

NESBO_Kratochvil01
Každých dvacet sedm sekund se prodá jedna jeho kniha. (Nesbø)

Modrošedé, chytré oči, mírně prošedivělé třídenní strniště a blond vlasy, které si občas ostříhá dohola, ale právě teď si je nechal trochu narůst. Tvář, jejíž rysy sice nejsou klasicky krásné a prozrazují, že tomuhle chlápkovi už není třicet a dost toho zažil, je zároveň zvláštně přitažlivá. Nedá moc práce si představit, proč mu ženy podléhají. Tmavé džíny, černé triko, sluneční brýle Ray Ban a nakřáplý hlas a k němu vážný výraz. Tohle musí být Harry Hole!

Jenže tomuto modrookému blondýnovi chybí do sto devadesáti pěti centimetrů slavného detektiva pořádný kus a jako vášnivý horolezec se při chůzi neohrabaně neklátí jako nesportovec a alkoholik Hole. Chybí taky nos zarudlý příliš těsným přátelstvím s Jimem Beamem a namísto černých martensek, v nichž Harry obvykle honí masové vrahy, tu zpod stolu vyčuhují dandyovské oxfordky v koňakově hnědé. A zatímco Harryho auru pořádného chlapáka dokreslují chybějící prsty a jizvy nasbírané v boji se zločinci, náš horolezec si zranění – jako nedávno naražené zápěstí a rameno – pořizuje na lezecké stěně.

Reklama
Reklama

Před sebou totiž nemáme literární postavu, ale jejího stvořitele. Jo Nesbø se právě usadil na místě, kde pod jeho rukama Harry už třináct let ožívá – u stolu v rohu malinké kavárny na ulici Valkyriegata poblíž Frognerského parku v centru Osla. Přestože má doma nedaleko odtud obrovský psací stůl u okna s výhledem na Oslo, dává Nesbø přednost živému ruchu kavárny. Zatímco Harryho literární existence se blíží ke konci, Nes-
bøho kariéra právě teď vystoupala do dosud nevídaných výšin. A nic nenasvědčuje tomu, že by ho mělo na cestě ke hvězdám cokoli zastavit.

Sněhulák podle Scorseseho

Počátkem června 2013 v Norsku vyšla nejnovější, už desátá kniha ze série holeovek. Policie sklidila téměř bezvýhradně pozitivní kritiky a trhla všechny dosavadní rekordy zdejšího knižního trhu. Za první dva dny se prodalo dvě stě sedmdesát tisíc výtisků, tedy celé první vydání, a Nesbøho nakladatelství Aschehoug muselo urychleně vytisknout druhé. „Nesbømu se podařilo žánr krimi posunout do nových výšin,“ píše literární kritička May Grethe Lerumová v nejčtenějším norském deníku VG. „Jak mistrovským nakládáním se slovem, tak inovativní, originální a vzrušující zápletkou.“ Jen za první týden prodeje si Nesbø vydělal osmnáct milionů norských korun – tedy přibližně šedesát milionů českých –, které přidal ke zhruba stovce již vydělaných. V přepočtu na českou měnu se tak přiblížil půlmiliardě.

NESBO_Kratochvil07
Po stopách norského krále krimi.

Do toho se po letech odmítání konečně dohodl se dvěma prestižními produkčními firmami a pracuje s nimi na adaptaci svých knih pro film. Práva ke knize Sněhulák, jednomu z nejúspěšnějších a nejoceňovanějších příběhů s Holem, nakonec získala společnost Working Title Films, díky které vzniklo třeba Fargo bratří Coenových nebo romantický hit Láska nebeská. Je také rozhodnuto, že Martin Scorsese, jeden z nejrespektovanějších amerických filmařů, sice neusedne na režisérskou stoličku, ale bude snímek produkovat. „Už jsem četl první verzi scénáře a vypadá to nadějně,“ říká Nesbø.

Jak moc filmaři o Nesbøho knihy stáli, naznačují výjimečné podmínky, které si spisovatel vymohl: má kupříkladu právo veta nad výběrem scenáristů i režiséra. Další film se chystá podle jeho dětských knížek o doktoru Proktorovi a „prdícím prášku“. A prsty má Nesbø také ve dvou vznikajících televizních seriálech. Na poličku zaplněnou nejrůznějšími cenami si nedávno postavil jednu hodně prestižní. Cena Peera Gynta, pojmenovaná po Ibsenově hrdinovi, se uděluje Norům, již se zasloužili o stát. Nesbø ji letos obdržel za to, že „umístil Norsko na mapu moderní literatury“. Nejen jeho jméno, ale i tvář už začínají být tak známé, že ho nedávno poznala pracovnice pasové kontroly na londýnském letišti Heathrow, ještě než předložil doklady.

V americké drsné škole jsou všichni nezničitelní. Dostanou ránu a mají jen modřinu. Harryho rány bolí – a vás to bolí s ním.

Tweetni to

Sečteno, podtrženo: v osloské kavárně by měl na Bel Mondo čekat zaměstnaný muž s přeplněným diářem a snad i hlavou zamotanou úspěchem. Jenže hned poté, co se Nesbø zakousne do celozrnné bagety se šunkou a usrkne z obřího hrnku kávu, se ukáže, že má se svým hlavním hrdinou společného ještě něco: touhu dělat věci po svém a jinak. Uprostřed představování nové knihy a vyjednávání se Scorsesem si sbalí batoh a vydá se na sever lézt po horách nebo odjede s přáteli a dcerou Selmou na pár dní do Londýna a na britský venkov. Malý večírek na oslavu dceřiných čtrnáctých narozenin je pro něj tak zásadní, že by kvůli němu odmítl třeba i pozvání na královskou recepci. „Jestli na něčem trvám a co za žádnou cenu nechci měnit, je způsob, jakým žiju – snažím se, abych měl život co nejméně komplikovaný,“ říká. „Chci dělat jen to, co mě baví. Tedy psát, lézt, trávit čas se svojí dcerou.“

NESBO_Kratochvil08
Po stopách norského krále krimi.

S rostoucí slávou i příjmy se jeho touha žít jednoduše a po svém nemění, naopak ještě posiluje. Nevlastní auto a po městě jezdí na kole, až na to, že mu občas dělá cyklistický doprovod kamarád – norský premiér v závěsu s bodyguardy. Nežije v některé z honosných vil v nejdražší části Osla, i když jeho byt s výhledem na celou metropoli v její západní části samozřejmě nebyl za korunu. O tom, jak to u něj doma vypadá, ale dosud žádný novinář nepodal svědectví. Norští reportéři si rovněž nevybaví jedinou veřejnou akci, na níž by se – jak by se dalo čekat od celebrity téhle velikosti – Nesbø objevil s o polovinu mladším doprovodem, ideálně supermodelkou. Vlastně nikdo neví, jestli zrovna vůbec má nějakou přítelkyni, natož kdo to přesně je.

Když Nesbø mluví, je zřejmé, že neprošel PR výcvikem ani mediálním tréninkem. Žádné fráze, jež na povel vypadnou jako z automatu a které jste už četli ve všech předchozích rozhovorech. Nad otázkami přemýšlí a někdy v klidu odpoví, že prostě neví nebo si o tomhle zrovna nic nemyslí. Bez obalu taky přizná, že ke svým čtenářům „nemá žádné závazky“, byť si jejich přízně samozřejmě váží. Takže si se svými hrdiny naloží podle svého, i kdyby se to jeho fanouškům stokrát nelíbilo.

Mezi Twainem, Ibsenem a Stalinem

Každého formuje rodina, ve které se narodí, a při pohledu na rodinnou historii Joa Nesbøho se zdá, že byl k dráze romanopisce jednoduše předurčen. Příběh posledních sta let klanu Nesbøů v sobě totiž spojuje sociální román 19. století, klasický americký sen, válečné drama i Romea a Julii.

NESBO_Kratochvil06
Po stopách norského krále krimi.

Prarodiče z otcovy strany strávili půlku života v Americe, v Bay Ridge v newyorském Brooklynu, kam Joova babička v šestnácti letech odešla se sestrou z vlasti za lepším životem. Když se o dvacet let později vrátila na skok domů, už jako majitelka továrny na oblečení, seznámila se s o šestnáct let mladším mužem. Zpět do Ameriky už se vrátili se synkem, Joovým otcem. „Moje babička byla na svoji dobu velmi moderní, byla to cougar,“ směje se Nesbø, když říká anglické slovo (značící pumu), které se už také u nás vžilo pro starší dámy s výrazně mladšími partnery. Americká kapitola rodinné historie způsobila, že Jo vyrůstal s knihovnou nacpanou americkými autory, od Twaina po Hemingwaye. Podstatnou část jeho dětství na deštivém norském severovýchodě mu dělali společnost Tom Sawyer a Huckleberry Finn. A přestože se jeho jméno norsky vyslovuje „jó“, ani anglická výslovnost „džou“ mu nevadí. Říkali mu tak prarodiče i otec.

Zcela zásadně Nesbøho ovlivnil otcův příběh. Za oceánem nasál nacionalismus společný norským emigrantům a po vypuknutí války jej láska k vlasti, byť v ní v podstatě nikdy nežil, jako sotva dvacetiletého hnala zpět domů. Za větší nebezpečí pro malé Norsko uprostřed střetu mocností ovšem nepovažoval Hitlera, ale Stalina, proto se přihlásil jako dobrovolník na východní frontu, kde bojoval po boku Němců proti Sovětům. Strašlivou bitvu o Stalingrad sice přežil, po válce ale strávil tři roky ve vězení a další léta s nálepkou zrádce národa.

„Velmi toho rozhodnutí litoval, říkal, že to neměl nikdy udělat, že měl naopak utéct do Anglie a dát se ke spojenecké armádě,“ vzpomíná Nesbø. „Měl v sobě hodně vzteku, ale i studu. A často o tom mluvil.“ Otcovy osudy pak dokonce využil ve třetím díle holeovské série Červenka nese smrt (v novém českém vydání na jaře 2014 pod názvem Červenka). Taky však díky nim dospěl k něčemu, co je klíčové pro každého spisovatele: otevřené mysli, vstřícnosti a zájmu o veškeré lidské konání. „Díky otci jsem se vždy snažil porozumět lidem, tomu, proč a jak se chovají,“ říká Nesbø. „Abychom mohli lidem rozumět, musíme si představit, jaké to je být v jejich kůži. Za jakých okolností dělali svá rozhodnutí, jaké měli informace, čím byli ovlivněni.“

NESBO_Kratochvil09
Po stopách norského krále krimi.

Lekci otevřenosti a porozumění obdržel i od matky – a tady se dostáváme k shakespearovskému dramatu o milencích z opačných stran barikády. V době, kdy její budoucí manžel pochodoval po boku nacistů, ona, sotva v teenagerských letech, vyřizovala pochůzky pro osloský protinacistický odboj. „Celá její rodina byla zapojená do odboje, a protože tehdy byla tak mladá a vypadala neškodně, nosila tajné vzkazy,“ vypráví Nesbø s obdivem. Tahle špionka se pár let po válce seznámila s mladíkem hluboce zasaženým válkou i vlastním chybným rozhodnutím – a vznikla velká láska. A z této lásky pak tři synové.

K Tomu Sawyerovi a dalším americkým hrdinům potom maminka, povoláním knihovnice, přimíchala severské autory i feministickou literaturu. Přemýšlíte nad tím, proč někdy u Nesbøho teče krev proudem? Podle něj za to může právě jeho matka. Když mu bylo patnáct, přečetl si na její doporučení zásadní román francouzské autorky Marie Cardinalové Les Mots pour le dire (Slova k vyslovení). „Prvních padesát stránek té knihy je jen o menstruaci, všude samá krev,“ líčí Jo. „Mám z toho trauma!“ dodává s úsměvem. Cardinalovou sice dočetl, ale vítězili u něj hlavně severští autoři, zejména Henrik Ibsen.

Nálož pro detektiva

S takovou rodinnou výbavou se literární dráha zdála nevyhnutelná. V šestnácti vysedával po kavárnách a s přáteli jej spojovala záliba v těžkých kabátech z obchodů Armády spásy a sny o tom, že právě z nich bude druhý Dostojevskij, případně Kafka. Zatímco se ale ostatní aspirující literáti pokusili o debut ještě na střední škole, Nesbø vyrazil zcela jiným směrem a dalších dvacet let se k psaní nedostal.

Zákruty jeho kariéry jsou známé: od mladistvé fotbalové naděje, jejíž záře rychle pohasla kvůli zranění obou kolen, ale stačila se ještě stát juniorským šampionem Norska, přes hudební hvězdu bodující v hitparádách a vyprodávající koncertní haly až po úspěšného makléře. Když se v polovině devadesátých let rozhodl dát si na chvíli pauzu, měl podle svých slov vyděláno tolik peněz, že nemusel do práce dalších deset let. Pokud jste si toho náhodou ještě nevšimli, řekněme to naplno: tomuhle chlapovi se daří, na co sáhne. Nesbø však jen pokrčí rameny: „Měl jsem prostě štěstí.“ Fotbalový, hudební ani burzovní úspěch se ovšem nepřiblížily ani na dohled mohutné kariéře, která čekala Nesbøho-spisovatele, nicméně snad aspoň vysvětlují, proč s ním miliony prodaných knížek nezamávaly. Na úspěch je prostě zvyklý.

NESBO_Kratochvil10
Nesbø ve své „pracovně“, kde vznikla většina příběhů s Harrym Hollem.

Takže před sedmnácti lety Nesbø konečně vyhořel, když se pokoušel spojit nespojitelné: denní práci na burze a noční koncertování. Kapele dal pauzu, v práci výpověď a odletěl nejdál, kam to šlo – do Austrálie. V okamžiku totálního vyčerpání se konečně přihlásil o slovo dávný sen, a než vystoupil v Sydney z letadla po sedmnáctihodinovém letu z Osla, Harry Hole byl na světě. Nesbø to detektivovi hned na začátku dost zkomplikoval – Harry není v Norsku zrovna populární jméno, například proto, že rčení „být Harry“ tu znamená chovat se jako buran. Navíc mu naložil tvrdohlavou povahu a umanutost, kvůli které je mnohdy dost nesnesitelný. Plus sklon k závislostem všeho druhu, z nichž mají obvykle navrch workoholismus a alkoholismus. Ale taky citlivost, smysl pro spravedlnost a brilantní analytické schopnosti, díky nimž je schopen dopadat padouchy, s ochotou činit to i za cenu sebezničení. Tenhle mix dělá z Harryho Holea plastického plnokrevného hrdinu, který sice čtenářům někdy leze na nervy a často nechápou jeho chování, nicméně také se o něj bojí, trpí s ním, doufají ve šťastný konec.

Po šestnácti letech a deseti knihách má sice Harry na kontě značný počet pochytaných padouchů, ale i osobní tragédie a dlouhou řadu fyzických a psychických šrámů. A Nesbø přemýšlí, jestli by si nezasloužil odejít na odpočinek. A přestože před časem vyhlásil, že detektiva nakonec nemilosrdně zabije – a na konci předposlední knihy to tak i vypadalo, byť pozorný čtenář přečetl mezi řádky něco jiného –, teď už si není tak jistý. „Ještě jsem se nerozhodl, co udělám,“ říká. „Policie bude možná poslední kniha s Holem.“ (Nakonec zmiňovaná Policie nebyla poslední holeovkou, v současnosti autor připravuje pokračování, 11. díl, vyjít by měl v březnu 2017. V češtině mezitím vyšly další knihy, kde není hlavní postavou detektiv Hole, např. Krev na sněhu I. a II. či Syn – pozn. red.)

První dvě knihy s Harrym zasadil mimo Norsko. Taky proto, že do horkého australského velkoměsta v případě první holeovky Netopýr a do dusného vlhka Bangkoku v případě druhé Švábi vražda nějak více patří než do malého, klidného, uklizeného Norska. A malého a klidného Osla, kde i kouzlo královského paláce je spíš mile provinční. Copak země, která je tak bohatá, že se tu všichni těší na důchod, a ještě ze svého bohatství skrze takzvané Norské fondy rozdává ostatním, která má jeden z nejnižších výskytů vražd a další zločinnosti na světě, může vůbec mít nějakou temnou stránku? Nějaké polosvěty, kde operují zkorumpovaní politici a policisté, kde vládnou drogoví baroni a z nichž na krvavé výpravy vyrážejí vraždící maniaci? Před pár lety se to zdálo mnohem méně reálné než dnes, dva roky po okamžiku, kdy jeden nenápadný mladík zavraždil bezmála osmdesát svých spoluobčanů a vyrazil své zemi dech. Nicméně na první pohled je to stále milá, klidná země. V době, kdy česká média plní soud s významným expolitikem a padá vláda kvůli zneužívání Vojenského zpravodajství, norské hlavní televizní zprávy otevírá nehoda dvou loděk.

Nesbø se právě loni se zklamaným očekáváním odvrácené strany Osla musel vypořádat sám. Bizarní situaci mu uchystalo jeho vydavatelství, když u příležitosti anglického vydání deváté holeovky Přízrak uspořádalo okružní jízdu pro novináře a nakladatele z celého světa. Autor měl hosty z ciziny osobně provést po osloské drogové scéně a zákoutích města, kde se obchoduje s bílým masem, protože právě tam se předposlední příběh odehrává. Jenže když autobus vyrazil do ulic města, s Nesbøm jako průvodcem hned vedle řidiče a s mikrofonem v ruce, po narkomanech, prostitutkách nebo po někom s aspoň trochu kriminální vizáží ani stopy. „Rozhodně to byla nejzvláštnější okružní jízda, na které jsem kdy byl,“ napsal pak reportér britského listu The Independent. A líčil, jak Nesbø nakonec s radostí v hlase identifikoval aspoň jednu hubenou klátící se postavu.

Nicméně temnota se někde pod tím bezchybným nátěrem skrývá a Nesbøho baví ji odhalovat a pokusit se jí porozumět. „Třeba proč má Oslo takový problém s drogami? Teď se to trochu mění, ale mívali jsme nejvyšší počet případů předávkování hero inem v Evropě,“ říká a je stále ochoten temná zákoutí zkoumat. Při přípravě Policie tak strávil pár nocí v hospici pro drogově závislé, na drsném místě, kde si nikdo nehraje na odvykání a klienti tam mají dovoleno drogy brát. „Pro ty lidi je to často poslední zastávka, hodně z nich to vzdalo, celkem děsivé místo,“ vzpomíná. Děsivé, ovšem pro slavného spisovatele vlastně ideální – tamní klienti totiž mají jiné starosti než číst noviny, takže ho nikdo nepoznal.

Jo Nesbø vůbec rád odkrývá zdánlivou nevinnost, neškodnost, obyčejnost, úctyhodnost a ukazuje, co taky může být pod nimi – metaforicky jako třeba ve Švábech, kde kdesi za zdí tušíme ševelící armádu obřích brouků. Hrdiny a hrdinky svých knih nechává vraždit na místech bezstarostné letní zábavy (koupaliště) i zimních sportů (skokanský můstek) a vraždí je věcmi denní potřeby (jeden z nejděsivějších mordů zahrnuje lidské oči a trubici vysavače). Těla ukrývá do předmětů dětských radovánek (sněhulák) i spojených s bezpečím a pohodlím (vodní postel). „Se sněhulákem to ještě šlo, ale za tu vodní postel, kterou má hodně lidí doma, jsem dostal od přátel co proto,“ směje se. „Dělám to tak, protože si myslím, že jestli něco má být skutečně děsivé, nejlepší je vzít něco, co všichni důvěrně znají, a dát to do úplně jiného kontextu. Toho se každý bojí.“

Koncept to není nijak prudce originální (vzpomeňme si na všechny horory, v nichž řádí dětská panenka či klaun), u Nesbøho ovšem velmi dobře funguje, a to v mnoha podobách. Kromě míst a předmětů zahrnuje také lidi. Za veřejnou maskou jeho postav se skrývají jejich jiná „já“: hvězda policie jako pašerák zbraní a policejní šéf jako jeho parťák, městská politička oslavovaná za potírání drogové scény, ve skutečnosti však spojenkyně drogového bosse, kultivovaný lékař, který vraždí ženy, nebo člen charitativní Armády spásy znásilňující malá děvčata.

