Už vás někdo zbouchnul? Zaskočilo mě, jak velká je diskriminace žen ve zdravotnictví
 
Lékařka
Ilustrační foto • Autor: Getty Images/iStockphoto

Právnička Aneta Stieranková ve spolupráci se spolkem Mladí lékaři rozvířila vody tuzemského zdravotnictví. Víme, že máme nedostatek lékařů, a víme, že z lékařských fakult v posledních letech vychází více absolventek než absolventů. Přesto jsme dosud netušili, jak často se medičky i lékařky - a to všech věkových kategorií - setkávají se sexismem, šikanou i jasnou diskriminací, před níž je mají teoreticky chránit zákony. Díky bezmála osmi stovkám mediček a lékařek, které se Stierankovou podělily o zkušenosti, o tom existuje jasný obrázek. „Z průzkumu také vyplývá, že lékařky to většinou řešit nechtěly, a to z různých důvodů. Zejména proto, že se obávají, že by jim to pozici v práci ještě dál zkomplikovalo,“ nastiňuje Stieranková i obtížnou řešitelnost problému.

Jste právnička. Jak vás napadlo zkoumat postavení lékařek?

Bavila jsem se před časem se svojí dlouholetou kamarádkou, sedmadvacetiletou lékařkou, která mi vyprávěla, jak se jí v nemocnici, kde pracuje, někdo obden ptá, jestli „už ji někdo zbouchnul“. Doslova. A že tyto zkušenosti má řada kolegyň, a to i staršího věku. Jedna starší kolegyně si například při odchodu z jedné pozice vyslechla od tehdejšího nadřízeného, že její chování je projevem „premenopauzální hysterie“. Líčila to jako zcela běžnou součást práce, na kterou jsou lékařky zvyklé už od školy. Byla jsem v hlubokém šoku, stejně tak můj přítel, který je rovněž právník a který u rozhovoru byl. Nepochybuji, že diskriminace stále existuje, ale zaskočilo mě, že existuje právě ve zdravotnictví.

Proč vás to zaskočilo právě u zdravotnictví?

Možná proto, že jde o vzdělané lidi, a taky proto, že nemocnice neustále řeší nedostatek lékařů - a zároveň ženy tvoří nadpoloviční většinu studentů i absolventů medicíny. Takže bych čekala, že s nimi bude zacházeno lépe, protože je zkrátka potřebují. A možná jsem naivní, ale mám za to, že by s ženami obecně mělo být zacházeno stejně jako s muži, zkrátka férově. Na gymnáziu jsem se o toto téma hodně zajímala, ale na právnické fakultě už tolik ne - ani na škole, ani následně v zaměstnání jsem se s diskriminací nesetkala. Rozhodla jsem se tedy, že o situaci v medicíně napíšu článek, a chtěla jsem zjistit, jestli je zkušenost mé kamarádky ojedinělá, nebo naopak častá. Nebyl to samozřejmě vědecký výzkum, vytvořila jsem jednoduchý dotazník, který jsem rozeslala do facebookové skupiny spolku Mladí lékaři, na burzu lékařských učebnic a do skupin studentů lékařských fakult.

Aneta Stieranková
Aneta Stieranková • Autor: lawmed.cz

Získala jste téměř 800 reakcí. Překvapila vás odezva?

Bez osmi lidí osm set, z toho přes 160 popisů konkrétních situací a komentářů o tomto problému. A nevěřila jsem vlastním očím. Na právech nás učili, že se řídíme antidiskriminačním zákonem a zákoníkem práce – a tady vidíme, že to v praxi tak úplně neplatí. Ukazuje to na propast mezi právním ideálem a realitou, v níž zákony jsou často bezzubé a nedávají moc způsobů, jak se bránit.

Antidiskriminační zákon je jen minimálně využíván, protože si na reálně existující diskriminaci málokdo stěžuje, na což upozorňovala třeba Anna Šabatová ve funkci ombudsmanky. Jak studentky a lékařky řešily situace, které popisují?

Z průzkumu vyplývá, že lékařky to většinou řešit nechtěly, a to z různých důvodů. Zejména proto, že se obávají, že by jim to pozici v práci ještě dále zkomplikovalo. Jiné zmiňovaly, že jim přijde zbytečné to řešit, protože jsou se situací vlastně smířené a považují ji za normální součást práce. Já jim velmi rozumím – nechtějí se dostat do pozice problémových „hysterek“. Přičemž tato obava je do značné míry oprávněná, protože v reakcích na zjištění z průzkumu bylo hodně slyšet, že tohle téma zvedají pouze „militantní feministky“. Nicméně abych byla spravedlivá: řada lékařů potvrdila, že se něco takového děje a že to je nepřijatelné.

Celkově je však obava lékařek oprávněná…

Ano, ale když to neřeší, je takové chování považováno za standard. Některé se to sice snažily řešit, ale obvykle podstatné změny nedosáhly. Jedna lékařka, které měla nastoupit na novou pozici, zjistila, že primářka oddělení nezákonně nahlédla do její gynekologické zdravotnické dokumentace, aby zjistila, jestli není těhotná. V tomto případě se po poradě s právníky obrátila na vedení nemocnice a dosáhla alespoň omluvy.

Nad průzkumem se vede v lékařských kruzích bouřlivá debata. Není to téma i pro právnickou obec? Výpovědi ukazují na jasné, a nikoli ojedinělé porušování zákona.

Zákon nemůže vyřešit všechno. Jak má někdo zareagovat, když se ho na pohovoru zeptají, jestli bere antikoncepci, i když dodají, že se na to podle zákona samozřejmě dotazovat nemohou? Má se proti tomu ohradit a v ten moment přijít o naději tu práci získat? Samozřejmě máte možnost se ohradit a upozornit na to, že takové jednání není v souladu se zákonem, ale bude to mít negativní dopad na vaši kariéru. Můžete následovat zákon, ale budete bez práce. Nicméně v dalším textu jsem sepsala doporučení, jak lze v podobných případech postupovat: je možnost obrátit se na vedení fakulty nebo nemocnice, na inspektorát práce, na ombudsmana, je tu možnost mediace, byť tam musí souhlasit druhá strana - a až v krajních případech je tu soudní cesta. Oběti diskriminace jsou nicméně obvykle ve velmi špatné důkazní situaci; spory mohou trvat roky a je to velmi nákladné.

A výsledek je velmi nejistý. Třeba bývalá primářka boskovické nemocnice zažalovala nemocnici, když zjistila, že primáři jiných oddělení měli výrazně vyšší mzdu než ona, a dokonce i její nástupce ve funkci. Soud jí ale za pravdu nedal.

Ano, řešit diskriminaci soudní cestou je skutečně běh na dlouhou trať a s velmi nejistým výsledkem.

Reklama
Reklama

Přibývá žen chirurgů
To se pro vás nehodí – ilustrační foto • Autor: Profimedia, Westend61

Zaujalo mě, kolik podob diskriminace má: při studiu, v praxi, při přijímání do práce a pak i během práce samotné. Přičemž rozdíly jsou i u tak zásadních věcí, jako je typ smlouvy a zmíněné finanční ohodnocení.

Pořád mluvíme o nerovných platových podmínkách, ale tady vidíme, že problém je mnohem komplexnější. V debatách lékaři namítali, že specificky u platů to přece není možné, když jsou platové tabulky - jenže už neberou v potaz, že osobní ohodnocení je pohyblivá složka, kde rozdíly mohou vznikat. A co se týče komplexnosti problému, tak ten nekončí, ani když se lékařky posunou do věku, když už děti mají, třeba i odrostlé. Jednak musejí i ve vyšším věku stále dokazovat, že skutečně jsou kvalifikované a schopné - a také se u nich očekává, že nebudou naplno v práci, protože už sice nemusejí pečovat o děti, ale zato se musejí postarat o staré rodiče.

V debatách často zní, že medicína je náročné povolání a některé obory skutečně nejsou dost dobře slučitelné s mateřstvím a obecně rodinným životem. Co si o tom myslíte?

V právnické profesi tato omezení tolik nevidím, ale medicínu opravdu dělat z domova nelze. A samozřejmě, když máte děti a ony onemocní, tak se o ně někdo musí postarat. Ovšem děti nemají jen matky, ale také otce – a v české společnosti stále není dobře přijímáno, že by se o dítě mohl během nemoci postarat, nebo že by chtěl jít dokonce na rodičovskou. Stále je to bráno jako cosi divného, to je velký problém. Nikomu samozřejmě nevnucuji, jak si má uspořádat rodinu. Avšak problém je v tom, že pro některé typy uspořádání rodiny, kde oba v páru pracují,  tu nemáme odpovídající podmínky. Jen umístit dítě do školky je obrovský problém. A co je klíčové – když to řešit nebudeme, tak zkrátka budeme mít prázdné nemocnice. Problém je taky v tom, že nikoho nezajímá, jestli dotyčná vůbec děti chce mít, nebo kdy je chce mít. Některé respondentky psaly, že opakovaly, že děti neplánují vůbec – což také vyvolává odsudky, ale zároveň je nikdo nebral vážně, nevěřili jim. Nebo řeknou, že je chtějí mít až třeba deset let po škole, přesto jsou touto optikou posuzovány od prvního ročníku medicíny.

Což je nakonec základní definice diskriminace – tedy když je člověk posuzován nikoliv na základně individuálních schopností, ale na základě příslušnosti ke skupině.

Přesně tak.

Jaké mají tyto zkušenosti na lékařky dopady?

Spousta z nich v dotazníku píše, že už buď odešly, nebo zvažují odchod. A to z nemocnic na jiné pozice, třeba do soukromé praxe, nebo dokonce úplně z oboru. Některé zmiňují, že zkrátka přijaly tezi, že medicína není pro ženy, protože to roky poslouchají: nejdřív na škole, pak na v práci. Jedna respondentka napsala, že se věnuje přírodní kosmetice a je naprosto spokojená, nikdo ji neustále neosočuje, že tam nepatří. Nic proti – ať ti každý volí dráhu, jakou chce, ale přijde mi škoda takto ztrácet mladé lékařky. Přece nestudovaly tak obtížnou školu, aby pak s nimi bylo zacházeno jako s kusem hadru. Na straně druhé řada lékařek napsala, že jsou s tím smířené a že to berou jako nutný průvodní jev u práce, která je baví. A že to nějak skousnou, i když je to štve. Nemyslím si, že tohle by měl být standard.

 

Zkušenosti lékařek a studentek:

„Z role studentky: opakované upozorňování, že žena na operační sál nepatří, že nemůže být dobrý chirurg, takže se na sály ani nemusí jít dívat. Od doktorek dobře míněné rady, že muž vždycky dostane přednost, i když bude profesně horší. Poznámky typu - myslel jsem, že přijdou medici, a ne sestřičky."

„Více než diskriminace od nadřízených mi vadí diskriminace a sexistické chování ze strany pacientů, které je prakticky nepostižitelné - např. nabídka orálního sexu u starce, 90 procent pacientů mě pokládá za sestru, část pacientů preferuje lékaře-muže.“

„Neustálá diskriminace a odrazování žen od chirurgických oborů. Nesčetněkrát jsem byla na praxi svědkem toho, že se doktor ptal mě nebo spolužaček, jakou chceme dělat specializaci, a když některá odpověděla, že chirurgii, tak nám bylo řečeno, že i kdybychom byly šikovnější než tady pan kolega, tak by přijali pana kolegu… Je to dost demotivující a frustrující.“

„Asi nejvýraznější zkušenost mám s jistým vyučujícím/zkoušejícím, který je znám svými misogynními tendencemi: u zkoušky byl přede mnou kolega, který to uměl hůř než já (řekli další kolegové, kteří nás oba slyšeli odpovídat). Ale on dostal za C a já si zkoušku zopakovala s komentářem, že ať se vrátím ke sporáku - snad aspoň tam vám to jde.“

„Při návštěvě sálu doktor provádějící zákrok komentoval ukázku anesteziologického přístroje tím, že ženy je snazší uspávat, protože na ty dvě mozkové buňky, co máme, se spotřebuje méně anestetika. Byly jsme tam čtyři medičky, pacientka už naštěstí byla uspaná.“

„Při hledání práce mi primář nemocnice pochválil životopis. Jela jsem tam tři hodiny vlakem. A poté dodal, že místo včera obsadil kolegou z nemocnice, který chtěl změnit obor. A i kdyby místo dnes bylo volné, stejně by je obsadil mužem, protože já bych výhledově odešla na mateřskou.“

„Při praxi ve FN Plzeň byl můj studijní kruh osloven s tím, že se mají přihlásit dva muži. Ti poté byli odvedeni k asistenci na sály.“

„Jsem lékařkou na chirurgii a primariát u nás zastává žena. Myslím, že to má velký vliv na to, že s diskriminací žen se u nás lékařky nesetkají. Ale ze studijních let mám opakovaně zkušenosti s tím, že přece chirurgie není pro ženy - ze stran vyučujících i lékařů na praxi.“

„Primář řekl, že kdyby se na mé místo hlásil chlap, tak vezme spíše jeho.“

„Rozdíl oslovování od některých starších lékařů již na škole: muži byli oslovováni jako kolegové, ženy jako děvčata. Pravidelně poznámky na období cyklu, dotazy na vztahy, svatbu, děti. Poznámky, že výběr adeptů na volnou pracovní pozici se stejně dělá podle chromozomu (X/Y). Od přednosty nejmenované kliniky jsem nechtěně vyslechla, jak říkal, že zatím nemají adepty na volné pracovní místo - s dodatkem, že se přihlásily jen samé ženy. Též doporučení typu: pokud chcete kariéru, zapomeňte na rodinu a děti, to se tady u nás nevede.“

„Jsem chirurg a je mi 30, takže moji kolegové mají denně poznámky k mé ženskosti. Často jsem dotazována primářem, kdy půjdu na mateřskou, že se to nehodí… Z jednoho pracoviště jsem odešla kvůli jinému než pracovnímu zájmu primáře. Na dalším pracovišti mi prodlužovali smlouvu pouze na dobu určitou, a když již byli povinni mi ji potřetí prodloužit na dobu neurčitou, tak jsem byla odejita a nahrazena absolventem. Někteří kolegové si občas i sáhli, to jsem okamžitě řešila na místě důrazným upozorněním - a pomohlo to.“

„Pracuji nyní jako jediná lékařka v mužském kolektivu na chirurgickém oddělení a negativní zkušenosti s chováním a nesmyslnými dohady mám spíše se ženami (i muži) z jiných oddělení (nikdy ne ve smyslu nevhodným poznámek či chování ohledně ženského pohlaví). Starší kolegové i primář se ke mně a se mnou stejně starým a nastoupivším kolegům chovají bez rozdílu.“

„Radši bychom přijali doktora bez oka a bez ruky než doktorku: jenom rodíme, bereme si dovolenou na pečení cukroví… Když jsem nevěděla odpověď na otázku týkající se anatomie ženského pohlavního systému, tak jsem se měla laskavě podívat, co tam dole mám, apod. Většinou takové poznámky na chirurgii.“

„Nyní dokončuji 6. ročník medicíny, ráda bych dělala pediatrii, psala jsem do několika nemocnic, že bych měla zájem u nich nastoupit, odepsali mi, že je můj zájem těší, ale aktuálně mají plný stav, případně jiné fráze v tomto stylu. No a o pár týdnů později jsem se dověděla, že můj spolužák psal do totožných nemocnic na pediatrii a může si vybírat. Primář(ka) mu napsal(a), že sice je před ním šest zájemkyň, ale to jsou holky a ty budou chtít odejít na mateřskou, takže pokud chce nastoupit, dají mu přednost a vezmou jeho. Bez jakéhokoli přihlédnutí k životopisu, studijním výsledkům, atd.“

„Věčné poznámky typu: na ženskou jste docela chytrá; ženská se má starat, a ne studovat. Věčné automatické oslovování ‚sestři‘ a spolužáky-kluky ,pane doktore‘.“

„Při pohovorech se mě opakovaně ptali, zda jsem zadaná a plánuji rodinu, několikrát jsem hned dostala pozitivní zpětnou vazbu a na pozici byl následně obsazen můj mužský kolega. Od několika kolegů v práci jsem poslouchala pravidelně litanie, jak jsou ženy hrozné a nespolehlivé a ta mateřská jaké je zlo. Starší kolega z chirurgie mě několikrát plácl přes zadek, kecy chirurgů asi ani nepočítám… Momentálně jsem na mateřské a zvažuji, jestli se vůbec na stejnou pozici vracet.“

„Na pohovoru se nás hlásilo jedenáct žen a jeden muž. Měla jsem nejlepší výsledek vědomostního testu, troufám si říct, že i nejobsáhlejší životopis, ale místo bylo ihned na pohovoru nabídnuto muži. Znám ho, na žádné stáži nebyl a na kliniku dobrovolně nechodil. Až když odmítl, vzali mě. Na klinice skoro žádné ženy nemáme, přednosta neustále dělá sexistické vtípky a většině žen po atestaci neprodloužil smlouvu, ač mi všichni říkají, že několik z nich bylo opravdu šikovných. Většina nejlepších pracovních příležitostí a stáží je u nás nabídnuta prvně mužům - a až pokud odmítnou, tak se nabídnou ženám.“

 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1563

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte