Amerika má hluboko v DNA občanskou i rasovou tradici. Trump se přisál k té druhé
 
Donald Trump gestures after taking the oath of office during his inauguration at the U.S. Capitol…
Autor: REUTERS

V aktuálním Respektu 41/2020 najdete velký blok věnovaný předvolebním Spojeným státům. Následující rozhovor je jeho doplněním a pozvánkou ke koupi.

O každých volbách se říká, že jsou nejdůležitější, nakolik je to tentokrát pravda?

Jsou to neuvěřitelně důležité volby. Nejsem si jistý, že americká demokracie dokáže přežít další čtyři roky Donalda Trumpa. Za celý můj život jsme neměli prezidenta, který by natolik opovrhoval pravidly zaběhaných demokratických procedur a natolik ignoroval základní myšlenky americké republiky. Signatáři Deklarace nezávislosti se pokoušeli dosáhnout velikosti, nejednalo se ale o velikost v podobě syrové, brutální síly, jaká dominuje Trumpovým představám. Spíše jim šlo o předpoklad, že všichni lidé jsou si rovni a že je Stvořitel nadal nezcizitelnými právy. Zakladatelé Spojených států tento dokument doplnili o Ústavu přijatou v roce 1789, jež uzákonila vládu lidu a zajistila, aby žádná složka federální vlády, tedy prezident, Kongres ani Nejvyšší soud, nemohla dominovat nad složkou jinou. Autoři ústavy chtěli zemi ochránit před příliš mocnou exekutivou ve formě krále, diktátora nebo nějakého Trumpa.

I_obalka_R41

Jak Trump tyto principy a ideály ovlivňuje?

Trump o americkém demokratickém dědictví neví zhola nic. A to, co o něm ví, mu připadá jako systém stvořený pro „lůzry“. Jeho snem je koncentrovat veškerou moc ve svých rukou. Za poslední roky napáchal na demokratických normách velké škody. Zároveň je pravda, že americká republika existuje už dlouho. Trvá již 230 let, je to nejstarší kontinuálně existující republika na světě. Za celou tu dobu nikdy nevynechala volby, dokonce ani v průběhu nejhoršího válečného konfliktu v její historii, tedy občanské války, nebo v průběhu první a druhé světové války či během pandemie v letech 1918–20. Nikdy se také nemusela vyrovnat s poraženým prezidentem, který odmítal opustit úřad. Trump napadá principy i cíle americké demokracie. Myslím si, že je skutečně v ohrožení. Je to bezprecedentní hrozba? Nikoliv, ale pokud chceme mluvit o podobném ohrožení, jakému nyní republika čelí, musíme se vrátit až k občanské válce.

Vidíte tedy mezi dnešní a tehdejší situací spojitosti?

Nemyslím si, že je přímo Amerika na pokraji další občanské války, alespoň ne v doslovném smyslu. Tehdy zemřelo 700 tisíc Američanů, přičemž obyvatelstvo země čítalo zhruba 30 miliónů. Občanská válka připravila Ameriku o více lidských životů než kterýkoliv jiný konflikt -  v absolutních i relativních číslech. A s přihlédnutím k široce rozšířenému držení zbraní v dnešní Americe si dnes podobný masakr neumím představit. Navíc, i když je dnešní rozkol ve společnosti opravdu velmi hluboký a zdá se, že modré (demokratické) a rudé (republikánské) státy spolu mají stěží něco společného a stěží se dokážou na něčem shodnout, neexistují tu dva zásadně odlišné ekonomické systémy, jeden založený na svobodné práci a druhý na práci otrocké. K tomu v dnešních USA neexistuje paralela. Občanská válka nebyla jednoduše pouze politickým zápasem, jednalo se o ekonomický konflikt, šlo o to, který systém převládne. Podobný antagonismus v dnešní Americe nemáme.

Reklama
Reklama

George Floyd's Family Attends Memorial Service And March In New York City
Nepokoje v USA • Autor: Getty Images

Rasové napětí je nicméně přítomné stále.

Ano, rasová otázka je přítomna zásadním způsobem, třeba v záležitosti masového věznění černochů, což ale není totéž jako otrocká práce. Nejedná se o příběh celé populace v jedné oblasti USA, jež by byla na základě své rasy vlastnictvím jiných lidí a jíž by byla upřena lidská práva. Není to totéž a není to srovnatelné. Pokud se mě ptáte, kam se obracím, když chci porozumět dnešnímu vývoji v USA, odpověď zní: k Evropě a Latinské Americe, tedy místům, v nichž  existovala živá demokracie a pak zahynula. Přemýšlím nad možností, že Spojené státy o svou demokracii přijdou. Proto mě začala zajímat otázka, kterou jsem si jako Američan, jenž se zabývá Amerikou, ani neuměl představit: jakým způsobem získá Amerika svou demokracii zpět poté, co ji ztratí. Nic z mých předchozích zkušeností mě na takovou otázku nepřipravilo.

Baví vás to jako historika? Objevovat nová témata?

Je to fascinující a zároveň děsivé. Učím americké dějiny v Británii a to mě přivedlo do těsnějšího kontaktu s evropskou historií. Jako vědce mě pořád zajímá možnost objevovat novou literaturu a nové dějiny. Je ale děsivé promýšlet možnost, že Spojené státy přicházejí o politický systém, který více než dvě stě let zemi zajišťoval demokratickou vládu a lpění na principech, jako je rovnost, svoboda a vláda lidu. Nejde samozřejmě jenom o USA - etnonacionalistický populismus a fašistické ideologie probublávají i v jiných částech světa. Obávám se, že se nacházíme v období politické nestability podobné té, jež dominovala Evropě mezi oběma světovými válkami. Tehdy se milióny Evropanů domnívaly, že jejich problémy jsou příliš složité na to, aby je dokázala vyřešit demokracie, že by jejich státy měly rozpustit parlamentní systémy a místo toho se přimknout k silným vůdcům na levé i pravé části spektra; k mužům, kteří umí všechno nějak zařídit. Levice byla tehdy reprezentována Leninem a Stalinem, pravice Hitlerem a Mussolinim. Počátkem 30. let se počet funkčních demokracií smrskl na výjimky. Demokracie působily křehkým dojmem, vypadaly jako neschopné rozhodných činů a ekonomické rekonstrukce. Hodně jsme se z těchto strašných zkušeností poučili a vybudovali jsme zábrany, jež by měly návrat diktatur znesnadnit. Pokud si ale myslíme, že jsme proti pokušení v podobě silného etnonacionalistického vůdce imunní, lžeme si do kapsy.

Respekt 41/2020: S americkými vysokoškoláky o volbách a Trumpovi

Do jaké míry prohlubuje tyhle strukturální trendy způsob, jakým Trump úřad vykonává?

Vypadá to, že Trump se zjevil a zvítězil s přispěním strukturálních problémů v globální ekonomice a politické paralýzy v Americe, jež sama trvá již 25 let. Trump je manifestací krize i její příčinou. Polarizace Ameriky mezi demokratickou a republikánskou stranou udělala z Kongresu zcela nefunkční legislativní těleso. Začal připomínat zmatené národní parlamenty, jejichž rozpuštění požadovali silní vůdci v oněch 30. letech. V průběhu své kampaně mluvil Trump o Washingtonu jako o bažině a slíbil, že ji vysuší. Jeho vzestupu pomohla už velká recese v roce 2008. Předchozích 25 let, za vlády demokratů i republikánů, byla americká politická ekonomie ovlivňována globalizací a neoliberalismem. Stoupenci globalizace tvrdili, že je prospěšná všem, že všeobecné celosvětové přijetí volného trhu, jež uvolní dynamické síly kapitalismu, přinese prospěch každému. Recese v roce 2008 odhalila, že tato tvrzení neplatí. V letech 2008–2009 se dostalo pomoci v podstatě každému bankéři či akcionáři v USA, zatímco masy obyčejných lidí přišly o práci a ztratily své domovy. Velká recese tak narušila dominantní neoliberální řád a otevřela politiku výzvám zleva (Bernie Sanders) i zprava (Trump).

Popsal jste ekonomické důvody. Jakou roli na Trumpově vzestupu hrála rasa? Ze Spojených států se stává rasově rozmanitější společnost…

Ekonomika a rasa spolu souvisejí. Pokud patříte mezi poražené v globální ekonomice, začínáte se ptát, s kým prohráváte. A vítězi se nezdají být pouze bankéři z Wall Street nebo šéfové velkých technologických společností. Jedná se také o kosmopolitní města, v nichž se finanční centra nacházejí a jež jsou dobře začleněná do světové ekonomiky. Představte si New York, Londýn, San Francisco, Los Angeles, Toronto, Hong Kong a další globální velkoměsta. Kdo v nich žije? Lidé odevšad, což jenom odráží, jak snadný se stal díky globalizaci pohyb lidí mezi různými zeměmi. Velkoměsta si ras téměř ani nevšímají. Naopak, vyžívají se v míšení národností, státních příslušností a etnik. Chudí bílí Američané, kteří žijí v jiném prostředí mimo globalizovaná městská centra, vidí, jak jejich ekonomické příležitosti mizí do měst a očividně k širokým vrstvám různobarevných lidí, kteří v nich žijí. Špatné by bylo už to, že se ekonomické příležitosti tenčí. Ještě horší ale podle nich je, že šance, jež kdysi patřily jim, nyní připadají „barevným“ - tedy lidem, které vždy považovali za podřadné.

Proč je otázka rasy v americké politice pořád tak důležitá?

Amerika se velmi dlouho držela dvou zcela rozdílných tradic. Jednu bych popsal jako občanský nacionalismus. Jeho poselství zní: „Přijďte do Ameriky, ať jste odkudkoliv. Americe nezáleží na vašem místě narození, na vašem náboženství, etniku nebo rase… Záleží jenom na tom, jak tvrdě budete pracovat a zda přijmete za své základní americké ideály, tedy svobodu, rovnost a demokracii. Ztotožněte se s nimi a Amerika vás přijme a umožní vám prosperovat.“ Tohle je americký sen. Amerika má ale stejně silnou tradici rasového nacionalismu, podle něhož má být společností lidí evropského původu. Záměrem bylo, aby byla Amerika bílou zemí. Proto dovolovala americká ústava v letech 1789 - 1865 otroctví. První naturalizační zákon schválený prvním Kongresem v roce 1790 říkal, že pokud se přistěhovalec má stát občanem USA, musí být svobodný a bílý. Součástí zákoníku byl až do roku 1952, tedy po tři čtvrtiny trvání existence země. A to bylo silným vyjádřením představy o národu bělochů, na nějž Amerika aspirovala. Občanská i rasová tradice jsou hluboce v americké DNA - a vždy určovaly dějiny země.

04_obsah_foto_White House Photo Pete Souza
Barack Obama • Autor: Pete Souza, White House

Barack Obama během svého inauguračního proslovu v roce 2008 Ameriku vyzval, aby si vybrala tu lepší ze svých historií.

Ano, Obama si byl dobře vědom obou historií Ameriky – jak jejího občanského dědictví, tak toho rasistického. A věřil, že Amerika si nakonec vybere to lepší, co v ní je, a postaví svoji budoucnost na občanském nacionalismu. Svoje zvolení si Obama vykládal jako krok tímto směrem. Nicméně jakmile se stal prezidentem, „bílý hněv“, který na něj dopadl, byl obrovský. A velká část toho hněvu vycházela z přesvědčení, že je nevhodné, aby černý muž „zabral“ Bílý dům. Obama byl dost možná morálně nejvíc bezúhonný prezident za posledních padesát let, jedinou výjimkou by mohl být Jimmy Carter. Mnoho bílých ale tuto Obamovu etickou integritu obrátilo proti němu. Jak si jako černý muž dovoluje myslet si, že je lepší než muž bílý? Něco takového postavilo na hlavu přirozený „rasový“ pořádek ve společnosti.

Jak Trump těchto pocitů využil?

Trump se na tento problematický diskurs přisál už v roce 2011, kdy začal poprvé koketovat s politikou. Byl jedním z předních šiřitelů konspirační teorie, že Obama se narodil v Keni, a ne v USA, což ho mělo diskvalifikovat pro úřad prezidenta. Byla to úplně bláznivá historka, ale v jednu chvíli tomu věřila polovina republikánů. Trump také rasisticky útočil na Mexičany, když v červenci 2015 oznámil kandidaturu a začátek prezidentské kampaně. Odsoudil je jako příslušníky zdegenerované a podřadné rasy, kteří by neměli být vpuštěni do USA. Kvůli tomu sliboval postavit zeď na jižní hranici USA a udělat všechno, co bude v jeho moci, aby Mexičanům znemožnil další „znečišťování“ země.  Trumpův rasismus ale nebyl jediný zdroj jeho popularity. Pojmenoval i reálně existující pocit ekonomických ztrát, který bílí Američané prožívali s tím, jak průmyslový sektor upadal a mizel do zámoří. A úspěch kandidáta Trumpa ale spočíval v jeho schopnosti propojit pocit ekonomické ztráty s představou bílých Američanů ohledně rasového pořádku. Dokola opakoval, že „nebílí lidé“ brali Američanům dobrá místa, ať již šlo o Číňany v zahraničí nebo Mexičany doma v USA. Heslo „Make America Great Again“ znamenalo jak obnovu dobrých míst v průmyslu, tak obnovu dominantního postavení bílých Američanů v rámci národa i světa, na které byli zvyklí. Tahle fúze pocitů ekonomické a rasové křivdy ležela v jádru Trumpovy kampaně.

Respekt 41/2020: Příští prezident bude…

Mluvil jste o občanském a etnickém nacionalismu. Co historicky hrálo roli v tom, která tradice převládla?

V americké historii vidíme momenty, kdy byla míra imigrace tak vysoká, až se těm, kteří se v USA narodili, zdálo, že jejich zemi přebírají cizinci. Jedním z takových momentů byl konec 19. a začátek 20. století, kdy do USA přicházeli v obrovských číslech imigranti z jižní a východní Evropy včetně zemí budoucího Československa. Jejich národnosti a náboženství byly jiné než u Američanů, kteří se v USA již narodili, a jejichž předci tam přišli z Británie nebo západní Evropy. Náboženské dědictví Američanů bylo hlavně protestantské, mnoho jich Ameriku vnímalo jako protestantský národ, jehož posláním bylo zachránit sebe a svět před šířením katolictví. Katolickou víru viděli jako něco, co korumpuje americký politický experiment s demokracií a republikou.

Za těchto okolností mnoho Američanů ztrácelo víru v to, že země bude schopná absorbovat a asimilovat imigranty s odlišnými kulturami a náboženstvím. Začali nově příchozí stigmatizovat jako rasově podřadné a jako neschopné amerického způsobu života. Těmito důvody pak ospravedlňovali i zavření Ameriky pro víceméně všechny migranty z jižní a východní Evropy, k čemuž došlo ve dvacátých letech. A jakmile se brány Ameriky zavřely, zůstaly zavřené až do šedesátých let. Toto rozhodnutí mělo drastické následky. Do kategorie vyloučených patřili např. i židé z jihovýchodní Evropy. Pokud jste byl žid z této oblasti, nemohl jste do USA přijít v době, kdy se Evropě rozjížděl nacistický teror a holocaust.

Díky čemu se to nakonec změnilo?

Imigranti z oblastí, pro které se USA uzavřely, ale kteří už v Americe žili, se naštvali. Začali se politicky organizovat, stali se z nich občané a šli volit. Právě oni pomohli do úřadu dostat Franklina Delano Roosevelta a drželi jej u moci v 30. a 40. letech. Byli součástí koalice Demokratické strany, která dominovala americké politice až do 70. let. A souběžně s tím si začali Ameriku nárokovat. Stali se z nich hrdí Američané a chtěli vykořenit diskriminační praktiky, s kterými měli sami zkušenost. Během tohoto procesu udělali z Ameriky lepší zemi a nakonec v demontáži rasistických imigračních praktik uspěli. Vdechli nový život americké tradici občanského nacionalismu.

Dnes nikdo nevnímá lidi se středo- nebo východoevropským původem tak, jak byli vnímáni ve 20. letech: jako neschopné stát se dobrými Američany. Potomci těchto imigrantů ukázali nacionalistům, že se pletli. Amerika asimilovala obrovské množství lidí do svého politického, kulturního i ekonomického života a udělalo to z ní lepší zemi. Dnes slyšíme podobné protiimigrační hlasy, které říkají, že imigrantů je v zemi příliš mnoho a že jsou hrozbou pro americké ideály. Já věřím, že z dlouhodobé perspektivy se opět ukáže, že nemají pravdu.

Joe Biden Sit-Down with ABC In Wilmington
Joe Biden se svou viceprezidentskou kandidátkou Kamalou Harris • Autor: Adam Schultz

A tohle je podstata amerického experimentu? Neustále se rozšiřující kruh těch, kteří si na něm a na jeho ideálech mohou nárokovat účast?

Tohle je jeden ze skvělých amerických příběhů. Příběh o lidech, kteří doma zažívali perzekuci, nedostatek příležitosti, přišli do Ameriky, kde byli rovněž diskriminováni - ale bojovali za svobodu a rovnost, aby ukázali, že právě skrze politickou mobilizaci si pro sebe budou moci najít místo v Americe a že mohou mít práva a příležitosti, které Amerika slibuje všem svým občanům. Jsou to právě tyto bitvy historie, které mi dávají naději pro budoucnost. Když John F. Kennedy v roce 1960 kandidoval na prezidenta, musel jít před skupinu protestantských pastorů, aby je ujistil, že kdyby vyhrál, papež nebude kontrolovat USA. Tak silný byl protikatolický sentiment v zemi. A přestože protikatolické nálady měly v Americe dlouhou tradici, dnes už nikoho nezajímá, zda jste katolík, nebo ne.

 Joe Biden je katolík.

Ano, během posledních šedesáti let došlo k obrovské transformaci. Dneska máme jednoho protestantského soudce na Nejvyšším soudě - soudci z 19. století se musí asi obracet v hrobech, když si vezmete, že katolíci a židé se dnes starají o nejposvátnější část amerického právního systému, ústavu. Pokud opravdu Ruth Bader Ginsburg nahradí Amy Coney Barrett, na Nejvyšším soudě bude šest katolíků, dva židé a pouze jeden protestant. Soud je dnes obestřený spoustou kontroverzí, nicméně to, kolik tam je židů a katolíků, není kontroverzní ani trochu. Naopak, je to svědectví o schopnosti Ameriky se měnit. I z tohoto důvodu věřím, že Obamova vize občanského nacionalismu a kosmopolitní Ameriky nakonec zvítězí. Nicméně bude muset vyřešit jednu výzvu, kterou dřívější generaci občanských nacionalistů řešit nemuseli: důsledky klimatické změny.

Jak spolu souvisí klimatické změny a národní identita?

Z jistého úhlu pohledu dnes Trump, Orbán a další populisté v Evropě nacvičují klimatickou politiku dalších padesáti let, kdy budeme mít 100 až 150 milionů klimatických uprchlíků. Lidí, jejichž země se stanou neobyvatelnými. Otázka, která bude stát před lépe situovanými zeměmi, bude: kolika a kterým z těchto lidí k nám dovolíme přijít? Známe pravicovou odpověď na tuto otázku: jenom ty, kteří vypadají podobně, kdo sdílejí západní hodnoty, kdo mají správnou rasu. Zdi a ostnaté ploty budou postaveny k udržení toho „zbytku“ venku. Progresivní odpověď ale stále neznáme. Nemyslím, že to mohou být jednoduše otevřené hranice. Míra utrpení a potřeb klimatických uprchlíků bude obrovská, což znamená, že obrovské budou i náklady na jejich začlenění.  Ale pokud Trumpova zeď a Orbánův ostnatý drát, ale ani otevřené hranic nejsou odpovědí, tak jaká potom je? Evropa už dnes s touto otázkou neuvěřitelně zápasí. Neexistují jednoduché odpovědi. Pokud se ale progresivní síly chtějí opět dostat k moci, budou muset s přesvědčivou odpovědí přijít.

Máte pocit, že levicová a progresivní část politického spektra zaostává za pravicí ve schopnosti formulovat vizi pro budoucnost?

Ano, to je výzva, které dnes progresivní politika čelí. Víme, jak pravicová verze politiky vypadá. Trump ji plně ztělesňuje: populistická, etnonacionalistická, autoritářská. Nemáme ale silnou představu, jak vypadá progresivní nebo levicová verze budoucnosti. Vidíme povzbudivé záblesky, jedním z nich je popularita socialisty Bernieho Sanderse v Americe. Nikdy jsem nečekal, že uvidím někoho, kdo by se v popularitě vyrovnal Eugenu Debsovi, velkému socialistovi začátku 20. století, ale Sanders to dokázal. Pokud Biden vyhraje, bude muset komunikovat a vyjednávat s levicovou částí Demokratické strany – a to je socialistická levice – v takové míře, kterou jsme neviděli od 30. let minulého století. Zároveň nad progresivní politikou 21. století visí historie komunismu, zkrachovalé tyranské verze socialismu. Jak vytvořit nový druh socialismu, který nebude opakovat dřívější chyby a zároveň se z něj nestane jen další technokracie, která někdy postihuje sociálně demokratické vládnutí?

US President Donald J. Trump signs a presidential proclamation on tariffs
Donald Trump s americkými dělníky při podpisu prvních cel; ilustrační foto • Autor: ADMedia, Profimedia

Mluvil jste o velkých rozdílech v rámci Demokratické strany. Postava Donalda Trumpa pro demokraty sloužila jako něco, co je poslední čtyři roky sjednocovalo. Pokud Biden vyhraje a Trump odejde, nemůžeme čekat podobný rozklad, jaký dnes vidíme v případě republikánů?

V Americe dnes panuje shoda mezi středovými a levicovými skupinami, že má-li země mít šanci obnovit své demokratické ideály a praktiky, Trump musí jít. Rozdíly mezi středem a levicí v rámci Demokratické strany jsou ale hluboké. Pokud Biden vyhraje, bude se muset hodně otáčet, aby udržel pohromadě takto křehkou a popudlivou koalici dohromady. Máme příklady jiných demokratických prezidentů, kterým se to povedlo, nejvýraznější je asi Roosevelt ve třicátých letech. Lyndon B. Johnson úspěšně držel demokratickou koalici v 60. Letech. Johnson ale věděl, že jakmile se přikloní na stranu občanských práv, bude ho to stát bílý Jih, což se nakonec také stalo.

To je ostatně i způsob, jímž Roosevelt protlačil svůj Nový úděl. Na rozdíl od Johnsona odmítl řešit rasovou stránku věci.

Ano, řekl: Nebudu se zabývat rasou, protože bych ztratil koalici, díky které vládnu. Biden dnes takovou možnost nemá. I Roosevelt ale držel pohromadě svářící se křídla demokratické strany, a sice severní katolíky a židy a jižanské protestanty. Myslím, že Biden vnímá dnešek jako takový rooseveltiánský okamžik. Kombinace pandemie a ekonomické deprese dosahuje míry krize, která panovala během velké deprese v 30. letech. Biden této výzvě rozumí; otázka je, zda je schopný stát se druhým Rooseveltem. Možná může být v americké historii jenom jeden. Uvidíme, zda to Biden dokáže.

Gary Gerstle
Gary Gerstle • Autor: garygerstle.com, http://www.garygerstle.com/

Gary Gerstle (66) je přední americký historik, momentálně vyučuje na Cambridge v Británii. Doktorát získal na Harvardu, věnuje se zejména otázkám imigrace, rasy a americké historii ve dvacátém století. Pravidelně komentuje americkou politiku v podcastu Talking Politics.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte