Návrat bojovníka

Každá olympiáda má své velké příběhy. Většinou se začínají vyprávět ve chvíli, kdy jejich hrdina zamává divákům ze stupínku vítězů. Jaroslav Petrouš zatím olympijskou medaili nemá, dokonce ani neví, jestli do Londýna letos pojede. Pětatřicetiletý handicapovaný atlet sice hodil diskem potřebný kvalifikační limit, ale kvůli nedostatku sportovních zásluh z minulosti nemá start na zářijové paralympiádě jistý. Právě v těchto dnech napjatě čeká, jestli mu pořadatelé povolí startovat na divokou kartu.

Jeho život je ale už dnes jedním z největších dramat, jaká letošní olympijský rok nabízí. Slavné sportovní klišé „zvítězit sám nad sebou“ totiž Jaroslav Petrouš naplňuje s odvahou a rozhodností, z níž stydne krev v žilách.

Když člověk chce

„Ty jo, dvoukilák bych si hodil leda tak pod nohy,“ kroutí uznale hlavou devatenáctiletý Vojta, když kovový talíř předpisovým obloukem překoná třicetimetrovou hranici. Mladík po mozkové obrně čeká na lavičce pardubického atletického stadionu na svůj trénink a obdivně sleduje staršího kolegu, který posílá do výseče jeden disk za druhým. Dvoukilové na procvičení síly, lehké tříčtvrtky, aby to trochu lítalo, a ty závodní kilové s cílem znovu překonat padesátimetrovou hranici.

Hvězda SKP Pardubice je jedním z mála tuzemských klubů, které trénují handicapované atlety. Jezdí sem z Prahy, Českých Budějovic i dalších měst, jež žádný podobný oddíl nemají. Třikrát týdně sem z pražského sídliště Černý Most dojíždí i Jaroslav Petrouš a nejen…