0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Rozhovory3. 4. 201017 minut

Se Stanislavem Bendlem o kázni na školách

Na téma stále větší volnosti dětí, změn ve způsobu výchovy v rodinách, zvládání dětí čím dál méně ochotných podřizovat se klasickým představám o školní disciplíně, toho jak učitele na tyto změny připravit a pomoci jim je profesionálně zvládat a řešit, jste mohli diskutovat s pedagogickým odborníkem na tuto problematiku Stanislavem Bendlem.

Stanislav Bendl
  • Autor: Archiv autora
• Autor: Archiv autora
  • Autor: Archiv autora
• Autor: Archiv autora
Reklama

Stanislav Bendl

je vedoucím katedry školní a sociální pedagogiky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jeho obecným profesním zaměřením je sociální pedagogika, obecná pedagogika, školní pedagogika a pedeutologie, konkrétním profesním zaměřením je autorita a manipulace ve výchově, školní kázeň, výchovné problémy ve školách, pedagogizace prostředí, multikulturní výchova a pedagogická praxe.

Psychologové v Česku se už třicet let opakovaně dotazují dětí, jak vnímají výchovu ze strany svých rodičů. Až do poloviny 90. let ze speciálně sestaveného dotazníku vyplňovaného tisícovkami dětí vyplývalo, že čeští rodiče volili přísnější styl výchovy založený na kladení mnoha požadavků, jejichž dodržování potom rodiče důsledně kontrolovali. Pak ale začalo docházet ke změnám a už před deseti lety začaly děti prostřednictvím dotazníků hlásit pravý opak. V současné době více než polovina chlapců a dívek od 11 do 18 let uvádí, že jim rodiče dávají buď velkou volnost, nebo kladou jen mírné požadavky, jejichž dodržování zrovna přísně nekontrolují. „Ta proměna je dramatická,“ říká psycholožka Ilona Gillernová z katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Cesta ke změnám ve výchově založené na větší volnosti v rodinách souvisí podle ní s postupnou demokratizací vztahů mezi dospělými a dětmi, společenské změny Česku v 90. letech 20. století tento proces urychlily. „Docela rozumím učitelům, když hlásí, že děti se chovají radikálně jinak,“ říká psycholožka. Podle Gillernové neplatí, že by české děti vlivem liberálnější výchovy úplně ztratily schopnost dodržovat jakákoli pravidla. Z dalších výzkumů totiž vyplývá, že ve škole děti na učitelích oceňují právě schopnost jasná pravidla stanovit a vyžadovat jejich dodržování. „Znamená to být důsledný a přitom laskavý,“ vysvětluje Gillernová. „Jde to ale složitěji než dřív,“ dodává. „Mnohé děti prostě nejsou na kladení požadavků a stanovení hranic z rodin zvyklé a učitelé si musí dávat větší práci s tím, aby jim vysvětlili jejich smysl,“ dodává.
S tím souhlasí i Stanislav Bendl z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který se jako jeden z mála pedagogů v Česku zabývá zkoumáním kázně žáků. Ze stovek jeho dotazníků a rozhovorů s dětmi podle něj jasně vyplývá, že žákům samotným vadí, když si učitel neumí zjednat disciplínu a ve třídě kvůli „zlobení“ panuje permanentní chaos. „Je to logické,“ říká Bendl. „Děti samy dovedou popsat, že se potom špatně učí, dostávají kvůli tomu špatné známky,“ doplňuje. „Navíc se v prostředí s minimem pravidel cítí nejistě, protože kázeň jim poskytuje ochranu a pocit bezpečí.“ Podle předběžných závěrů Bendlova nedávno dokončeného průzkumu na 21 pražských základních školách, kdy v rámci anonymního dotazníkového šetření hodnotili spolužáci navzájem své projevy (ne)ukázněnosti, prý rozhodně nevyplývá, že „co dítě ve třídě, to grázl“. Z dosavadních výsledků se zatím zdá, že v každé třídě jsou zhruba dva až čtyři vyloženě problémoví jedinci, kteří však svým zlobením často dokážou strhnout třídu na svoji stranu.
(Z článku v Respektu 14/2010.)

On-line rozhovor jehodinový,je tedy časově ohraničen, proto výběr dotazů a také rozsah odpovědí je na dotazované osobnosti. Rozhovory podléhají pravidlům diskusního fóra uvedeným v obchodních podmínkách. Vámi vložené dotazy se zobrazí s časovým zpožděním, po aktualizaci seznamu dotazů administrátorem.)

:38Olga RichterováNejsem zastánkyní „výchovy jako řemen“, jenom když čtu o „demokratizaci výchovy“, říkám si, jestli nejde často spíš o lenivění rodičů. Důslednost je přece pracná. Probíhají i výzkumy rodičů, toho, jak sami reflektují výchovu a jaké mají motivace pro změnu přístupu?08:01BendlVážená kolegyně,děkuji za Váš dotaz. Souhlasím, že důslednost dá spoustu práce. Kdysi jsem se bavil o liberální výchově v rodinách s profesorem Z.Matějčkem, který mi řekl, že podle jeho zkušeností se často za liberální výchovu schovávají rodiče, kteří nemají čas (a někdy ani chuť a sílu) věnovat se svým dětem. Navíc po roce 1989 se postupně stávala liberální výchova moderním trendem, takže spousta rodičů měla pocit, že dělají něco správného, chvályhodného či rozumného.
Nedávno jsem četl knížku W.J.Dohertyho, která má signifikantní název: Kdo koho vychovává? Autor hovoří mj. o fenoménu nejistého rodičovství, kdy se rodiče bojí uplatnit svou autoritu, stanovit jasná pravidla chování a kontrolovat jejich dodržování. Mluví o tzv. dětské konzumní kultuře, v rámci které jsou děti považovány za spotřebitele rodičovských služeb. Dochází tak k nevyváženému stavu, kdy chybí jedna strana této lidské rovnice, tj. děti, které plní své povinnosti ve vztahu k rodině a společnosti.
Z výzkumů o školní (ne)kázni vyplývá, že většina žáků oceňuje učitele, kteří jsou přísní (tj. také důslední), ale zároveň laskaví. Dříve se v této souvislosti hovořilo o tzv. laskavé kázni.
Pokud se týká Vaší poslední otázky, neznám, bohužel, žádný konkrétní výzkum, který by se zabýval otázkou, jak rodiče reflektují výchovu. Ono je určitě samo o sobě složité rodiče v této věci oslovit (aby nešlo pouze o povrchní anketu) a získat relevantní, spolehlivé a zobecnitelné informace.:32Miroslava FaberovaDobry den. Pane Bendle,vzesel z vaseho pruzkumu nejaky dulezity poznatek v pristupu k chapani kazne na skolach u divek veku 12 - 15 let? Myslim v pristupu divek pred 20lety a nyni.08:08BendlVážená kolegyně,k „mému“ průzkumu (který jsem realizoval s kolegyní dr. Voňkovou) mám tři poznámky. Za prvé, výzkum se týkal žáků osmých ročníků základních škol v Praze 6. Nezahrnoval tedy věkové rozpětí 12 – 15 let. Za druhé, výzkum se nijak speciálně nezaměřoval na chování dívek. Za třetí, výzkum ještě není kompletně zpracován. Domnívám se však, a to jak na základě studia odborné literatury, tak na základě vlastních zkušeností, rozhovorů s učiteli, žáky apod., že chování dívek (ne všech, samozřejmě) se v porovnání s dřívější dobou uvolňuje a zdrsňuje. Začíná se někdy až nápadně podobat neukázněnému chlapeckému chování. Co je přímo do očí bijící, je vulgární chování některých dívek. Navíc se dnešní žáci a žákyně nebojí mluvit sprostě jak ve škole, tak na veřejnosti.:26MagdaStále častěji a hlasitěji se volá po nedostatku mužů/učitelů na školách, ale změnilo by to podle vás nějak zásadně kázeň na školách, když vlastně ani v samotných „rodinách“ není mužský vzor?08:20BendlVážená kolegyně,Vaše otázka je jasná, stručná, zajímavá. Odpověď na ni je však složitá a nejistá. Předně chci říci, že mi není nic známo o nějakých výzkumech či experimentech, které by se touto otázkou zabývaly. Dále je třeba si uvědomit, že záleží na věku žáků a typu školy. Z tohoto hlediska si myslím, že přítomnost učitelů-mužů je pro kázeň žáků důležitější např. na 2. stupni základní školy než na 1.st.ZŠ. Ale i pokud jde o 2.st.ZŠ, nedomnívám se, že by se navýšením počtu učitelů-mužů situace nějak radikálně změnila. Myslím, že by se situace mohla posunout k lepšímu, ale byl bych opatrný s konstatováním „radikálně“ nebo „zásadně“. Svým studentům na fakultě vždy říkám, že každé opatření, o kterém diskutujeme, je pouze jeden kamínek z pestré kázeňské mozaiky. Bylo by naivní předpokládat, že pokud z ohromného množství nejrůznější příčin a vlivů vybereme jeden faktor, bude jeho účinnost tak veliká, že radikálně změní celou situaci.
Určitě se ale shodneme na tom, že učitelé-muži přinášejí do škol poněkud odlišné vzorce chování (ve srovnání s učitelkami-ženami). V literatuře se hovoří mj. o tom, že muž (neplatí to přirozeně pro všechny muže či muže-učitele) je ztělesněním autority, řádu. Zdůrazňuje se rovněž mužský nadhled a určitá velkorysost (vyjádřeno obratem: nedělá z komára velblouda), ale také schopnost „být více dítětem“, „blbnout“ s dětmi, sestoupit k dětem (což se na první pohled může jevit být v rozporu s předcházející zmínkou o řádu a autoritě).
Na závěr mám ještě jednu poznámku. Poměrně často slyším od starších žáků, že nejsou jako „chlapi“ příliš ochotni podřídit se ženě. Starší dívky oproti tomu nemají stejné problémy ve vztahu k učitelům mužům. Tento postřeh by šel přirozeně dále rozvíjet až k zamilovanosti některých dívek do svých učitelů a některých chlapců do svých učitelek (kdy chlapci často vyjadřují svoji zamilovanost zlobením a provokováním učitelky).:02Ondřej BiskupMůže se nějak významně, ať už v negativním či pozitivním smyslu, podepsat na kázni ve školách reaůizace projektu zrušení zvláštních škol?08:33BendlVážený kolego,Vašemu dotazu moc nerozumím. Od 1. ledna 2005 platí nový školský zákon (č. 561/2004 Sb.). V tomto zákoně, resp. vyhlášce č. 73 (ze dne 9. února 2005) se hovoří v rámci tzv. speciálních škol o základní škole praktické. Termín zvláštní škola byl vlastně nahrazen názvem základní škola praktická, tak jako termín pomocná škola byl nahrazen souslovím základní škola speciální. Pokud se týká problematiky nekázně v souvislosti se „zvláštními školami“ (dřívější termín) mohli bychom o ní uvažovat např. v souvislosti s integrací žáků s lehkým mentálním postižením do standardních základních škol. Úspěšnost tohoto typu integrace závisí jak na kvalitách a zkušenostech učitelů, tak na složení žáků. Jsou případy, kdy se taková integrace podaří, existují ovšem i případy, kdy se mentálně postižený žák stává terčem posměchu a následně třeba i šikany ze strany spolužáků. Někdy tvoří základní škola a základní škola praktická „jeden subjekt“. Jedná se o případ, kdy jsou v jedné budově dvě školy: „klasická“ a „praktická“. Žáci z obou typů škol se denně setkávají, tráví spolu přestávky atd. Shrnuto, zřizovatel a pedagogický sbor by měli zodpovědně zvážit, jak jsou na integraci připraveni, jaká je motivace učitelů k této činnosti, jaké klady a jaká rizika může daný projekt přinést.:00K. AubrechtMají „problém " s definicí kázně spíše pedagogové na středních školách, nebo se stejnou měrou týká i učitelů a učitelek základních škol? Jak velkou část viny mají podle vás mateřské školy, potažmo "alternativní školky“?08:35BendlVážený kolego,pokud se týká Vaší první otázky, velice záleží na typu školy. Jiná je situace na čtyřletém výběrovém gymnáziu, jiná na osmiletém výběrovém gymnáziu (podle sdělení učitelů se zde objevují problémy s nekázní zejména v důsledku velkého věkového odstupu nejmladších a nejstarších studentů – nejmladší zkrátka mají možnost „okoukat“ ne vždy slušné chování starších studentů), jiná na učilišti atd. Na vaši otázku proto nelze jednoznačně odpovědět. Rozdíly mezi jednotlivými typy škol jsou zde zásadní.
Přesto přidám ještě poznámku, která se týká situace žáků/studentů a potažmo učitelů na základních a středních školách. Učitel (ani ředitel) základní školy nemůže žáka ze školy vyloučit, čímž ztrácí „mocenský“ nástroj k ukázňování žáků. Učitelé (ředitelé) středních škol jsou v úplně jiné situaci, protože studenti střední školy (s výjimkou víceletých gymnázií) neplní povinnou školní docházku, a mohou být tudíž z výběrové školy vyloučeni.
Snad ještě jeden dodatek k porovnání (ne)kázně na základních a středních školách. Určitý rozdíl je v kázeňských přestupcích, což se logicky odvíjí od věku žáků/studentů. Mám na mysli zejména užívání alkoholu a drog a jejich snadnější přístupnost pro studenty středních škol.
Druhé Vaší otázce tak úplně nerozumím. V případě mateřských škol bych o žádné vině nehovořil. Pokud v těchto zařízeních pracují učitelky dobře, nevidím důvod, proč by se mělo chování dětí z mateřských škol negativně odrazit v nekázni na základních školách. Možná máte na mysli některé „superalternativní“ mateřské školy, kde je dětem poskytována až příliš velká svoboda či volnost. Potom asi takové „nezávislé“ děti mohou dělat zpočátku určitý problém učitelkám v prvních ročnících základních škol. Nemyslím si však, že by tato situace měla dlouhé trvání a byla podstatnou příčinou nekázně žáků ve školách.:00Věra Ch.A co teprve fenomém dnešní doby tzv. hypeaktivní děti? Je jich stále více a důsledkem vlivu zátěže nezdravého prostředí jich bude přibývat a přibývat - jak se k k této problematice stavíte jako pedagogický odborník?
Neměla by být minimálně ve vnitřních stanovách každé školy (minimálně!) stanovena povinná přítomnost psychologa na každé základní a střední škole?08:44BendlVážená kolegyně,v případě hyperaktivních dětí (dnes se nejčastěji hovoří o syndromu ADHD, tedy o poruše pozornosti s hyperaktivitou) je třeba mít na paměti, že je u nich narušena funkce přenašečů signálů mezi neurony (tzv. neurotransmiterů). Kromě toho se jedná o dědičnou záležitost, což mj. znamená, že ADHD vlastně nelze „vyléčit“. Můžeme však dítěti pomoci, aby se s obtížemi co nejlépe vyrovnalo. K tomu (včetně diagnostiky) je zapotřebí odborníků, tj. klinických psychologů, psychiatrů, popř. školních psychologů.
Souhlasím tedy s Vaším apelem, aby na každé škole byl k dispozici specialista pro tuto oblast. V této souvislosti bych rád upozornil na tzv. školní poradenské pracoviště, které je součástí podpůrných poradenských služeb ve školství. Školní poradenské pracoviště může být z hlediska zapojení odborníků organizováno ve dvou modelech. V rámci základního modelu, který musí být na každé škole, jsou poradenské služby zajišťovány výchovným poradcem a školním metodikem prevence. V rámci rozšířeného modelu (záleží na možnostech školy) se mohou zapojit další odborníci – školní psycholog či školní speciální pedagog. Dosud se ovšem v jedná o tzv. nenárokové profese (ředitel školy nezískává finanční prostředky na jejich mzdy ze státního rozpočtu).
Každopádně je třeba si uvědomit, že ADHD je vlastně nemoc, v tomto případě nemoc, za kterou dítě nemůže. Nemůžeme ho proto za jeho projevy „nekázně“, které jsou spojeny s jeho poruchou chování, nespravedlivě a bezmyšlenkovitě trestat.:00S. JarolímkováDomácí úkoly ano nebo ne? Ve světle současných trendů a stínu dřívější praxe a zkušeností - mají smysl a v čem?08:47BendlVážená kolegyně,v zásadě říkám ano, ale…. Tím „ale“ mám na mysli typ školy a pojetí vzdělávání v dané instituci. Pokud se jedná o výkonově zaměřenou školu, např. víceleté gymnázium, zde se pravděpodobně bez domácích úloh neobejdeme. Smysl zadávání domácích úkolů vidím hlavně u předmětů, jejichž látka vyžaduje neustálé opakování a procvičování, často i mechanické: v případě jazyků se může jednat např. o slovíčka a fráze, v případě matematiky o násobilku, u českého jazyka může jít třeba o vyjmenovaná slova apod.
Každopádně bych se ale přimlouval za zásadu, že zvládnutí domácího úkolu musí být v silách dítěte. Dítě by mělo být schopno domácí úkol vypracovat samostatně. Nemělo by rozhodně docházet k situacím, kdy si večer celá rodina láme hlavu s domácím úkolem své ratolesti.:37JakubNepřijde Vám, že dnes je pro důslednost a stejný metr učitele problém, že někdy až polovina žáků ve třídě, obvykle ti méně bystří, má nějaké papíry od doktora či z poradny, že jsou dis-cokoliv a učitel ne ně nemůže klást z hlediska výkonu stejný metr jako na ostatní.Dřív byl takový hloupější žák prostě považován za hloupějšího a dostával horší známky.08:55BendlVážený kolego,pokud jde o tzv. specifické poruchy učení (SPU), tedy např. dyslexii, dysgrafii, dysortografii či dyskalkulii, nejsou způsobeny opožděným vývojem rozumových schopností, smyslovým nebo tělesným postižením, popř. emočními či sociálními vlivy. Jejich výskyt je dáván nejčastěji do souvislosti s genetickými vlivy, popř. vlivy, které se váží k prostředí v rámci prenatálního, perinatálního a časně postnatálního vývoje. Školská legislativa řadí žáky s diagnostikovanými specifickými poruchami učení mezi žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.
Práce s takovými žáky přímo vyžaduje specifický přístup k žákovi. Pokud se tak stane, může se díky tomu snížit závažnost poruchy či předejít vzniku sekundárních psychosociálních problémů.
Vašemu dotazu jinak ale rozumím a chápu Vaše „rozhořčení“. Občas se opravdu stává, že rodiče žáků se SPU doslova umluví pracovníka pedagogicko-psychologické poradny, aby jim vydal potvrzení, že jejich dítě trpí SPU. Tím si zajistí pro dítě „alibi“ a mírnější zacházení ve škole. Na druhou strany znám případy, kdy si rodiče naopak nepřejí, aby jejich děti byly takto nálepkovány, přestože mají diagnostikovanou SPU. Rodiče jednoduše nedají poradně souhlas ke „zveřejnění“ této (pro školu a hlavně dítě) důležité informace. Na dítě je potom ve škole nahlíženo stejně jako na všechny ostatní děti, není pro něho vypracován individuální studijní plán atd. Dítě trpí, protože ho okolí považuje za hloupé.:30Milan J.Dobré ráno. Pane Bendle, není to dlouho, co se dikutovalo o možnosti zavedení sledování vyučování (následně pak již jen společných prostor škol) přes internet. Myslíte, že by to mělo nějaký efektivní dopad na kázeň?08:55BendlVážený kolego,z mého pohledu se jedná o sporné opatření, a to i z pohledu učitelů, kteří by se ocitli bez jakéhokoli „soukromí“ (pokud o něm lze ve škole vůbec hovořit). Mám tím na mysli sledování vyučování. Pokud jde o společné prostory, víme, že např. šikana se často odehrává na chodbách a v temných zákoutích školy. Tam by takové opatření mělo větší logiku. Některé školy už dnes monitorují vstupní prostory, aby bylo možné např. sledovat, zda se ve škole nepohybuje nějaká nepovolaná či podezřelá osoba. Někdy škola trochu „stočí“ kamery, aby bylo vidět ještě dál. Obecně si nemyslím, že by tímto opatřením došlo k nějakému zázračnému zlepšení chování žáků ve školách. Žáci si časem zvyknou a budou „vynalézavější“. Navíc je dobré si uvědomit, že hlavním cílem školní kázně je, aby se žáci chovali slušně i bez přítomnosti dozoru, tedy např. kamerového systému. A možná ještě jednu poznámku. Těžko můžeme např. umísťovat kamery na sociální zařízení.:22V. DvořákStále se zde hovoří o kázni, povinnostech, příp. autoritách. Nemyslíte si, že je důležitější než plnění povinností dostatečná komunikace s dětmi, a to zejména v rodině - projevovat zájem o děti a spolusdílet s nimi? Trendem, a podle mne špatným, dnešní doby je přenášet odpovědnost na druhé (v tomto případě na školu).08:57BendlVážený kolego,s Vaším názorem souhlasím. Komunikace je důležitá, stejně jako je důležité dát každému dítěti možnost zažít úspěch, podílet se na společných záležitostech, spolupracovat na společných projektech atd. V této souvislosti připomínám mozaikový princip, kdy je potřeba spojit řadu relevantních faktorů z hlediska chování žáků ve škole. Rodina, výchova v ní a spolupráce rodiny a školy patří k takovým podstatným prvkům.:00A. DiváckýNení také valná část problému s kázní i v špatné komunikaci rodičů se školou a naopak? Myslíte, že jsou rodičovské schůzky dostatečným informačním kanálem? Nestál by za uváhu například nějaký projekt celodenního společného setkání (dnes nazýváno třeba workshopem), kde by bylo více času na společnou komunikaci? Takové dvě soboty v roce by snad ty rodičové mohli svým dětem obětovat…09:00BendlVážený kolego,souhlasím s Vámi, bylo by to zajisté dobré (viz dvě soboty). Potíž vidím v tom, že dnes se řada rodičů nedostaví ani na třídní schůzky, které trvají 1 - 2 hodiny. Tím nechci říci, že se některým školám podobná praxe nedaří a že nemá cenu za tuto myšlenku bojovat.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].