Holeho Oslo

Neděle se přehoupla do druhé půle a v hospodě U Schrøderů zrovna obědvá pestrá sestava penzistů luštících křížovky v nedělních novinách, cool hipsterů kolem dvacítky či profesionálů středního věku, kteří se nedávno přistěhovali do nového bytového komplexu nedaleko odtud. Na stolech tu mají červenobílé kostkované ubrusy, boxy s křesly potaženými tmavě rudou kůží, stěny obložené dřevem a výzdobu sestávající z obrazů připomínajících zamlženou atmosférou českého malíře Jakuba Schikanedera. Přesně tady, u stolu u okna, Harry Hole v knihách láme jeden půllitr za druhým, pod dohledem chápající servírky Rity. V reálu piva roznáší usměvavá estonská brunetka Jelena, ale jinak je iluze dokonalá.

V téhle „brun pub“, klasické norské hospodě, ještě před pár lety podávali něco, čemu se říkalo „snídaně z Osla“: pivo, pokrm podobný hamburgeru, jehož podstatnou součástí je kus masa a na něm pak volské oko, panák aquavitu (severská pálenka, která se v norské verzi vyrábí z brambor a koření) a dvacet cigaret. Tuhle noční můru výživových poradců zde sice už nedostanete a kouřit se tu již taky nesmí, ale fluidum starých časů je pořád ve vzduchu – z kuchyně se line vůně přepáleného tuku z místní speciality a dva centimetry tlustého kusu osmažené slaniny podávaného se smetanovou omáčkou. A platí zákaz vstupu s notebooky či tablety, takže se tu postaru čtou noviny a knihy.

U Harryho stolu atmosféru nadšeně nasává Bruce Valley, penzista z americké Virginie, který zrovna s manželkou a přáteli objíždí sever Evropy. Pan Valley se nejvíc těšil do Osla, taky proto, že čte všechny holeovky. „Mám ty knížky hrozně rád,“ usmívá se Američan. „Harry v sobě skvěle pojí ohromný talent i slabost a zranitelnost. A to se mi právě líbí. V americké drsné škole jsou všichni skoro nezničitelní, dostanou ránu a mají jen modřinu. Harryho rány bolí – a vás to bolí s ním.“

Místa z holeovek potkáte v Oslu na každém kroku a někde poblíž také Nesbøho fanoušky. U Harryho stolu U Schrøderů už seděli Američané, Britové, Číňané, Rusové. Pět minut od hospody si skupinka lidí nadšeně fotí úplně nenápadný šedivý činžák v úplně nenápadné ulici. Jsme v Sofies Gate číslo 5, a kdyby měl ještě někdo pochyby, tak štítky hned u dvou zvonků potvrzují, že právě tady bydlí Harry Hole. Složení fanouškovské skupiny ukazuje, jak mezinárodní základnu dnes Jo Nesbø má. Italové Sonia Pagliaroová a Umberto Tromboni pracují pro Evropskou komisi v Bruselu a Nesbøho už četli ve francouzštině, angličtině i italštině. Švéd Hakon Holgen sice pracuje v PR, ale sní o tom, že jednou bude psát jako Nesbø (a doma na počítači má rozpracovanou svoji první knihu). Skot Michal Evans do Norska jezdí roky a s pýchou v hlase říká, že Nesbøho četl už v době, kdy o něm mimo jeho rodnou zem ještě nikdo neslyšel.

Tihle lidé ze všech koutů Evropy se zařadili do rostoucího zástupu Nesbøvých čtenářů. Jak velký ten zástup je, neví úplně přesně ani sám autor, protože se neustále zvětšuje. „Nedávno mi ale psal můj britský nakladatel, že je to teď celosvětově kolem dvaceti milionů,“ říká Nesbø. „Chtějí to dát na obal anglické verze Policie.“

V nordic noir nejde jen o zločin a jeho vyšetření, ale také o kritický komentář stavu společnosti.

Tweetni to

Nesbøho dvacetimilionová rodina fanoušků je součástí klanu, který vyrostl díky fenoménu známému jako skandinávská krimi nebo „nordic noir“. Fenomén, který se rodil od sedmdesátých let a na skutečné masovosti nabírá posledních pět let, tedy od okamžiku, kdy světovou popularitu získala anglická verze trilogie Milénium Stiega Larssona, už dávno nezahrnuje jen knihy, ale i filmy či úspěšné televizní seriály (třeba dánský Forbrydelsen, jenž pod názvem Zločin běžel i v ČT a který už má i svůj americký remake The Killing). Proč jsou dnes Seveřané tak ceněnými autory detektivek, analyzují literární vědci. „Vlna zájmu o určitý žánr většinou kulminuje tím, že se najde spisovatel, který pravidla žánru ovládá a umí je o něco obohatit, nebo je naopak narušit či převrátit,“ vysvětluje Karolína Stehlíková, nordistka z Masarykovy univerzity v Brně. „Když se k tomu připočte cílený marketing, zrodí se ikona.“

K ruce je však možné si vzít i politology, historiky či sociology. Jeden ze společných rysů nordic noir podle nich je, že nejde jen o zločin a jeho vyšetření, ale také o kritický komentář stavu společnosti. Drtivá většina severských detektivek konfrontuje mýtus o tamních ideálních společnostech bez zločinů, korupce a sociálního napětí. A nás – čtenáře ze zemí, které k severu závistivě pokukují – prý baví strhávat tuhle vzorňáckou masku. Tenhle výklad má ale jednu slabinu: většina čtenářů takhle nepřemýšlí a chce se hlavně pobavit. A všichni úspěšní autoři severské vlny od Larssona přes Nesbøho po dalšího známého Švéda Henninga Mankella umějí napsat zajímavé postavy, budovat napínavou atmosféru a komplikovanou zápletku. Při vědomí skutečnosti, že ženy čtou o něco více než muži, pak rozhodně neškodí, že nordic noir se jen hemží sebevědomými ženskými postavami, jejichž jediným účelem není zemřít rukou vraha a být u toho krásná.

V českém kontextu přičítá Karolína Stehlíková zásluhy zejména tuzemskému vydavateli Marku Turňovi z Knihy Zlín, jež Nesbøho vydává v kvalitním překladu, grafice i v nejmodernějších digitálních formátech. „Je to profesionál mezi českými nakladateli, který včas odlovil hvězdu a byl si toho od počátku dobře vědom,“ říká Stehlíková. Že uvažuje správným směrem, dokládá fakt, že Larsson v Česku takový úspěch jako Nesbø neslavil, přestože ve světě je to ještě stále naopak.

Kdo po Harrym?

Přímo u zdroje – u stolu, u něhož jedna z hlavních ikon nordic noir tvoří – ovšem nijak pronikavou odpověď na otázku, kde se vzal úspěch severské detektivky, nedostaneme. Jo Nesbø s úsměvem říká, že prostě neví a nijak ho to netrápí. „Já v rozhovorech vždycky něco řeknu, protože to všechny zajímá, ale po pravdě řečeno žádné vysvětlení nemám. Prostě to nevím – může to být cokoli,“ pokrčí rameny. „Někdy je snazší něčemu porozumět při pohledu zvnějšku, než když jste uvnitř.“

Jak to tak vypadá, s Harrym už Jo Nesbø moc času ve své kavárně nejspíš nestráví. V hlavě nosí nápady na další knihy a těší se na další postavy. „Budu psát, dokud mě to bude bavit – takže určitě ještě nějakou dobu,“ usměje se, popadne sluneční brýle a odjede zařizovat svůj momentálně nejdůležitější úkol – narozeninovou oslavu pro čtrnáctiletou puberťačku.

Bel Mondo 10/2013

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1531
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte