Návrat žen z rodičovské dovolené do placené práce je kritický moment. Tam vzniká druhá směna

Když se během pandemie takřka veškerý život přesunul za dveře domovů, považovala to Martina Dvořáková za šanci proměnit tradiční model dělby práce v domácnosti. „Přišlo mi, že konečně máme příležitost se bavit o tom, jak je neplacená práce důležitá pro společnost a jak bez ní nemůžeme být,“ vzpomíná dvojnásobná matka, která tehdy byla na rodičovské s mladší dcerou. Místo toho absolventka sociálních studií sledovala, jak si ženy k péči o domácnost přibraly ještě pomoc dětem s on-line výukou a k tomu se snažily na dálku pracovat. Revoluce tak nepřišla a s koncem pandemie se vše vrátilo do starých kolejí. „V tu chvíli jsem si řekla, že rozčeřím vody: že je to příležitost nenechat téma utichnout,“ popisuje, jak na podzim roku 2023 založila projekt Férová domácnost.

Na svém webu publikuje rozhovory s manželskými páry o tom, jak mají nastavenou dělbu práce, kromě toho nabízí také audit domácnosti. Páry si ho mohou stáhnout, což dosud udělalo třináct tisíc lidí. Pak si u vyjmenovaných domácích prací každý vyhodnotí, nakolik se jim podle jejich názoru věnuje sám a nakolik partner. „Cílem není vyvolat pocit soutěživosti, ale debatu – a posoudit, jestli je to takto v životní fázi OK pro oba,“ říká Martina Dvořáková s tím, že zásadní je, aby si pak dvojice nad výsledky sedla, porovnala si, jestli chod domácnosti vidí stejně – a zda by dělba úkolů nemohla být férovější. 

Žijete ve férové domácnosti? A jak byste ji definovala?

Žiju. Pro mě je zásadní pocit svobody – že si můžu plnit přání, potřeby a plánovat si život podle toho, co mě baví nebo co by mě zajímalo. Férová domácnost je podle mě jakékoli uspořádání, které těm dvěma vyhovuje a vznikne na základě vědomého rozhodnutí i s ohledem na to, že víme, že některé věci neovlivníme. Důležitá je schopnost vycházet si vstříc, vzájemně se poslouchat, domluvit se. Někdy jde jen o to najít nejméně blbé řešení. Když máte malé děti, které jsou často nemocné, tak ideální řešení prostě neexistuje, pokud nemáte podporu širší rodiny nebo možnost zaplatit si výpomoc. Nemám tedy definici férové domácnosti, jen si myslím, že by měla splňovat tahle kritéria. K jakému výsledku lidé dojdou, už je na rozhodnutí každého páru.

A v čem poznám, že naopak nežiju ve férové domácnosti?

Signálem by mohlo být, když si porovnáte, kolik máte volného času oproti vašemu partnerovi nebo nakolik uzpůsobujete svoji pracovní dráhu tomu, co potřebuje rodina, a pozorujete u toho pocity nespokojenosti, nespravedlnosti. Člověk na sobě pozná, jestli cítí, že ten druhý má víc životních příležitostí.

Jak může pomoct váš audit domácnosti párům, které si chtějí péči o děti a domácnost rozdělit férově, ale nedaří se jim to?

Hlavně ve dvou věcech. Zaprvé v uvědomění si, co všechno se doma dělá. Někdy je to opravdu jen neznalost, není v tom zlý úmysl nebo neochota muže se víc zapojit. Když třeba tráví doma mnohem méně času než žena, neví, co všechno se děje. Díky auditu to vidí černé na bílém. Ale jsou tam i položky, které muži často dělají, a přitom by je nepovažovali za domácí práci; bývá to pro ně příjemné překvapení. Po vyplnění auditu pak následuje debata, ve které ale není důležité, aby si lidé porovnávali skóre nebo honili body, jestli je to opravdu fifty fifty. Jde spíš o to, aby se pobavili v duchu „v téhle oblasti všechno visí na mně, pojďme si říct, co by se mohlo přesunout k tobě“.

I proto tedy na konci auditu není skóre ve smyslu „dosáhli jste 80 bodů, takže to máte doma nastavené dobře“.    

Lidé to po mně často chtějí, hlavně muži. Já říkám, že cílem není vyvolat zmíněný pocit soutěživosti, ale debatu – a posoudit, jestli je to takto v životní fázi OK pro oba. Může se stát, že má žena koleček zaškrtnutých hodně, protože je na rodičovské dovolené a zkrátka se víc stará o domácnost. Ale je to situace, která skončí, a je dobré se na ni připravit. Lidé audit často používají, právě když se žena vrací z rodičovské dovolené do placené práce. Myslím, že to je úplně kritický moment: tam se láme chleba, jestli se páru podaří nastavit do budoucna soužití lépe, nebo zůstane zajetý v tradičních kolejích.

V čem je to tak kritický moment?

Je popsáno v knihách i výzkumech, že právě tehdy vzniká takzvaná druhá směna. U nás je rodičovská dovolená dlouhá a vytváří obrovský prostor pro diverzifikaci rolí v rodině. Na docela dlouhou dobu si vyzkoušíme tradiční dělbu rolí: muž živí a žena pečuje a stará se o domácnost. Potom se nám z toho strašně těžko vystupuje. Kdybych měla poradit někomu, kdo se na rodičovství teprve chystá, řekla bych mu, ať se o tomhle baví dostatečně dopředu. Nelze spoléhat na to, že „se“ to nějak udělá. Neudělá. Žena začne chodit do placené práce a k tomu bude mít druhou směnu doma.

Většinou mluvíte s lidmi, kteří se shodují, že péči je třeba si dělit férově, jen třeba nevědí, jak na to. Může váš projekt pomoct i tam, kde muž považuje za správné, že se žena kompletně stará o děti a domácnost a on nosí domů peníze?

Setkávám se s tím. Když dochází k takovému hodnotovému rozkolu, je to velký problém. Přijde mi pak dobré zaměřit se na miniaturní změny. Když by žena chtěla rovnoměrněji rozložit starost o domácnost a muž zastává tradiční dělbu rolí, myslím, že se daleko nedostane, když mu bude vysvětlovat, že jsme nějak tvarováni společností a ve hře není jen naše individuální rozhodnutí. Je lepší to vztáhnout na sebe a říct: Chtěla bych se cítit dobře a bude pro všechny lepší, když budu odpočatější. Muži pravděpodobně záleží na tom, aby se jeho žena měla dobře. Nebo alespoň dokáže dohlédnout, co mu to přinese, když bude víc v pohodě.

Když jsem se s kolegy i s manželem bavila o tom, že existuje něco jako audit domácnosti, neznělo jim to jako příjemná aktivita, které by se chtěli účastnit. Jakou zpětnou vazbu od mužů máte?

Mám i takovou. Někteří muži mají pocit, že audit slouží jen k tomu, aby jim žena mohla něco vyčíst. Ale pak jsou i muži, kteří reagují dobře a říkají: audity, to já znám z práce, je mi to vlastní a nijak mě to neděsí. Je to pro ně způsob, jak mít v ruce něco konkrétního, co si lze představit nebo kvantifikovat.

Takže se vám daří přesvědčit muže, že Férová domácnost není jen nástroj, který jim má přidat práci a pár výčitek navrch?

Že jde o nástroj, který má pomáhat ženám, to platí. Víme, jak jsou role v rodinách rozdělené a že jsou to ženy, kdo toho dělá víc. A tudíž také ony po auditu sahají. A že to může být výčitka vůči mužům? Už nic nenadělám s tím, jak to potom páry doma probírají. Snažím se lidem radit, jak debatovat konstruktivně. Na to bych se letos chtěla ještě víc zaměřit. Ale zároveň si neidealizuji ženy. Jak to v rodinách máme zařízené, je výsledkem práce všech. Neseme si břímě z vlastních rodin, jsme formovaní genderovými stereotypy, přinášíme do toho svůj charakter. Určitě jsou i věci, za které lze ženy kritizovat a na kterých můžou zapracovat, aby debata a dělba rolí byly jednodušší.

Třeba když si potřebují držet kontrolu nad tím, jak jsou úkoly v domácnosti splněné?

Ano, s tím se setkávám. Například teď mi napsal jeden muž, že si nemyslí, že jejich děti musí mít tolik kroužků. Žena je potom jejich otrokem, neustále je někam vozí, něco zajišťuje, kontroluje. Byl by pro to, aby toho měly méně, byly víc doma a třeba se i víc zapojily do domácích prací. To je podle mě naprosto legitimní věc k řešení. Na ženu se může nabalovat větší rodičovský tlak, co všechno by měla zvládat, a muž v tom může sehrát pozitivní roli, nastavit zrcadlo a říct: Myslím, že to není potřeba a že důležitější jsou jiné věci. Samozřejmě záleží na tom, jakým způsobem to řekne.

Na druhou stranu třeba žena chce mít doma čisto, ale už nechce uklízet všechno sama. Muž tedy část převezme, ale podlahu jen zamete, nevytře – a řekne, že jsou přece důležitější věci. Jak se shodnout na tom, co to je dobře odvedená práce?

To je velmi silná zbraň, kterou muži mají v rukách, když říkají: Tak to nedělej, nikdo to po tobě nechce. Proti tomu se těžko argumentuje. Musela bych dát historickou přednášku o tom, co se očekává od žen, co od mužů – a co znamená mít dobře uklizeno. A ano, setkávám se s tím, že muž přistoupí na to, že bude uklízet, ale odvádí práci v takové kvalitě, že žena po čase řekne, že to radši udělá sama. Je to popsaná manipulativní technika, která funguje nejen v domácnosti, ale i v placené práci. A je dobré si pak porovnat, jestli bychom v zaměstnání akceptovali to, co akceptujeme doma. Zajímavé jsou výzkumy, podle nichž si muži své kompetence z placené práce nepřenášejí domů. V americké studii jsem četla rozhovor s lékařem, který říkal, že v zaměstnání si nemůže dovolit udělat chybu, musí odvádět tu nejlepší práci do nejmenšího detailu – ale doma už nemá potřebu se takhle projevovat.

Není to pochopitelné? Když udělá chybu v práci, někdo může zemřít. Když doma špatně vytře, nic moc se nestane.

Tady to tak je, ale já si spíš myslím, že má pocit, že když přijde domů, má odpočívat. Ale jde o to, jestli odpočívá i druhý dospělý, který s ním domácnost sdílí. Teď mi někdo říkal historku, že šel s partnerem a dítětem na pískoviště. Muž po čase řekl, že jde domů, protože ho to nebaví. A žena na něj koukala a říkala: A ty si myslíš, že mě to baví? Někdy máme představu, že ženy skutečně baví sedět na pískovišti a koukat, jak děti plácají bábovky. Péče o děti a rodinu samozřejmě má aspekty, které jsou smysluplné, baví nás, vytvářejí důležité životní vazby, ale velká část je nuda, dřina a rutina, kterou děláme prostě proto, že je to potřeba.

Pokud cílem auditu není porovnávání, je tedy dobré si úkoly rozdělit i podle toho, co koho víc baví nebo aspoň méně otravuje?

To radí odborníci – nejdříve si úkoly rozeberte podle osobní preference. A co zbyde, to si prostě musíte rozdělit dle časových možností. A když dojde na to, že toho jeden dělá víc, a druhý se tedy rozhodne něco převzít, je potřeba si říct, co to znamená od A do Z. Jinak řečeno: jen vozit děti na kroužky mi nepomůže. Potřebuji, abys jim taky ráno připomněl, že kroužek mají, řekl jim, co si mají sbalit, po kroužku na ně počkal, dovezl je zpátky a pak také řešil s trenéry, kdy dojet na jaký zápas a kdy zaplatit další pololetí. Pokud zastaneš jenom fyzickou část a mně zůstane ta mentální, zase taková pomoc to není.

Ve vašem auditu nejsou jen očekávatelné položky jako vaření, uklízení a praní, ale třeba i to, kdo v páru iniciuje společný čas nebo sex. Proč vám to přišlo důležité?

Myslím, že jsem se inspirovala v podobném americkém auditu. Říkala jsem si: no jasně, takové věci tam musí být. Je to mentální zátěž, žádá si kreativitu, energii. Považuji to za velmi důležité. Jestli o to, aby sex fungoval, jeden v páru pečuje víc než druhý, je třeba mu za to přiznat kredit.

Také jste do auditu zařadila povídání s dětmi. To je přirozená věc, kterou dělají všichni, ne?

To právě ne. Spadá to do složky emoční práce v rodině. Je součástí rodičovské role si s dětmi povídat, sdílet s nimi jejich život. I když je to příjemná věc, zabere nějaký čas. Možná jste to vy, kdo se večer baví s dětmi, jak se měly, a druhý rodič sedí na gauči a sleduje Netflix. V tu chvíli vám dojde, že je tu nepoměr. Chcete mít s dětmi vztah, obětujete tomu půlhodinu, kdy byste se taky mohla dívat na seriál, ale pak z toho profituje i ten druhý: protože tím děti vychováváte, budujete důvěru a pevné vazby v rodině. Takže je rovněž potřeba to zviditelnit.

A nepomohlo by místo auditu prostě všechny ty neviditelné úkoly přestat plnit a počkat, co se bude dít?

Myslíte jako „nebudu to dělat a uvidím, kdy si toho všimnou“? Nevím, asi je to jeden ze způsobů, který se dá vyzkoušet, když už nic jiného nezabírá. Ale podle mě je docela drsný. Možná když na to rodinu předem připravíte. Ve chvíli, kdy to děláte na truc, vybudí to zase jen nepříjemnou reakci. Jedna žena mi třeba říkala, že zásadně neuklízí, když nikdo není doma. Chce tu práci dělat, jen když to ostatní vidí, aby neměli pocit, že se věci magicky odehrávají samy.

Proč je vůbec dobře, aby se ženy a muži dělili o domácí práce a péči o děti férově?

Myslím, že to bude mít pozitivní dopad na život mužů i žen. Myslím, že ani pro muže není výhodné, jak mají v současnosti nalinkovanou životní trajektorii. Role živitele rodiny není jednoduchá. A je potřeba se bavit o tom, že málokterá rodina dnes vyžije z jednoho platu, žena obvykle do rozpočtu přispívá významnou částkou. Mužům by podle mě prospělo, kdybychom jim jako společnost umožnili větší variabilitu v tom, jakým rolím se v životě věnují. Aby mohli chvíli pracovat, pak třeba pečovat o malé dítě, změnit práci, vrhnout se na něco jiného, pak si zas třeba zkrátit úvazek, protože potřebují vozit maminku k lékaři nebo ji častěji navštěvovat. Ozývají se s tím, že být živitelem rodiny není žádná hitparáda. A já jim říkám, že to chápu. Měli bychom jim umožnit, aby o tom aspoň mohli uvažovat.

Průzkumy ukazují, že ženy se o domácnost starají více i v bezdětných párech. A dokonce že single ženy uklízejí a vaří víc než single muži. Čím si to vysvětlujete?

Velkým faktorem je socializace. Nemůžeme úplně určit, do jaké míry něco děláme proto, že nás tak vychovali, a do jaké míry proto, že se v tom cítíme dobře. Výzkumy ukazují, že ženy a muži mají stejnou citlivost na nepořádek. Jen ženám nastavujeme vyšší laťku. Nerovnost je tu dávno předtím, než ženy vstoupí do partnerství nebo než se jim narodí děti.

Setkáváte se často s představami, že ženy péče a úklid baví a muži na to nemají buňky?

Samozřejmě. Já věřím, že některé ženy to baví, že některé ženy jsou víc pečující typy než jiné, ale věřím také, že úplně stejně to platí o mužích. Sama se pohybuji v takové sociální bublině, kde nikoho ani nenapadne takhle uvažovat, ale zvlášť na sociálních sítích vidím, že je to třaskavé téma. Schytávám hejty za to, jak vypadám, v komentářích se řeší, jakou mám sexuální orientaci, případně že musím být nešťastná ženská, kterou nikdo nechce. A pak jsou tu hejty od starších generací, převážně žen, které říkají: My jsme to zvládly, tak na co si stěžujete. To se mě dotýká víc než ty klasické hnusy. Starší ženy by měly být naše největší spojenkyně ve snaze věci změnit. Jejich slova se mi dostávají pod kůži.

Říkáte si, jestli náhodou nemají pravdu, když říkají, že byste se měla o manžela lépe starat?

Ne. Přijde mi to jako nesolidárnost, ženy k ženám jsou velmi kritické. Trpí tím hlavně mladé matky: nejsi dost dobrá máma, neumíš upéct bábovku, koukáš pořád jen do mobilu. Je smutné, že tohle přichází od lidí, kteří mají podobnou životní zkušenost a mohli by být empatičtější. Místo toho je štve, že to ženy dnes chtějí dělat jinak.

Pro starší generace žen je asi bolavé přiznat si, že lze vše nastavit férověji, ale ony to tak mít nemohly a teď už s tím nic neudělají.

Ano, já si to taky vysvětluji tak, že je za tím často tahle emoce.