Zora Hesová

Sajjid Qutb

Premiér Iráku, devětapadesátiletý Núrí al-Málikí, dnes vyzařuje sílu osobnosti, která překvapila všechny, včetně Američanů. Jeho hvězda stoupá a s jeho jménem se pojí naděje na změnu v Iráku.

Irácká Basra si vydechla. O kontrolu nad druhým největším městem v zemi se několik let nekontrolovatelně rvalo několik po zuby ozbrojených skupin šíitských radikálů. V dříve kosmopolitním přístavu se nesměl prodávat alkohol, filmy ani hudba, studentky se bez šátku na hlavě neodvážily na univerzitu.

V lepším případě to začíná výstrahou: kulka v obálce na prahu domu znamená noc na vystěhování, říká šíitská rodina z Latifíje pod Bagdádem.

Opět se bouří muslimové, tentokrát po něšťastně zvoleném citátu z úst papeže Benedikta XVI., a opět mezi nimi zaznívá hlas katarského „televizního muftího“, Jusúfa Al-Kardávího.

Abú Músab al-Zarkáví, na jehož hlavu USA vypsaly stejně velkou odměnu jako na bin Ládina, byl zabit. Na situaci v Iráku to ale příliš nezmění. Terorista, kterému propaganda administrativy George Bushe dopomohla k vlivu, stačil velkou část svých hrozeb uskutečnit.

Irák se vzpamatovává z apokalyptického týdne. Středa 22. února začala jako den velkých demonstrací proti karikaturám Proroka. Skončila však profesionálním zničením starobylé mešity s hrobkami 10. a 11. imáma, postav pro šíity svatých, ve svatém městě Samarrá.

„Dánští zákazníci nejsou vítáni,“ stojí na několika obchodech na hlavní turistické ulici ve starém Damašku. Šedesátiletý Muajad vysvětluje: „Urážka proroka je pro nás červená čára.

Třicet tisíc Kurdů tu bylo zabito a též milion Arménů, a skoro nikdo o tom nemluví, proto to dělám já, a za to mě nenávidí.“ Tuto větu pronesl v rozhovoru pro curyšský Tages-Anzeiger loni v únoru Orhan Pamuk.

Slyšíme-li slovo ájatolláh, většina lidí si představí jméno Chomejní, hrozbu islamistické revoluce v Íránu a jejích důsledků. Ale nesmíme házet do jednoho pytle.

První parlamentní volby ve svéprávném Iráku s vlastní ústavou? Tak to musí být něco, zněl obecný názor před 15. prosincem.

Může se Irák dopracovat z totalitní diktatury, pak okupace a posléze demokratického provizoria až k plné svéprávnosti na bázi zásady „jeden občan, jeden hlas“? Právě to naznačí tento čtvrtek. 15. prosince půjdou Iráčané letos už potřetí k volebním urnám – aby zvolili první stálý parlament. Přestože se životní podmínky stále nelepší, volební účast, počet politických seskupení a zájem o politiku rostou. Možná půjde i o volby demokratické: tentokrát jsou kandidáti známi dostatečně dlouho předem, zato výsledek předem jasný není, jak tomu bylo u ústavního referenda v říjnu, a volby se nikdo nechystá bojkotovat. Něco se skutečně mění.

Tuto sobotu mají Iráčané v referendu odsouhlasit ústavu coby skutečný start do svéprávné existence. Jenže je tu problém. Sunnité, asi 20 % populace státu, ji odmítají, neboť v ní spatřují cestu k rozpadu Iráku. Proto byl až do minulého týdne její krach velmi pravděpodobný. Na poslední chvíli ale parlament změnil pravidla hry, takže ústava bude nejspíše navzdory sunnitskému protestu odsouhlasena.

Rozdíly v názorech na události v Iráku se v arabských novinách liší podle svobody tisku v dané zemi a vztahu místní vlády k USA. Zatímco v Sýrii a Saúdské Arábii je americký imperialismus pořád omílané téma, komentáře z malých států Zálivu, zejména z Kuvajtu, dávají slibům USA na demokratizaci Iráku větší šanci. I v mezinárodně čtených a poměrně liberálních novinách, jako jsou londýnský al-Haját a káhirský al-Ahrám, lze najít širokou škálu názorů, ale základní slovník je všude stejný. Spíše než osvobození byla válka nelegitimní invazí a fiasko Husajnovy armády se jim jeví jako další arabská porážka v dějinách. Lži, použité k odůvodnění války, jsou také horkým námětem – podle jedněch je to jen další důkaz panovačných cílů USA, podle jiných vada na „krásných“ úmyslech exportovat demokracii ze zemí, kde se obelhává veřejnost. Najdou se ale i takoví, co jinou šanci ke svržení arabských diktátorských režimů než mezinárodní intervenci nevidí, jako je palestinský al-Ajám.

Koncem října proběhne v Toulouse v pořadí už páté celonárodní shromáždění spolků a společností, jež podporují Bosnu a Hercegovinu. Tato akce má především zformulovat postoj celého hnutí k rychle se vyvíjející situaci v bývalé Jugoslávii.