Exministr Dusík: Klimatický rozsudek proti Francii může osmělit i Čechy
 
A participant is pictured in front of a screen projecting a world map during the World Climate…
Pařížské letiště Le Bourget v době konání klimatické konference, prosinec 2015 • Autor: REUTERS

Verdikt pařížského soudu ve věci spoluodpovědnosti francouzské vlády za globální oteplování sbližuje mezinárodní závazky státu s dopady na životy obyvatel, tvrdí v rozhovoru pro Respekt Jan Dusík, bývalý ministr životního prostředí (a nyní pracovník Světového fondu na ochranu přírody ve švýcarském Glandu).

Pařížský správní soud tento týden odsoudil francouzský stát za to, že selhává v ochraně proti změnám klimatu. Co bylo jádrem žaloby?

Hlavní argument čtyř neziskových organizací včetně Greenpeace France či Nadace Nicolase Hulota, mimochodem bývalého ministra životního prostředí v Macronově vládě, byl, že Francie nevynakládá dostatek úsilí na to, aby splnila své cíle v rámci Pařížské klimatické dohody z roku 2015. Že tedy na mezinárodní úrovni Francie propaguje naplňování dohody, ale na národní úrovni stát nedodržuje vytyčené cíle - nesnižuje emise dostatečně rychle a podobně. Žalobu podpořilo v petici 2,3 milionu lidí, což je nejvíc v historii země.

O pařížském verdiktu se píše jako o přelomovém. V čem ta přelomovost spočívá? Podobných žalob už bylo vícero, například v roce 2019 nizozemský soud zavázal vládu, aby dodržela svůj cíl snížit do konce roku 2020 emise skleníkových plynů o 25 procent oproti roku 1990.

Přelomovost nespočívá ani tak v samotném verdiktu, ale v tom, že během tohoto století dojde k zásadním změnám klimatu a je nutné k nim zaujmout postoj. Soud vychází ze zmíněného nizozemského případu a podržel princip, že stát zodpovídá za újmu proto, že neplní svoje ekologické závazky. Náprava by měla být primárně materiální, v rovině nových opatření, a proto teď má francouzská vláda dva měsíce času na to, aby soudu představila, jak chce stav věcí změnit. Nevylučuje se ale ani finanční kompenzace poškozeným, tedy francouzským občanům. A právě ta možnost finanční odpovědnosti je přelomová – spolu s tím, že Francie je první velká země s takovým rozsudkem, a navíc je kolébkou Pařížské dohody.

Nezachoval se ale pařížský soud aktivisticky, tím, že nehodnotí konkrétní zákon či normu, nýbrž obecně dodržování závazků mezinárodní dohody? Nedostává soud do politiky něco, co by tam měla dostat zase jen politika nebo tlak společnosti?

Právní systém se neskládá jen ze zákonů nebo opatření vlády. Jeho součástí jsou i mezinárodní závazky, ať už v oblasti lidských práv nebo těch environmentálních. V české ústavě máme zakotveno právo na příznivé životní prostředí, které má i mezigenerační rozměr. Tedy že změna klimatu se naplno projeví v horizontu desetiletí - a to, co děláme teď, zakládá do budoucna újmu, která teprve nastane. Nesouhlasím s tím, že jde o nový právní prvek nebo aktivismus, který by sem pařížský soud vnesl. Je to kombinace posouzení přijatých národních předpisů a mezinárodní odpovědnosti na jedné straně, a práv občanů včetně budoucích generací na straně druhé.

https://www.youtube.com/watch?v=xVnZMdqlIEw

Které momenty verdiktu vy osobně vidíte jako nejdůležitější?

Zmínil bych dva; jeden je vnitřní rozpor mezi tím, k čemu se vlády zavazují na mezinárodní úrovni, a tím, co dělají na národním hřišti. Soud říká, že stát má částečnou odpovědnost za změnu klimatu, upřesňuje tedy povinnost vlády. Druhý moment je, že soud konkretizuje, že újma, která vznikne občanům, může vést k oné finanční náhradě. To je potenciálně poměrně zásadní, protože zemědělec bude moci žalovat stát za to, že kvůli suchu danému změnami klimatu a nedostatečné odpovědi státu nebude moci vykonávat svoji živnost. Mně ten soud připomněl studii EIA na elektrárnu v Prunéřově, kterou jsme měli na vládě, když jsem byl ministrem životního prostředí. Řešili jsme, jestli přeshraniční vlivy, které Prunéřov bude mít, dávají právo Mikronésii v Tichém oceánu vyjádřit se. Řada kolegů tehdy říkala, že je to nesmysl a vlivy na životní prostředí se mají řešit v místě; že klima je vzdálené a Mikronésie ještě vzdálenější. Já jsem tehdy razil stanovisko, že byť je daleko, tak s ohledem na globální rozměr klimatu mají mít možnost se vyjádřit. Právě pro Mikronésii je změna klimatu kvůli stoupající hladině existenční otázka. Tenhle pohled na klima postupně převážil.

Jaký dopad rozhodnutí lze očekávat?

Můžeme se inspirovat tím, co se stalo v Nizozemí, kde vláda skutečně přijala několik opatření k rychlejší redukci skleníkových plynů - a deficit mezi tím, co by vláda měla dělat a co skutečně dělá, se zúžil. Ve Francii zřejmě dojde k podobné věci. Podstatné také je, že se vrací téma ekologizace francouzské společnosti, tedy to, co se vládě Emmanuela Macrona nepodařilo prosadit v rámci balíku různých daňových změn a co vyvolalo sociální hnutí žlutých vest. Macronova vláda možná bude chtít využít soudního verdiktu k návratu právě těch ekologických opatření, pro které napoprvé nenašla podporu.

Nemůže rozsudek ještě víc rozdělit francouzskou společnost na favorizovanou vrstvu, která má na srdci ekologii, a chudší vrstvy, které nejvíc pocítí náklady změn, a tudíž je odmítají?

Tohle je samozřejmě klíčový rozměr věci. Francouzská vláda se bude jistě snažit zabránit další polarizaci společnosti. Většina těch velkých peněz, které teď směřují do ekonomik po covidu, se snaží řešit všechny tři roviny najednou - ekonomickou, sociální a environmentální. S covidovými  ekonomickými balíčky se otevřel prostor pro intervence ve prospěch ekologie - pro to, aby šetrnější provoz našich společností byla příležitost, ne hrozba. Tlačí to zejména EU v rámci green dealu a teď i Plánu obnovy. Ve Francii například dochází k omezování vnitrostátních letů Air France a jejich nahrazování vlakovou dopravou. Air France coby státní firma dostane od státu dotace, ale musí je použít na ekologizaci provozu. V tomto jde o posun od dob žlutých vest před třemi lety.

A jaký dopad bude mít verdikt za hranicemi Francie?

Bezpochyby to bude mít povzbudivý dopad na možné další žaloby tohoto typu v dalších zemích. I v Česku se ostatně jedna taková chystá, podobnou žalobu chce na českou vládu podat spolek Klimatická žaloba ČR (který je součástí Klimatické koalice - pozn. red.). Další aspekt je ten, že se to do budoucna může stát agendou Evropského soudního dvora, který bude zkoumat plnění závazků a norem v oblasti boje proti změnám klimatu ze strany jednotlivých členských států. Není to ale lineární proces. Na sklonku minulého roku odmítl jednu takovou žalobu soud v Norsku. Ekologické spolky se snažily zastavit rozšiřování těžby ropy a plynu v Arktidě, s argumentem, že je to v rozporu s norskými klimatickými závazky. Soud ale řekl, že příčinná souvislost mezi nejekologičtější norskou těžbou, kterou se země hájí, a globálním oteplováním není jednoznačná. Norská vláda dlouhodobě tvrdí, že neodpovídá za to, že to, co se v Norsku vytěží, někdo jiný někde spálí.

Co by si ze soudu měla vzít česká vláda a česká veřejnost?

Že cíl uhlíkové neutrality EU v roce 2050 bude platit, ať si o něm myslíme, co chceme, a bude vymáhán i soudní cestou. Ten verdikt je jen další argument pro to brát ekologizaci státu vážně - a využít toho, že nám ji EU nabízí v souvislosti s covidem a green dealem zaplatit.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Kateřina Šafaříková

redaktorka, Fokus

safarikova
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1126

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte