Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Rozhovory

O zázraku a záhadě na zahradě Karla Čapka

Rozhovor s Ondřejem Fousem, který se podílí na obnově pražské zahrady známého spisovatele

Karel Čapek
Karel Čapek ve své pražské zahradě s Dášeňkou. Snímek pochází zřejmě z roku 1933 • Autor: Keystone/Hulton Archive/Getty Images

Po článku o Karlu Čapkovi se mi prostřednictvím emailu ozval zahradník Ondřej Fous, který v pár větách poutavě vykreslil vztah Čapka k jeho pražské zahradě. S kolegy se zahradou už tři roky pečlivě zabývá a podílí se na její obnově. Hned jsem dostal chuť si s ním popovídat a ani trochu jsem nelitoval. Sešli jsme se přímo na místě činu, u vily Karla Čapka. A to v den, kdy vláda zavedla přísná opatření spojená s šířením koronaviru. Bylo to jako vystoupit z času. Možná se vám bude podobné zastavení také hodit.

Je to menší zahrada, než jsem čekal, a těžko si představuji, jak se sem všechny ty rostliny vešly. Karel Čapek tu prý zasadil až několik set druhů, je to tak?

My jsme průzkumem jeho účtů a různých dalších dokladů dali dohromady seznam šestnácti set druhů rostlin, které prošly touto zahradou. Karel kupoval prakticky zásadně po jedné a jenom tam, kde se mu objevil stín, kupoval po třech. To bylo pro něj takové velké téma na začátku třicátých let, stín. Protože do té doby (Karel a Josef si nechali vilu postavit v letech 1923–1924, každý obýval polovinu domu pozn. ET) s ním neměl problém, zahrada byla mladá.

S kolegy tu pracujete pátý rok, překvapuje vás ještě něco?

Dnes už sem chodíme jen několikrát za sezonu, abychom zmapovali vývoj a rozhodli zásahy. Je to vlastně taková aktivní archeologie, protože když jsme změnili podíl světla a stínu zmlazením kalin a tisů, tak se nám začaly objevovat nové kytky. A přestože sem chodíme už sedmou sezónu, zpočátku jsme jen pozorovali a bádali, tak každý rok se tady objeví nějaká nová rostlina, kterou jsme předtím nezachytili. To je pochopitelné například u rozměrů zámeckého parku, ale u takové kapesní pidizahrádky mě to překvapuje. Obrátíte kámen, objeví se kytka, doslova a do písmene. Je to velice vrstevnaté.

Zahrada 8
Zahradník Ondřej Fous ukazuje zázrak zahrady – mladé břízy, potomky stromů slavných pátečníků • Autor: Erik Tabery

Je to autentická zahrada Karla Čapka, nebo se po jeho smrti výrazně změnila?

Je tady skutečně řada autentických rostlin, které vysloveně pamatují Karla. A potom je tu řada rostlin, které jsou hypotetické, volně se zde šířící, a pak také ty, které pravděpodobně pocházejí až z scheinpflugovských nánosů. Ale zahrada byla udržovaná s neuvěřitelnou pietou, protože často to, co zašlo, dosadili novým jedincem přesně na to samé místo. To znamená, že tak jako byla držena vila, podobně byla držena i zahrada. Paradoxně nejvíc ji poznamenalo natáčení filmu Člověk proti zkáze, protože filmaři chtěli dodekorovat pestrost, která tady už trošku upadala, a tak sem přitáhli různé keříky, které se vyznačovaly potřebnou barevností.

Oni je i zasadili?

Ano. Naštěstí to ale dopadlo tak, že sem někdy v roce 2005 přišel kolega Zdeněk Kiesenbauer, který je vedoucím Dendrologické zahrady v Průhonicích, a ten velice hravě dokázal rozlišit zrno od plev a zahradu očistit. Jeho zásah měl pro přežití ducha zahrady zásadní význam.

Pomáhali s očistou radami i pamětníci?

Ano, bylo to ještě za vlastnictví Scheinpflugů, takže mohli sedět na lavičce, kouřit, rozebírat téma zahrady a říct: “Tohle bylo takhle a tohle bylo takhle…” A on tím pádem pilou neuškodil a věděl, co dělá. Karel tu také zasadil extrémně zakrslé jehličnany, které v alpinech byly běžné, ale zakrslý jehličnan po osmdesáti letech prostě není zakrslý a musí jít tou pilou ven. Zdeněk dokázal to rozhodnutí unést.

Já to znám; někdy jsem chycen tak, že se třepetám celý den v zahrádce, kopu a reju, pleju a sázím, hrabu a míchám hlínu, dělám křížence a zalévám a nevím co ještě – ono to pak skoro není vidět, ale dá to páračky ažaž; a povážíte-li, že vedle zahrady ještě obsluhuji rádio, noviny, kočku, cizince, návštěvy, politiku, kaktusy a mnohé jiné závažné věci, pochopíte zajisté, že korespondence se stává víc a víc Achillovou patou mého života. - Z dopisu Karla Čapka, 1926

Kolik je tu tedy dnes druhů rostlin?

Z těch šestnácti set rostlin jsme na sto šedesáti. Jsou to mohykáni, rostliny, které se tady evidentně usadily a kterým se tu daří.

Četl jsem, že otec Karla a Josefa – který tu bydlel v přízemí – chtěl mít spíše zahradu se zeleninou, je to tak?

Tlačil na Karla, aby tu byla produkční zahrada, jak byl zvyklý z Podkrkonoší. Ve vzpomínce na zahradu v Úpici. Teprve po smrti otce se tedy zahrada mohla ubírat podle Karlových představ a on zde mohl začít „páchat“. Z doby první zahrady existuje velmi málo dokladů, zahrada byla hodně prázdná, ale je možné, že z té doby pochází formální křížová dispozice cest. Zřejmě už tehdy ovšem v jednom rohu existoval chumel údajně až pětadvaceti bříz, které připadly pátečníkům. Jinak na té zahrádce nebylo skoro nic zvláštního. Byly tu štěpy drobného ovoce, třeba rybízu, angreštu nebo něčeho takového, ale nic víc.

Reklama
Reklama

Zahrada 9
Zahrada s vilou Karla a Josefa. Spisovatel žil v části bližší fotoaparátu • Autor: Erik Tabery

Když zemřel jeho otec, pustil se Karel do zahrady sám, nebo pozval odborníky?

Angažoval Aloise Josefa Kulišana, což byl tehdy už poměrně renomovaný a slavný zahradní architekt. Ale nenechal si od něj udělat zahradu, vzal si jenom jeho lidi a sicflajš profesionála. Karel si to chtěl dělat po svém, nicméně měl vždy svoje zahradní mentory. Z jeho korespondence z Anglie je patrné, že se mu zahrady dostaly pod kůži. Navazovalo to na jeho zážitky z dětství, třeba slavný úpický jasan, v jehož koruně zůstal třeba několik hodin sám a v klidu. V  Anglii navštívil Hampton Court a viděl tzv. Pond Gardens, tedy prapůvodní „potopenou“ zahradu - neboli jak se u nás říká zahloubený parter. Tím, že snížíte nějaký profil a koukáte se na něj svrchu, dostanete mnohem lepší pohled na kompozici. Z Anglie se tento styl přenesl před první světovou válkou do německy mluvících zemí, kde byl jeho největším popularizátorem Karl Foerster v Bornimu u Postupimi. Jeho „senkgarten“ dodneška existuje, je po nedávné renovaci ve vynikajícím stavu - a my z ní hodně vycházíme, protože Karel hodně vycházel z ní.

A kdo pro něj byl důležitý z českých odborníků?

Karel ještě poznal starého zahradníka Martina Fulína, kterého zachytil v “Modré chryzantémě”. S Josefem za ním chodili na Bohdalec a údajně je k tomu „vysokému“ zahradničení přivedl právě on.  Mimochodem, tam se nám splétá několik zajímavých osudů. Fulínova žena Růžena, rozená Pečená, byla sekretářkou lovce orchidejí Benedikta Roezla, za kterým chodili všichni čeští zahradníci, když se vrátil z Ameriky do Prahy -šoupali nohama a točili čepicemi, jak moc ho obdivovali. Fulín neobdivoval jen Roezla, ale po návštěvě i jeho sekretářku. Tu si vzal a spolu měli zahradnictví v Hálkově třídě, tady na Vinohradech, kam k němu chodili oba bratři Thomayerovi, František (zahradní architekt) i Josef (známý lékař). A chodil tam i Tomáš Garrigue Masaryk, žijící tou dobou v nedaleké „Osvětě“, což je doloženo ve vzpomínkách Růženy Pečené. Když Martin Fulín v roce 1926 zemřel, napsal o něm Josef Čapek velmi zajímavý nekrolog v Lidových novinách. Na titulní straně.

A na zahrádce by tak bylo nutno vyplet smraďáky a svlačec a ptačí zob! Abyste věděla, dělám si teď ve svém alpínu sbírku pěkných kamenů; bude to jednou jako svatováclavská kaple, jenže porostlá netřesky, rozchodníky, lomikameny a drabami. A ten fašism mi jde na nervy – mám-li v ruce lopatu, mám chuť běžet do Prahy a někoho tou lopatou vykuchat. Následkem těchto okolností jsem přestal psát nejen dopisy, nýbrž i rozumné články a vůbec literaturu; myslím, že jednou zemru jako zahradník, jenže nevím, bude-li to jako pěstitel kaktusů nebo ošetřovatel alpinek. – Z dopisu Karla Čapka, 1926

Měl Karel i potom nějaké mentory?

Nového mentora našel v Oskaru Smržovi z Pardubic, našel ho ale i ve Františku Zemanovi, inspektorovi zahrady Dendrologické společnosti v Průhonicích, nebo ve Františku Jiráskovi z Botanické zahrady v Brně. Čapek je nesmírně vytěžoval, úkoloval je. Vždycky dal úkol všem a potom si srovnával, kdo jak to vidí, jestli mají shodu, nebo ne. Nějak se mu dostal do ruky katalog zmíněného Karla Foerstera z Bornimu z let 1926/27, kde nepopisuje jenom seznam kytek a kolik co stojí, ale popisuje celou tu genealogii, úspěchy a neúspěchy  se senkgarten. Ten katalog je do dneška ve vile. Je to jediný starý katalog, který se dochoval. Karel odebíral zahradnické časopisy a po čase je vyhazoval, prostě by se do vily nevešly. Nechával si jenom to, co mu připadalo potřebné. A na jeho pracovním stole je v podstatě dobová beletrie a filozofické spisy proložené posledními zahradnickými katalogy z roku 1938. To je docela pozoruhodné. Foersterův katalog je rozškubaný, rozdrbaný, bohatě čtený, zatrhaný mnoha strukturovanými poznámkami.

Dělal si nějaké vlastní plánky a poznámky?

Dochoval se nám například maličký osazovací plán pro záhon u domu, což je vážně rarita. Karel měl ještě jednu knihu od Karla Foerstera, která byla přímo vedle katalogu, a v té knize, kterou evidentně také studoval a četl, měl založené svoje papíry k zahradě. Je to velmi cenné, protože si dělal výpisky. Musel jsem se naučit číst jeho škrabopis. Psal rychle, jen pro sebe. Byly tam i názvy rostlin, které jsme četli v deseti patnácti lidech, než jsme se dobrali k tomu, co to je. On tehdy používal dobová synonyma názvů rostlin, samozřejmě pouze latinu, takže občas musíme pátrat. Měl často druhy, které nebyly ve své době úplně běžně k dostání. Není vždy úplně snadné pochopit, jak a k čemu došel, ale podařilo se nám přečíst a rozlousknout nakonec původ každé rostliny na jeho seznamech.

Zahrada 7
Autor: Erik Tabery

A jak se tedy ty názvy a druhy dohledávají?

Sbírám staré zahradnické katalogy, mám jich asi šest set. Musím najít přesně ten katalog, ve kterém tu rostlinu našel, a podle toho dohledat položku. Okruh dodavatelů Karla Čapka nebyl tak velký a jde víceméně o jednu dekádu. Spojuji katalog s konkrétní nabídkou, což samozřejmě slouží i k potvrzení časového zařazení. Při četbě třeba zjistíte, že tenhle kosatec byl zařazen do sortimentu v tento rok, další sezonu přibyl zase jiný, nějaká novinka - a on měl novinky rád. Takže se daří přesně určit, kdy nad tím seděl a kde to lovil.

Byl v tom nějaký řád?

Karel Čapek to popisuje jako „těžký boj“ v kapitole Zahradníkův únor. Měl takový systém barevných pastelek a fajfkoval si v katalozích různým způsobem dle různého významu, co jak moc potřeboval. A když se k tomu katalogu vracel v dalším roce a dělal další objednávku, tak použil jinou barvu, aby si to sám rozlišil. A potom si to v těch svých seznamech zase systematicky odškrtával konkrétní barevnou pastelkou, aby to bylo propojené. Co už má objednané, co přišlo a co vysadil. Dnes by to asi dělal v Excelu. Ale tehdy si vytvořil svůj systém, který je obdivuhodný.

Četl jsem, že tak jako mají malíři třeba modré období, tak měl i Čapek různá „rostlinná“ období.

Ano, měl třeba trnité období, kdy objednával všechno s trny. Potom si zamiloval motýlokvěté a navymýšlel si kolekci akátů, ale následně zjistil, že jsou moc velké, tak je zase škrtnul a nechal jenom malé kytky, které byly vlastně ze stejné skupiny. To jsou takové individuální vášně a člověk se u toho občas musel smát. Věnoval jsem tomu asi tři roky, takže to byla hromada hodin práce. Když si projdete Foersterovu zahradu v Bornimu, zjistíte, že se tam Čapek hodně inspiroval, že se rozhodl některé partie napodobovat. Ale se svým neuvěřitelným laicismem. Není to kopie, je to práce s motivem.

Co mne se týče, mám práce a starosti skutečně nad hlavu; ovšem nikoli s literaturou, nýbrž se semínky. Máčet denně nějakých 50 zasetých květináčů ve vlažné vodě, to, panečku, zabere něco času; mimoto dělat přepich (s měkkým i, prosím, neboť to znamená v zahradnické řeči přepichování čili pikírování semenáčků), koukat chvíli na každý klíček a ještě delší chvíli na každý květináč, který dosud nevyklíčil, míchat půdu, nosit květináče z půdy do kuchyně na kamna, odtamtud do oken na východní slunce a pak zase na západní slunce a topit jim v koupelně a hřát je v dlaních nebo na prsou – na to všecko ani nestačí den. Skutečně nepíšu nic a nedělám nic jiného než toto božské řemeslo pěstitelské. Mýlíte se, volala-li jste mne marně v redakci, nezdrželo mne žádné dostaveníčko, nýbrž patrně kaktusy. Vrhl jsem se totiž na kaktusy a ještě náruživěji na jiné sukulenty. – Z dopisu Karla Čapka, 1926

Jak se to projevovalo?

Když jsme řešili geodézii, tak jsme tu stáli se Štěpánkou Šmídovou, která projekt obnovy zahrady vede, a povídám: “Zdá se ti možný, že by se za ty roky ty zídky tak hnuly? Že by byly tak křivý, protože to není ve vinglu?” A dospěli jsme k závěru, že se hnout nemohly, že to bylo takhle šumařsky postavené. On si skutečně pronajal pomocníky, ale chtěl to řídit sám. Hrozně ho to bavilo a úplně tomu podlehl. Své ženě i jiným píše dopisy o tom, jak by nejraději dělal jenom na zahrádce, že ho od práce pořád ruší noviny, které po něm neustále něco chtějí.

Jak se zahrada a přístup Čapka k ní měnil v čase?

Zahrada začala vznikat v roce 1927 a 1928, tehdy si najal chlapy, aby mu vytěžili jíl, odvezli ho, a přivezla se sem zem. Věnoval tomu obrovské množství času. Dochovaly se nám účty z Průhonic, které si zamiloval nejvíc. A je u nich třeba dopsáno rukou, že to vyzvedl Kulišan a Čapkovi to odvezl sem, nebo naopak vyzvedával rostliny osobně a za asistence inspektora Zemana. Bohužel nemáme Kulišanovu pozůstalost, abychom měli postřehy i z druhé strany. Potom přišla zima 1929. Zahradníkův rok byl napsán ještě s hezkou vzpomínkou na dělání zahrady, úryvky uveřejnil v časopise přítele Smrže již v roce 1926, ale celý prvně vyšel až v době, kdy mu na zahradě většina kytek zmrzla.

Zahrada 6
Autor: Erik Tabery

Změnil ji pak nějak výrazně?

Domníváme se, a je to docela opřená domněnka, že tehdy Čapek skončil se všemi vřesovištními rostlinami, protože mu prostě zmrzly. A naopak to vydržely různé skalničky. Došlo k takové první selekci. Po roce 1931 se mu v dolním koutě začal objevovat stín. A právě v tom místě byl stoleček, u kterého seděli pátečníci. Můžete tam také vidět jeden ze dvou posledních pařezů bříz, poslední pozůstatek stromů, které pátečníkům patřily.

Kdy ty stromy odešly?

Poslední uschla zhruba v sezóně 2005, to byl takový poslední březový záchvěv. Bříza je obecně krátkověká a zahrada se vyvíjí. Karel také časem zahradu dobudoval, je to vidět na sporých účtech z třicátých let. Když potom získává letní dům na Strži, věnuje se hlavně tamním opravám a úpravám. Z různých zahradnictví pro pražskou zahradu vyzobává jen speciality, doplňuje a dopilovává. Ale podle vzpomínek Alžběty Motlové, která se starala o domácnost Karla Čapka, to neznamenalo, že by na zahradu nechodil, naopak. Trávil starostí o rostliny celé dny. Napsal tu také podle badatele Hasana Zahiroviće čtyři knihy, Kromě Zahradníkova roku třeba Dášeňku. Takže zahrada měla na jeho tvorbu vliv.

Když se tu rozhlížím a dívám se na ty vzrostlé stromy, ty všechny sázel Karel Čapek?

Ano. Scheinpflugovi po jeho smrti doplňovali rostliny, které odumřely. Pan doktor Scheinpflug chodil na Karlovo náměstí na skalničkářské výstavy, kde kupoval a dosazoval, takže autenticita tímhle způsobem nabývá jiných hodnot. Máme i dopis, kterým žádali Průhonice o spolupráci v doplňování rostlin. Železnou oponou došlo ke konzervaci rostlinných sortimentů a mnoho se neměnilo. Díky rozsáhlé rešerši máme v projektové dokumentaci již zmiňovaný seznam oněch šestnácti set rostlin, a tím pádem jsme si žádnou kytku nemuseli vymyslet.

Dělal jsem den po dni jiné plány, jak bych užil toho kousku půdy, kterému z hříšné pýchy říkám zahrádka; chtěl jsem se specializovat na alpínum, potom na růže, potom na bodláky a trnité keře, potom na vždyzeleny; po celý měsíc jsem neměl v hlavě nic než tyhle problémy; až jsem se chvílemi sám děsil, jaký jsem bornýrovaný fanatik. Uvidíte, že mne to zase omrzí a že se stejně vášnivě vrhnu na krystalografii nebo na dějiny cechů nebo na národní hospodářství. Pánbůh mi pomoz! Ještě je na světě tolik věcí, ve kterých jsem doposud nediletoval! – Z dopisu Karla Čapka, 1927

To je úžasné.

Každá jedna rostlina je tady doložená. Některé jedinou zmínkou, jsou tu i unikáty. Vezměte si třeba tyhle hortenzie – Camillo Schneider byl Arnoštem Silva-Taroucou vyslán do Číny, odkud je přivezl do Prahy. Dendrologická společnost je vysela a ten výsev se povedl. Členem Dendrologické společnosti byl tou dobou každý, kdo v Československu něco znamenal. Kartotéka obsahuje všechny od šlechty přes řídící rady, herce a politiky až po zahradníky. Zaplatil jste členství a za to jste dostával tribut těch kytek. Takže hodně lidí dostalo tuto hortenzii; Čapek dostal tři a ty jsou doložené i účtem. Je to neuvěřitelné, tyhle rostliny opravdu Karla autenticky pamatují. Vždycky jednou za čas odspoda obrazí, staré klacky se vyřežou - a jako takové perpetuum plantae to jde takhle pořád dokola. Taky se tu plevelí jedna výjimečná kytka, šišák, který je z Kavkazu a najdete ho třeba u Františka Langera na zahradě. A na jiných vilových zahradách. Oni byli přátelé, tak si vyměňovali kytky.

Zahrada 5
Autor: Erik Tabery

A jak řešíte velké keře a stromy? Necháváte je být? Prořezáváte je, aby to působilo jako v době Čapka?

Třeba tyto kaliny byly tenkrát malé, mladé a my do zahrady pocit mladosti částečně vracíme už čistě z důvodu prostorové autenticity. Tisy nám umožňují zmlazení, dřišťál nebo kaliny také. Třeba támhlety dva cypřišky, nahoře v alpinu, které byly tenkrát maličké, ty už to neumožňují. Tam naopak považujeme za klad tu dospělost a míru věkovitosti. Podobně jako přísavník na vile. Všichni nyní spolupracují na tom, jak zachránit přísavník a zachránit vilu.

Jde to vůbec?

Není to snadné. Je možné jen částečné zmlazení, odchýlení kmene, oprava fasády, potom se připlácne rostlina zase zpátky a obroste. Ale bude to „operace hroch“, to bezesporu. Jinak si ale zahrada žije svým životem. Například tady se nepodařilo zmladit jeden tis, prostě nám odešel, ale díky tomu se objevila sasanka, která pamatuje Čapka, a kterou máme doloženou i na fotce. Je to občas v duchu: Něco za něco. Ztratili jsme tis coby dosadbu z 60. let a získali sasanku z doby Karlovy. Nikdy nevíte, jak se to projeví, ale nenacházíme jen květiny.

Zahrada 4
Autor: Erik Tabery

Jak to myslíte?

Sem do rohu se vozil kompost, a když se všechno odvezlo, objevil kolega Kiesenbauer původní kamenné obrubníky. Čapek tehdy tenhle kout udělal takovým klasickým způsobem, že mezi břízy dal tisy, ale téměř každý tis je jiný. Prostě sběratel. Jak říká Václav Větvička, Karel Čapek byl filatelista, je sbíral kytky. Nelze si to ale úplně malovat. Posezení pod břízami s tisy bylo tehdy velmi protěžovaným motivem v celé střední Evropě. Karel znal či nejspíš přímo odebíral špičkový časopis Gartenschönheit, jednu letní přílohu si v knihovně ponechal, a tam najdeme těchto březových posezení řadu. Fenomenální výsledek naší práce jsme pak objevili předloni. Při kontrolním dnu ukazuju na maličký semenáč a říkám: “To je přece bříza.” Díky uvolnění prostoru a světlu, které sem proniklo, se objevily maličké břízy pátečníků. Máme jich tady skoro desítky. A tím zahrada dostává další rozměr.

To je kouzelný moment.

Je to dojemné, protože na zahradách se mi stalo za život už leccos, ale tohle překonává všechno - a ani se to nedá nijak moc vysvětlit, protože jiné břízy tady kolem nejsou. Prostě to musí být ty břízy, které zaplodily na smrt v roce 2005. Je to fantastické. Břízy  v nejtvrdším stínu vypícháme, to ještě teď jde, a dáme jim lepší pozice. Když jich naklíčí pětadvacet, tak jich tady zase bude pětadvacet. Klidně to necháme, ať je ten háj hustý jako kdysi.

Vysázel jsem asi 300 sazenic a plel, kosil, okopával, zaléval a vůbec všemožně pěstil nejen zahradu svou, nýbrž i bratrovu, neboť týž byl nepřítomen, abych mluvil stylem policejního raportu. Dnes už jsem 6 hodin kopal, takže stěží udržím pero v ruce; a nohy mě bolí tak, že nemohu ani sedět, ani ležet. – Z dopisu Karla Čapka, 1927

Uprostřed zahrady je velmi vysoký smrk, ten je také od Karla Čapka?

Ano a jak vidíte, obrůstá ho břečťan. Začal do smrku růst spontánně, přemýšleli jsme, co s tím. Nechali jsme to nakonec, jak to je, ale v horní polovině koruny už by to znamenalo riziko pro strom. Tak jsme nechali břečťan do těch sedmi osmi metrů a zbytek jsme sundali a chodíme nahoru na údržbu, abychom zachovali obraz, který je velmi důležitý.

Jaký tedy byl Čapek zahradník?

Měl slinu pečlivosti. Musel mít obrovský pozorovací talent, dokázal rozlišit detail u každé rostliny. Zajímavá jsou i ta jeho různá období. Měl také období růží, takže si objednal obrovské množství pnoucích růží a zjistil, že je nemá kam dát. A tak je dával ke zdi zahrady, ale ony mu lezly do těch kytek - tak se je snažil tisknout k sousedům. Měl dokonce odkládací systém některých druhů rostlin, skalniček, na korunu zdi. Ta ještě nebyla betonová, byla jenom kamenná, odhalená. On ty kytky tak zoufale potřeboval a zoufale je neměl kam dát, že je dával i na korunu zdi. Dalším velkým tématem byla jeho láska k motýlokvětým rostlinám, tohle období trvalo poměrně dlouho.

Zahrada 3
Záhadná růže zmiňovaná v rozhovoru • Autor: Erik Tabery

Jaké květiny z těch motýlokvětých používal?

Například Cytisus x kewensis, což je čilimník, který kvete světlounce žlutě a je patrný i na unikátních filmových záznamech, které tu byly natočené. S tím cytisusem je tam přímo Karel zvěčněný, což je úžasná věc. Když zemřel, tak Josef napsal krátké pojednání „Zahrada vzpomíná“ o Karlově zahradnické vášni, o jeho slavném konikleci a mimo jiné o tom čilimníku, které mu oba „ponikly“, zašly - a on mu koupil nový a tady mu ho zasadil do zahrady. Zmíním ale ještě jeden zajímavý příběh.

Jistě.

Za zmínku stojí růže, která je přímo u domu. Na hranici mezi bratry. Kvete už v květnu a má krásné žluté květy. My jsme se rozhodli zjistit, co je zač. A musím říct, že se nám to do dneška nepodařilo. Růže vypadá relativně mladá, vnučka Josefa Čapka, Kateřina Dostálová, nám řekla, že si neuvědomuje, kdy se tu vlastně objevila. Jenže tady se stala taková věc. U Josefa byl ještě jeden přísavník a ten před časem uschnul. A jak měli ve zvyku keře stříhat na stěnu, tak ta růže mohla být léta vpletená do toho přísavníku. V patě domu mohla dost trpět suchem, a být tak ujařmená. Nicméně po smrti přísavníku, kdy se zmenšila kořenová konkurence, mohla vizuálně explodovat. A já jsem říkal: “No tak to je jednoduché, my prostě určíme, co je to zač, a ten rok vyšlechtění nám dá odpověď, jestli je to autentické nebo ne.“

A povedlo se?

Netušil jsem, do čeho se řítím. Šli jsme skrz řadu růžařů, požádali jsme o spolupráci Jiřího Žlebčíka, pak mezinárodní komunitu růžařů na webu HelpMeFind a skončili jsme v Sängerhausenu, což je největší evropské rosarium našeho regionu. Mají dokonce genobanku růží a tři lidi tam s námi trávili celý den, abychom hledali růži Karla Čapka. No a nenašli jsme ji. Našli jsme velmi podobné růže ze čtyř desítek vzorků, ale vždycky tam neseděl nějaký znak. Ona třeba nemá trny nebo má na šípku takové zvláštní prohlubně, kanelování, a to zase jiná růže neměla.

To by Karla Čapek nadchlo, že tu zanechal záhadu, která nejde vyřešit.

Přesně tak. Nabídli mi ještě nákladnou genetickou analýzu, ale tím příběh nezjistíme a není to nutné. Vážíme si tajemství, kouzla příběhu, který je s tím spojen.

Zasklil jsem si balkón (jižní a západní strana domu) a zařídil jsem si v něm pěknou zimní zahrádku. Už jsem si ji osadil palmami a kaktusy, ale chybí mi pod palmy drobnější, pěkně listnaté sazeničky (pro mírně slunnou polohu). Protože jsem u Vás viděl pěknější věcičky, než mohu nalézt v pražských zahradnictvích, prosil bych Vás moc, abyste mi sám vybral nějakou hezkou a vděčnou drobotinu, listnatou, visací nebo sukulentní pro tzv. Kalthaus. – Z dopisu Karla Čapka, 1931

Zahrada 2
Hortenzie sázené přímo Karlem Čapkem • Autor: Erik Tabery

Úplně renovujeme zahrádku, zbourali jsme ji naprosto, vytahali z ní všechen ten mrzký, studený, gumovitý jíl, který odvážíme, obracíme naruby každou píď země, vozíme lepší prsť, rigolujeme na loket hloubky a vyhazujeme skoro všechno, co v ní bylo; mimo jiné krásy si zařídím i bazének s vodotryskem, a až to bude stříkat, puknu pýchou a Vy mně přijedete na funus. – Z dopisu Karla Čapka, 1926 

Zahrada 1
Autor: Erik Tabery

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2055
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte