Můj nejčtenější článek v německých novinách byl o českém jídelním voze
 
unnamed
Autor: Peter von Felbert

Český spisovatel Jaroslav Rudiš má oficiálně dvě místa trvalého bydliště, v Lomnici nad Popelkou a v Berlíně. V poslední době se ale zdá, jako by se jeho těžiště posouvalo blíž k tomu druhému. Svůj nejnovější román Winterbergova poslední cesta napsal v němčině, v německých divadlech se hrají jeho divadelní hry, tamní noviny tisknou Rudišovy články, a nyní dokonce dostal státní řád od německého prezidenta. Zároveň se Rudiš do Česka často vrací, například k volbám prý stále chodí v rodné Lomnici. A život mezi oběma zeměmi mu dává i jinou perspektivu na Česko.

Ta se mimo jiné projevuje v tvrzení, že jsme na tom v mnoha ohledech lépe, než si lidé myslí. „V některých částech Saska jsou srovnatelně velká města jako moje rodná Lomnice, která má pět tisíc obyvatel, spíš místy duchů. Když za mnou do Lomnice někdo přijede z Německa, jdeme do kina, do hezké kavárny, je tam několik hospod a sportovní kluby – a všichni si myslí, že jsou ve městě, které má 25 tisíc obyvatel. Tohle strašně mluví pro kvalitu života v Česku,“ říká spisovatel. Všímá si ale i rozdílné politické kultury: „Když jsem sledoval předvolební debatu na Primě, byl jsem překvapený, jak premiér Babiš často neudrží nervy, skáče lidem do řeči a útočí na ostatní. Přijde mi, jako by českým politikům občas chyběly argumenty a místo toho sázejí na emoce.“

Právě tento pátek jste dostal od německého prezidenta Záslužný řád Spolkové republiky Německo. Jak se stane, že český spisovatel dostane cenu od německé hlavy státu?

Taky mě to překvapilo (smích). Jsem samozřejmě rád, že prezident Steinmeier a lidé v jeho okolí sledují mé psaní. Je skvělé, že nás literární příběhy můžou spojovat - stejně jako ty železnice a vlaky, o nichž píšu. Měl jsem z toho radost.

Jak jste se dozvěděl, že řád dostanete?

To bylo vtipné, protože jsem zrovna seděl ve vlaku a jel ze Švýcarska do Itálie. Vlak byl zrovna na cestě mezi místy Chiasso, což je poslední stanice ve Švýcarsku, a Como, které už leží v Itálii. Koukám na mobil, volá mi berlínské číslo: Dobrý den, tady úřad spolkového prezidenta, pan prezident by vás rád pozval na recepci 1. října. Omluvil jsem se, že mám v tu dobu autorské čtení. Hlas na druhé straně říkal, že je to škoda, protože pan prezident by mi rád dal státní vyznamenání – a v tu chvíli hovor vypadl, protože jsme vjeli do tunelu a zmizel signál. Byl to dlouhý tunel, koukal jsem na telefon a přemýšlel. Když jsme přijeli do Coma, dal jsem si v nádražním baru espreso, pak jsem zavolal zpátky a oni mi to dopověděli. Nato mi přišel ještě dopis a e-mail a musel jsem napsat, zda vyznamenání přijímám a zda přijdu. Bylo příznačné, že jsem se to dozvěděl zrovna ve vlaku, když je můj nejnovější román celý o cestování vlakem.

A přemýšlel jste, zda vyznamenání přijmout? U některých prezidentů to není samozřejmé…

U některých prezidentů bych přemýšlel, ale pan Steinmeier a jeho postoje mi konvenují už z dob, kdy byl ministrem zahraničí.

Reklama
Reklama

Na webu spolkového prezidenta jsou medailonky šestnácti osobností, které vyznamenání letos dostaly. U vás je jako zdůvodnění ocenění napsáno, že budujete mosty mezi Němci a Čechy. Je to vaším cílem jako spisovatele?

Z Čech do zahraničí by to byly spíše tunely pod horami, které tuhle zemi obklopují (smích). Nevím, zda je mým cílem stavět mosty, mě baví vyprávět příběhy, které plují střední Evropou a zabývají se jejími dějinami. Primárně jsem si vždy říkal, že to píšu hlavně pro sebe, i když jsem si tím trošku lhal, protože vždycky myslíte na čtenáře. Mě baví číst knížky živě a nahlas, už při psaní vlastně píšu nahlas, takže v tom okamžiku myslíte na toho, kdo je bude číst a poslouchat. Jsem rád, že to psaní lidi oslovuje a že ty příběhy překračují hranice. Vyrostl jsem v Českém ráji, ale dlouho jsem žil v Liberci v bývalých Sudetech, pak jsme s rodiči hodně jezdili do východního Německa. O česko-německé příběhy jsem zakopával i v Praze, a když člověk chce, tak o české příběhy zakopává i v Berlíně, takže mě to propojování vždycky zajímalo. Není to ale program, je to podvědomé.

Vlastně to souvisí s otázkou, proč spisovatelé píšou. Někdo říká, že chce ukazovat rány a neduhy společnosti, někteří autoři vyjadřují pocity generace, nebo se to o nich aspoň říká… O co se snažíte vy?

To je složitá otázka, to mohou spíše zodpovědět pozorní čtenáři. U mě všechny příběhy vycházejí z mluvené řeči. Můj kamarád spisovatel Honza Novák mi říkal, že to má podobně. Čas lockdownu jsme trávili společně v Berlíně, chodili na procházky a na pivo a hodně mluvili o psaní a o čtení - a na to, co povídal, si často vzpomenu. Říkal, že jsou spisovatelé, kteří se umějí dobře dívat, a ti, kteří poslouchají. Jsou samozřejmě i tací, kteří se umí dívat i poslouchat. Já mám pocit, že spíše poslouchám: začátek knihy je pro mě vždycky nějaká historka, něco mluveného, co někde zaslechnu a pak rozvinu - proto mě baví hodně psát v dialozích. Winterbergova poslední cesta je monolog 99letého starce nebo dialog s jeho pečovatelem. Taky proto mě baví tvořit i pro divadlo.

 A jak si vybíráte příběhy?

Mě vždycky zajímala historie a bavila němčina, od dětství jsem zároveň inklinoval k železnici - a všechno se to propojilo. Historické příběhy zejména z Liberce mi z dob studií zůstaly v kapsách nebo v taškách; to byla historie, o níž se dlouho nemluvilo. Jen historie libereckého krematoria by vydala na velký příběh. Když jsem v Liberci studoval, tak jsem už věděl, že to bylo první krematorium v Rakousko-Uhersku - ten motiv mi utkvěl a chtěl jsem ho jednou použít. Když v bývalých Sudetech kopnete do země, vždycky najdete příběhy, o kterých se dlouho nemluvilo. Možná proto jsou ve všech mých knihách dějiny tak přítomné. Po Winterbergovi jsem dostal nabídku od nakladatelství Piper v Mnichově, abych napsal knihu o cestování vlakem, která právě vyšla v němčině. Ale stejně to nakonec není suchý průvodce, při popisu cest vlakem přemýšlím o kulturních dějinách a železnici zasazuju do kontextu. Nejde mi o popisy lokomotiv, ale o krajinu, dějiny; o kulturní krajiny, kterými bloudím.

Železnice je váš nástroj, který udává a přesouvá perspektivu?

Nejde oddělit železnici a dějiny moderní Evropy. Všechny dějinné tragédie, války, holokaust, vyhnání, jsou spojené se železnicí a vlaky. Na druhou stranu jsou s ní spojené i krásné cesty, výlety. Celou cestu, která je v románu o Winterbergovi popsaná, jsem absolvoval, z Berlína až do Sarajeva. Na samý konec jsem ale necestoval vlakem, nýbrž letadlem, protože vlaky z Chorvatska do Bosny jezdí velmi nepravidelně. Na nádraží ve Vídni jsem si v roce 2018 zkoušel koupit jízdenku a řekli mi, že do Sarajeva to prostě nejde. V roce 1913 by to samozřejmě šlo. Dokonce by člověk možná jel i rychleji. Železnice, dějiny a příběhy jsou pro mě prostě propojené. Když se stavěly první tratě, byla to revoluce srovnatelná s nástupem internetu, která urychlila průmyslovou revoluci. Zároveň to poprvé lidem umožnilo opustit místa, odkud pocházeli. Když Karl Ritter von Ghega vybudoval semmeringskou trať přes Alpy, byl to převrat.

winterbergs-letzte-reise

Připomeňte neznalému čtenáři, v čem bylo tak výjimečné liberecké krematorium.

Bylo to první krematorium v monarchii, kde bylo jinak pohřbívání žehem zakázané. Co ale nebylo zakázané, bylo zakládat spolky, a tak vznikl ve Vídni Spolek přátel žehu, říkal si Die Flamme. A ten měl postupně řadu poboček po celé monarchii, střádal peníze na stavbu krematoria, ale všude byli odmítáni, ve Vídni, v Praze, Brně. Až v Liberci, který byl méně katolický a více protestantský, se jim to najednou podařilo prosadit. Dostali od města pozemek na Monstrančním vrchu uprostřed města. Když vidíte staré záběry z Liberce z roku 1918, bylo odevšad vidět. Vedlo to ale k velkému skandálu, protestovala proti němu katolická církev, došlo to tak daleko, že stavba sice byla povolena, ale nesmělo se tam spalovat. Takže krematorium stálo na kopci jen jako takový chrám, kus secesní architektury. Bylo otevřené překrásnou slavností v srpnu 1917, orchestr hrál úvod do opery Parsifal od Richarda Wagnera. Když jsem tohle všechno rešeršoval a četl, tak jsem nevěděl, zda se smát, nebo brečet. První kremace jsou spojené až se vznikem Československa. I poté se tam mrtví ještě pár let nechávali vozit z Vídně, Klagenfurtu, Villachu. Rakousko-Uhersko tak ještě chvíli existovalo.

Tohle krematorium hraje v románu Winterbergova poslední cesta svou roli, často se o něm mluví…

Román je samozřejmě fikce, beletrie, ale já mám rád, když se v knihách něco dozvíte. Takže s Winterbergem můžete cestovat střední Evropou. Knížka je navíc zabalená do železniční mapy Rakousko-Uherska, takže s ní všechna ta místa můžete projet.

Je to trochu návrat ke kořenům - i vaše první kniha Nebe pod Berlínem byla tak trochu bedekrem.

To máte pravdu, ale je to vždycky hlavně fikce a beletrie, hraju si s tím, aby fakta hlavně sloužila příběhu. Ale mám radost, že se mí němečtí čtenáři s knihou vydávají vlakem po jejích stopách, jedou do Liberce a fotí se tam před krematoriem. Liberec zažívá takovou malou winterbergovskou turistiku.

Knihu jste napsal nejdříve německy, až teď v říjnu vyjde v překladu české vydání. Je to proto, že se už cítíte komfortněji při vyjadřování v němčině? Nebo jste si to chtěl zkusit? Nebo jste si říkal, že to téma je díky rozpětí cesty od Německa přes Česko a Rakousko neregionální, a když vyjde v němčině, přečte si ho víc lidí?

Je pravda, že už dlouho žiju mezi Českým rájem a Berlínem, mezi oběma jazyky. Němčina není moje mateřština, ale taky to není cizí jazyk. Něco už umím vyjádřit líp německy než česky. Je složitá otázka, kdy se to ve vás zlomí. Ale jak už jsem říkal, příběhy za mnou přicházejí skrze mluvené slovo - a tenhle ke mně přišel a byl mi vyprávěn v němčině. Mám kamaráda z Lipska, který cestuje Evropou a stejně jako Winterberg říká, že trpí dějinami, je jimi nemocný - což nás spojuje. Cestuje vlakem střední Evropou s turistickým bedekrem z roku 1913. Jezdí neexistující monarchií, ale když podle průvodce cestujete, spoustu věcí stále najdete na svých místech. Třeba hotely se už nejmenují U rakouského císaře, ale často pořád stojí. Zároveň vás ten průvodce provádí po bojištích: navštívíte Austerlitz, kde se odehrála bitva u Slavkova, Hradec Králové, všechna významná bojiště jsou tam zmíněna. V bedekru se u nich často objevuje spojení malerische Aussichten, malebné vyhlídky, zároveň si představujete tu válečnou hrůzu. S tímhle kamarádem jsem pár cest absolvoval, průvodce si koupil a slyšel ho, jak pořád mluví, začal to psát - a šlo mi to strašně lehce. Vždycky hledám nejen příběh, ale nějaký sound, zvuk, řeč, melodii, hudebnost. Potřebuju to nejdřív slyšet, než můžu začít psát. A ten kamarád používá divná, zastaralá německá slova. Stejně jako můj Winterberg. V němčině nikdo neřekne überschienen, tedy překolejit, ale mě se to slovo líbí, cítíte v něm až fyzicky, jak bylo složité ve 40. letech 19. století budovat semmeringskou dráhu přes Alpy. Proto mě ani nenapadlo to napsat česky. Jsem moc rád, že Michaela Škultéty se toho ujala, přeložila knihu a našla pro Winterberga v češtině správnou polohu; ten správný tón.

Jaroslav Rudiš
Autor: Milan Bureš

Ve vašem „prezidentském“ medailonku se oceňuje, že mosty mezi oběma národy stavíte také psaním pro německé noviny. To je kapitola, o níž toho běžný český čtenář moc neví, protože nečte Süddeutsche Zeitung nebo F.A.Z. O čem byl třeba váš poslední článek?

Zavolali mi, abych napsal text o debatě nad tím, zda se má používat u ženských příjmení přípona -ová, a jak se to reflektuje v Česku. Těsně předtím jsem napsal literární reportáž o tom, jak čtyřicet hodin jezdím vlakem po Německu. Nasedli jsme s dvěma kamarády do vlaku a byli dvě noci a skoro dva dny ve vlaku, projeli Německo od jihu na sever, byl to neuvěřitelně silný zážitek. Před třemi lety mě oslovili, zda bych napsal něco ke sto letům Československa, tak jsem vyprávěl o sto letech Československa na pozadí onoho libereckého krematoria. Jmenovalo se to Die Flammen über Reichenberg, Plameny nad Libercem. Protože tam se dějiny promítly. Jenom vznik krematoria souvisí se zánikem Rakouska a vznikem republiky. Jsou tam i prázdná místa v knihách mrtvých, kdy gestapo tajně pohřbívalo své oběti. V srpnu 1968 měl během invaze zase Liberec nejvíc obětí na životech po Praze, sovětská armáda tam zabila devět lidí, střílelo se na náměstí. Došlo tam k demonstraci národní jednoty před libereckým krematoriem. Taky pro německá média hodně píšu o železnicích. Můj vůbec nejúspěšnější text napsaný pro německé noviny, který četl i prezident Steinmeier, byl o panu Peterkovi, vrchním z jídelního vozu Českých drah z Prahy do Berlína. Pan Peterka je z Jeseníků, z kraje Aloise Nebela, vystudoval filmové dějiny a divadelní vědu v Olomouci, ale jeho svět jsou železnice a jídelní vůz. V tom jídelním voze taky spojuje Česko a Německo a je fakt legendou. Je neuvěřitelným vypravěčem a svoji práci bere až jako divadelní představení, kterého je režisérem a zároveň ho spolu s cestujícími píše. Napsal jsem literární portrét vlaku mezi Prahou a Hamburkem s Peterkou v hlavní roli. A nějakým způsobem se to strašně začalo sdílet. Tahle moje reportáž ve F.A.Z. byla asi úspěšnější než všechny moje knížky dohromady (smích).

Možná to souvisí i s očekáváním toho, co Němce zajímá na nás Češích. S čím za vámi chodí editoři německých novin, abyste pro ně o nás napsal? Opakují se tam motivy? Zajímáme je?

Mám pocit, že nás mají Němci hrozně rádi. To souvisí s tím, že jsme ve střední Evropě nekonfliktní partner, malá země, kam rádi jezdí. Německo je obrovská země. Když jste ve Frankfurtu, kde sídlí deník F.A.Z., je to už do Prahy daleko a zájem je menší. Ve Frankfurtu můžete nasednout na rychlovlak do Bruselu, do Amsterdamu nebo do Marseille. Tam se posouvají perspektivy. Mnichov, kde sídlí Süddeutsche Zeitung, je od Prahy blíž, 350 kilometrů, zájem je tedy logicky větší. Myslím, že Česko by mělo být v německých médiích vidět víc. Jenže okolních zemí je hodně - a F.A.Z. a Süddeutsche jsou velké noviny, které reflektují celý svět.

Co jsou tedy témata, se kterými si nás spojují?

Samozřejmě, že očekávání něčeho, co souvisí s pivem a pohodovostí nás Čechů, to chtějí slyšet. Ale mým tématem jsou i česko-německé vztahy, Sudety, minulost, psal jsem i o Mariánském sloupu v Praze. A k výročí plzeňského piva jsem napsal do F.A.Z. velký článek, který se odehrával v sauně v Jičíně a v hospodě, kam po sauně chodíme, nechal jsem tam promluvit své kamarády. Spíše než esej to byla nakonec povídka. Jsem rád, že takové příběhy tisknou, že je to zajímá. I z jiných médií dostávám nabídky, abych zase napsal něco o Praze. Snažím se to posunout a nabízet, že napíšu pro změnu o Brně, Olomouci nebo Liberci. Když chtějí něco o Krkonoších, které znají, tak zase nabízím, že napíšu třeba něco o méně známých Jeseníkách. Chtěl bych brzy době napsat článek o procházce po bojišti 1866 u Hradce Králové v zimě, kdy je všude sníh. Mám rád, když je zima, klid, nejsou tam turisté a vidíte věci, které byste jindy neviděli. Na bojištích jsem několikrát byl právě se zmiňovaným kamarádem Egbertem, který mě inspiroval k napsání Winterberga. I první věta knihy „mým srdcem prochází bitva u Hradce Králové“ je jeho. Tu nevymyslíte, jak je to tragikomické.

On to říká, protože mu v té bitvě zahynuli oba dva dědečkové, přičemž každý bojoval na jiné straně?

On to neví, myslí si to a opakovaně tam chodí bloudit. Někdo 150 let poté tuhle bitvu až fyzicky prožívá a trpí jí; zapomenutou bitvou na kraji Českého ráje. V Lomnici nebo v Libuni, kde leží pohřbený můj dědeček Alois, mě vždy fascinovalo, že tam jsou všude hroby z téhle zapomenuté války. Zasunuté v koutě: zapomenuté příběhy, německá, chorvatská, maďarská jména. Nikdo o tom nic neví, přitom ta bitva rozhodla o dalším směřování evropské politiky. Rakousko bylo po prohře oslabené, Prusko bylo silné a posílil tamní nacionalismus.

823b86eeb52700_fullsize
Autor: liberec-reichenberg.net

Říkáte, že Němce na nás zajímají příjemná témata jako pivo, vlaky a turismus. Vnímají ale i to, že jsme odpůrci migrace nebo že tu ekologie politiky nezajímá? Nebo si tyhle věci s Čechy nespojují?

Já bolestivá místa nevynechávám, a když píšu o cestě vlakem z Berlína do Prahy, tak napíšu, že tam je odbočka trati do Terezína. Na to vždycky musím myslet - a říkal mi to i kamarád strojvedoucí, že tu odbočnou kolej a násep vždycky vidí. I pan Peterka z jídelního vozu. Jedno z mých oblíbených nádraží v Berlíně, Anhaltské nádraží, už neexistuje, po válce bylo zbořené, ale dříve z něj odjížděly vlaky do Prahy. Přijel tam z Čech třeba Franz Kafka, ale taky Konrad Henlein. Za Hitlera tam k rannímu rychlíku směřujícímu do Prahy připojovali jeden až dva vozy s berlínskými Židy. Ty dva vagony v Ústí nad Labem zase odpojili a jely do Terezína. Když vyprávím o vlacích, snažím se to líbivé spojit s něčím hrozným.

Myslel jsem spíše současnější nepříjemná témata. Zajímají Němce?

Opakovaně jsem psal o prezidentské volbě v Česku. Myslím, že to Němce zajímá. Ale současně vím, že Česko je ve vnímání mých německých kamarádů jinou zemí než třeba Maďarsko, kde cítí víc nacionalismu než v Česku. Česko berou spíš jako takový kabinet kuriozit, když to přeženu. Česko se objevuje na konci novin v rubrice zajímavostí. Ale vnímají i naše rozdílnosti - že Česko chce pokračovat ve stavbě atomových elektráren a nechce moc ustoupit ani od těch uhelných. Různé pohledy na migrační politiku nebo na vztah k Rusku byly i jedním z témat debaty prezidenta Steinmeiera se prezidentem Zemanem v Praze. Mám nicméně taky pocit, že když jsou čeští politici v zahraničí a mluví ke světovému publiku, mluví trochu jinak, než když jsou doma a mluví ke svému voličstvu. Někdy jako by to byli až dva různí lidé. I Andrej Babiš, když ho slyšíte mluvit v zahraničí, mluví mnohdy mnohem vstřícněji.

Když jel prezident Steinmeier nedávno na oficiální návštěvu Česka, jel vlakem a vy jste ho doprovázel. Mluvili jste spolu?

Jen trochu. Mluvil jsem hodně s lidmi z jeho doprovodu a s jeho paní. Myslím, že to od něj byl velký signál, že jsme jeli vlakem. Ukazuje to na proměnu v myšlení německých politiků, že jezdí vlakem a propagují ho.

Německá média to komentovala tak, že Steinmeier předvedl tzv. Flugscham, tedy zostuzování těch, kdo létají letadlem. Chtěl upozornit na neekologičnost letecké dopravy…

Přesně tak to bylo. Cítím to i u mých knih, že téma železnice začíná strašně táhnout. Třeba ve Švýcarsku, kde teď pobývám, je na veškerou veřejnou dopravu jedna jízdenka. Je jedno, jestli jedete tramvají v Curychu nebo lanovkou do Alp. Ale ani v Česku to s veřejnou dopravou zdaleka není tak špatné, všude se dostanete vlakem. V Německu cítíte, jak v 90. letech odřízli některá místa v Sasku od železnice, zredukovali to na nejnutnější síť - a teď jim ty trasy chybí. Bude to stát velké peníze je zase oživit. Přijde mi krátkodeché, když teď čtu, že se ve středních Čechách zavírají lokálky. Já chápu, že autobus je levnější, ale vrátit tam železnici bude jednou strašně drahé. Šel bych rakouskou nebo švýcarskou cestou, kde se snaží co nejrychleji všechny železnice elektrizovat včetně lokálek. Což je ekologické a výrazně levnější než se starat o dieselové vlaky. Jsem rád, že se tratě v Česku nezrušily. V některých částech Saska jsou srovnatelná města jako moje rodná Lomnice, které má pět tisíc obyvatel, spíš místy duchů.

V obou zemích teď byly, potažmo jsou důležité volby. Jak vnímáte to, co lidé berou jako politické téma, v Lomnici a ve srovnatelném městě v Německu?

Moje přezdívka v sauně u nás doma je Němčour, musím tam pořád vysvětlovat německou politiku, což někdy není jednoduché. Myslím, že Jičín, Turnov, Lomnice nad Popelkou, Semily, Jilemnice jsou jedinečná místa na život. Z německého pohledu malá města, která toho ale hrozně moc nabízejí. V každém městě je funkční kino, fungují tam hospody, kavárny, v půl jedenácté večer se dostanete autobusem z Jičína do Lomnice, to je skoro jako ve Švýcarsku.  Na to se snažím upozorňovat i lidi v Česku, že to není samozřejmé a že je to skvělé. Na druhou stranu v Česku se hodně zdražuje, ceny jsou v supermarketu stejné jako v Německu, ale kupní síla je někde jinde.  Mám nicméně pocit, že je tu zdravý základ. Když bych mluvil o Lomnici, kde volím, mám pocit, že i lokální politika tam dobře funguje. Je dobré mít odstup - kdybych žil tam, taky bych měl třeba tendenci nadávat. Ale když jsem v saském městě velikosti Lomnice, tak tam není nic.

Snímek obrazovky 2021-10-01 v 23.34.37

Vůbec nic?

Není tam kino, nejede tam vlak, hospoda má otevřeno o víkendu, je tam jeden supermarket a hodně mladých odtamtud odchází do center, jako jsou Drážďany nebo Lipsko - nebo jsou pracovat do Švýcarska a zpátky se nevrací. To je i téma divadelní hry Anschluss, kterou jsem napsal pro divadlo v Drážďanech a v prosinci se bude hrát v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Je o čtyřech chlapících, kteří sedí na česko-německé hranici a povídají si. Slovo anšlus má v němčině několik významů. Je to samozřejmě hrubý anšlus Rakouska nacistickým Německem, ale je to i čekání na vlakovou přípojku, ať už na nádraží, v životě nebo v lásce. Ti čtyři chlapi čekají, že jim tam na konci světa zpátky postaví železniční trať. Je to inspirované pohraničím a spousta lidí ve východním Německu po představení říká: To je jako u nás. Mladí odešli a ti, co zůstali, jsou sami, opuštění a trochu frustrovaní.

Jak lidé v Německu a v Česku vnímají celostátní politiku? Při pohledu na předvolební témata jako by šlo o dva jiné světy. V Česku když navrhnete zdanění bytů, jste hned komunista, v Německu to tak není. Čím to je?

V Berlíně teď proběhlo úspěšné referendum o vyvlastnění velkých bytových společností, bylo to jedno z hlavních volebních témat a 60 procent se vyslovilo pro vyvlastnění. Samozřejmě to není závazné, ale je to viditelné přání mnoha lidí. Já pamatuji Berlín z dob, kdy jsem psal Nebe pod Berlínem, bytů byla spousta a 80metrový byt stál na měsíc 400 eur. Teď by stál 1000 a možná by ho ani nešlo sehnat. A když se podíváme na byty v Praze, tak je to často ještě dražší.

Proto je zajímavý rozdíl v debatě: problém je stejný, ale tady lidé radikálnější řešení odmítají.

Možná je to historickou zkušeností, strachem o majetek. Nemám zároveň pocit, že by v Německu některá z velkých stran chtěla zavést třeba rovnou daň. V Německu je progresivní daň a prostě to není politické téma. Velké téma je naopak ekologie, což je u nás okrajová otázka. Zelené volila spousta prvovoličů, což je signál pro ostatní strany do budoucna. Zároveň ale mladí hodně volili i liberály FDP, což je taková protržní, liberální, pravicová strana. V Sasku a Durynsku sice Alternativa pro Německo mnohde zvítězila a také v dalších východoněmeckých zemích byli vysoko - ale v minulých volbách se prorokovalo, že to možná bude nová velká celostátní strana, což se nestalo. Celostátně měli 10 procent. Linke, krajní levice, dostala jen necelých pět procent a do Bundestagu se dostala pouze díky třem přímým mandátům. To jsem taky nečekal. Ukazuje to, že se ořezávají okraje a posiluje střed, kde je SPD, což je pro společnost myslím dobrý signál, že nechce extrémy.

Zajímavý kontrast mezi Českem a Německem je i v postavách lídrů stran. V Německu o křeslo premiéra usilovali tři konsenzuální politici Scholz, Laschet a Baerbock, kteří se na základních věcech směřování země shodnou. V Česku je lidový miliardář a populista Babiš, kterému v debatách ujíždějí nervy a křičí, pak dredař za Piráty Bartoš a odtažitý profesor z ODS Fiala.

Když jsem sledoval televizní debatu na Primě, tak jsem byl překvapený, jak premiér Babiš často neudrží nervy, skáče lidem do řeči a útočí na ostatní. Říkal tam zástupci Pirátů a STAN, ať mu řekne, kde je předseda Bartoš a proč nepřišel do debaty jako lídr. Co to je za argument? Přijde mi, jako by českým politikům občas argumenty chyběly, a místo toho sází jen na emoce.

Až bude v Německu zformovaná nová vláda, bude to konec kancléřství Angely Merkel. V její postavě odchází i někdo, kdo měl na Česko vazby, Merkel byla taky z východu, v Praze studovala. Je tu obava, že Němce budeme zajímat méně. Zároveň stárne generace lidí, kteří ještě pamatují, kdy jsme byli v zóně sovětského vlivu, a cítí tedy určitou spřízněnost. Myslíte, že propojení obou zemí bude klesat a slábnout?

Moje zkušenost je zkušeností člověka, který cestuje mezi oběma zeměmi, takže vím, že Německo je obrovské. Když jsem v Drážďanech na autorském čtení, tak hraju tzv. Heimspiel, abych tak řekl, hru na domácím hřišti - ta blízkost Čech je tam jasná, přijde spousta lidí. V Drážďanech je česká kultura přítomná a mám odtamtud spoustu kamarádů, kteří znají Česko tak, jak já ho neznám. Jezdí sem na výlety, mají tu zemi ve svém srdci a stejně jako já trpěli koronavirovou oponou, kdy přestaly jezdit vlaky. Mým čtenářům od Saska až k Berlínu nemusím vysvětlovat, odkud jsem, kde je Liberec. To samé se týká čtenářů v Bavorsku, v Řezně, ale i v Mnichově. Není to prostě jeden německý národ, nacionalismus je nesmysl. Neexistuje jedna národní minulost. Když čtu v Kolíně nad Rýnem nebo v Düsseldorfu, už je to daleko a přijdou jen lidé, kteří se opravdu zajímají. Anebo vás už vnímají jako autora, který napsal knihu v němčině - a zajímá je, že se ve Winterbergově cestě píše o Vídni nebo o Sarajevu. Z Curychu do Prahy je to samozřejmě taky daleko. Mám kliku, že čtenáře na mých knihách zajímá i železnice - a ty jsou taky všude. Pro ně jsou mimochodem České dráhy a fungující železnice velmi oceňovaná věc, za kterou tam jezdí. V Německu jsou malá nádraží mrtvá a nedáte si tam ani kafe. V Česku jedou němečtí turisté do osamělé stanice Jedlová uprostřed Lužických hor, kde v nádražce stráví odpoledne pitím piva. Nebo sedí v jídelním voze ČD z Prahy do Budapešti, to je fungující nostalgie. Ale abych se vrátil k Německu: blízkost obou zemí prostě stále funguje. Zní to jako klišé, ale já si opravdu myslím, že česko-německé vztahy fungují hrozně dobře. Když teď vidíte napětí, jaké je mezi Českem a Polskem kvůli dolu Turow v Libereckém kraji, najednou zjistíte, že takové konfliktní situace mezi sebou Česko a Německo vůbec nemá.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Horký

redaktor, fokus

horky
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 672

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte