Samuel P. Huntington: Univerzální civilizace nemá se skutečností nic společného
 
Samuel P. Huntington / Foto
Autor: akg-images / Armin Pongs

 

Proč myslíte, že reakce na váš Střet civilizací? byla tak kontroverzní?

Reklama
Reklama

Proč? Protože se ti, kdo ho četli, báli, že argumenty, které uvádím, jsou pravdivé. Před pěti lety se na Fukuyamův esej Konec dějin reagovalo skepticky – to přece nemůže být pravda, že by historie ideologických střetů končila a všichni od té chvíle žili jen v demokraciích. Myslím, že podstatou reakce na můj článek byl strach, obava, že by to mohla být pravda.

Ohrožení jinými kulturami

Přišel někdo od té doby, kdy jste esej publikoval, nejen s kritikou, ale také s jinou alternativou vývoje?

Dvě alternativy se objevily – podle první z nich budou hlavními aktéry v budoucích konfliktech jednotlivé národní státy, které se budou chtít prosazovat silou, podle druhé pak jsme na počátku existence univerzální civilizace sjednocující kultury na celém světě. Soudím však, že ani jedna z těchto hypotéz neobstojí.

Pokud jde o roli národních států – ty rozhodně nejsou jedinými aktéry mezinárodní politiky a v posledních letech naopak svou sílu ztrácejí jak ve vztahu k nižším útvarům uvnitř sebe samých, tak i ve vztahu k mezinárodním organizacím. Velice zřetelně je to vidět v Evropě, kde roste autonomie jednotlivých oblastí uvnitř států a státy zároveň přicházejí o své pravomoci ve prospěch nadstátních Evropských společenství. Nevidím jednoznačně ani tendenci států zajišťovat své zájmy vyrovnáváním sil. Myslím, že pro jednotlivé státy je podstatnější tendence bránit se před ohrožením a důležité je, jak ohrožení vnímají.

Takže kdyby například v letech studené války chování západoevropských zemí ovlivňovala jen snaha o rovnováhu sil, musely by se spojit se Sovětským svazem proti Spojeným státům, které je jako nejsilnější země světa mohly jasně ohrozit. Jenomže, protože jak politicky, tak ideologicky byly tyto státy se Sovětským svazem naprosto nekompatibilní, jako ohrožení vnímaly právě Sovětský svaz, a ne USA. Totéž platilo pro Sovětský svaz, který považoval za ohrožení zase západní svět.

Myslím, že komunismus ve střední Evropě či na Ukrajině je skutečně mrtvý, komunisté nebo bývalí komunisté však žijí.

Budiž, to platilo v letech studené války a bipolárního světa dvou ideologií. Jak podle vás definují národní státy ohrožení dnes?

Hodně volně řečeno, jako ohrožení jinými kulturami, jinými civilizacemi. Takže v bývalých sovětských republikách se mluví o ohrožení islámem z jihu, Rusové se obávají Střední Asie, západoevropské země Blízkého východu a islámských zemí v Africe.

A námitky proti možnosti jedné globální civilizace? Informační revoluce a moderní technologie přece propojily kontinenty i kultury víc než cokoli jiného dřív.

Univerzální civilizace je něco, co nemá se skutečností nic společného. Myslím, že je to plod euforie, která následuje po skončení každého velkého konfliktu v moderních dějinách, kdy se hledá nový světový řád. Po skončení první světové války to byla Společnost národů, která měla vytvořit nový systém, po druhé světové válce zase Organizace spojených národů, od níž se v podstatě něco podobného, tedy zajištění světové harmonie, očekávalo po skončení třetího významného konfliktu tohoto století, studené války. Jenomže proč by tím, že skončil jeden velký konflikt, měly být eliminovány všechny ostatní konflikty?

Myslíte, že i ve světě po studené válce je Organizace spojených národů schopna hrát roli, pro niž byla založena?

Pokud jde o znovuoživení OSN, o schopnost zaangažovat se v otázkách zachování míru, myslím, že OSN po studené válce zklamala. Ze stejných důvodů, proč neexistuje univerzální civilizace, nemohou ani mezinárodní organizace splnit naděje, které do nich lidé vkládají.

Poprvé v dějinách

Vraťme se k vaší hypotéze střetu civilizací. Mezi námitkami zazněla i tato: Civilizace existují celá tisíciletí, proč by se měly střetávat až teď?

V dějinách existovalo podle různých historiků zhruba dvacet až pětadvacet nejdůležitějších civilizací. Přibližně do počátku šestnáctého století byly ovšem vztahy mezi nimi velice omezené, přinejmenším proto, že vzdálenosti mezi civilizacemi se těžko překonávaly. I když ke střetům docházelo i ve starověku: takovým střetem civilizací byly například řecko-perské války, byť jejich násilná fáze byla relativně krátká.

Kolem roku 1500 dochází k posunu vývoje a expanzi západní civilizace, která začíná dominovat všem ostatním. Tato situace trvala zhruba do konce devatenáctého století, kdy Západ začíná ustupovat. Nyní vstupujeme do fáze, v níž se díky zdokonalení komunikačních možností vztahy mezi civilizacemi zintenzivňují, jedna ovlivňuje druhou, poprvé v dějinách je to multipolární a multicivilizační systém.

Mimochodem, Henry Kissinger ve své poslední knize tvrdí, že v jednadvacátém století bude mít svět šest hlavních mocenských center – Spojené státy, Evropu, Rusko, Čínu, Japonsko, Indii –, vedle nichž bude existovat řada menších států. Z těch šesti mocenských center pět patří k různým civilizacím. Kissinger se nezmiňuje o islámských státech, které mohou hrát velice důležitou roli, ať už z hlediska velké populace, nebo třeba nafty – například Indonésie.

Jak se díváte na Partnerství pro mír?

Nemyslím, že by mělo příliš smysl, a považuji za velice nešťastné, že se právě tento projekt stal centrálním bodem politiky NATO a Spojených států v zemích střední a východní Evropy. Jistě, je velice důležité zahrnout Rusko a bývalé sovětské republiky do mezinárodních ekonomických a bezpečnostních organizací, avšak soudím, že Evropské společenství a Severoatlantická aliance by měly co nejdříve plně integrovat čtyři středoevropské země a Pobaltí. Když prezident Bill Clinton v Evropě opakovaně prohlašoval, že nehodlá rýsovat novou dělicí čáru, nebylo to šťastné. Nejde o to rýsovat novou čáru, ale uvědomit si tu, která existuje už snad tisíc let. Obávám se, že neochotou tohle si uvědomit můžeme ztratit mnohem víc, než momentálně získáme projektem Partnerství pro mír.

Vaše hypotéza je postavena na tom, že studená válka ideologií skončila, komunismus je mrtev. Je však mrtev skutečně, když postkomunistické strany vítězí v Polsku, v Maďarsku, na Ukrajině?

Myslím, že komunismus je skutečně mrtvý, komunisté nebo bývalí komunisté však žijí. Orientují se dnes ovšem na zeslabování dopadů hospodářské transformace, snaží se prosazovat budování záchytných sociálních sítí. Ale ani ti středoevropští, ani Žirinovskij nebo Ruckoj v Rusku nechtějí, myslím, návrat ke komunismu se vším všudy. Rozsáhlé státní zásahy do ekonomiky ano, ale ne komunismus.

Nukleární strašení pokračuje

Jak se díváte na vývoj v Rusku?

Před dvěma lety se lidé ve Spojených státech domnívali, že Rusko se brzy rozpadne na menší státy, tak jako se rozpadl Sovětský svaz. Nic takového se nestalo a dnes mají zase lidé naopak strach, že se Rusko znovu rozšíří do podoby bývalého Sovětského svazu. Každopádně jeho zájem o země, jimž se říká „blízké zahraničí“, je do jisté míry přirozený, navíc tyto státy na Rusku závisejí ekonomicky. Nemyslím však, že by došlo k válečnému konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou dejme tomu o Krym nebo černomořskou flotilu. Pravděpodobnější je, že se Ukrajina rozpadne na západní část s těsnějšími vztahy k Západu a východní část s Krymem, která se připojí k Rusku. Nebude to tak klidné dělení jako v případě Československa, ale soudím, že z toho nebude válka.

Neobáváte se, vzhledem k situaci, jaká v Rusku je, že by přece jen mohlo dojít k jadernému konfliktu?

Nemyslím, že by mohlo dojít k jadernému konfliktu většího dosahu, možnost globální jaderné války už je pryč. Ale je do jisté míry možné, že v lokálním konfliktu někde v Asii nebo na Středním východě budou jaderné zbraně použity, možná i v Rusku. Má-li některá země tyto zbraně, je pokušení použít je velice vysoké. Dynamika nukleárního zastrašování prostě funguje dál, i když jinak, než když se vzájemně zastrašovaly Spojené státy a Sovětský svaz, každý s 20 tisíci hlavicemi. Je to mnohem podobnější situaci v roce 1945, kdy jedna země měla jediné dvě jaderné zbraně na světě a použila je obě.

RESPEKT 32/1994

Samuel P. Huntington (18. dubna 1927 − 24. prosince 2008)

Americký politický teoretik, poradce amerického prezidenta Cartera a ředitel Institutu strategických studií Harvardovy univerzity. Je autorem eseje Střet civilizací? (později knihy, česky 2001), ve kterém předvídá světu, že po skončení studené války porostou konflikty mezi jednotlivými civilizacemi. Do češtiny byly také přeloženy Kam kráčíš, Ameriko?: Krize americké identity (2005) či Třetí vlna: Demokratizace na konci 20. století (2008).

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte