Vladimír Just

Václav Havel

Dílem o Zdeně Tominové skončila na ČT 1 desetidílná série dokumentů Ženy Charty 77.

Zdá se to být banalita, ale to, že veřejní činitelé drží své slovo, působí dnes spíše jako zázrak.

Výročí narození či úmrtí klasiků jsou pro média dvojí šancí: buď se chopí příležitosti k novému přečtení a tím i oživení té které osobnosti v rámci současné debaty, anebo ji v dokumentární vitríně muzeálně zapouzdří a tím de facto umrtví.

Ostravské studio se zasloužilo o dokumentární počin měsíce, ne-li roku: Zločin jménem Katyň (režie: Petra Všelichová, ČT 2, 11. 1. a 15. 1.).

Jeden a tentýž den po vánočních svátcích jsem se na vlastní kůži přesvědčil o serióznosti dvou nejvlivnějších médií veřejné služby.

Rada dokumentaristům: jako čert kříži se vyhýbejte kontroverzním tématům.

Česká televize si zahrává: stále víc a víc se vzdaluje povaze média veřejné služby, a tím si nepřímo koleduje o svou privatizaci.

Dokument Pravdě podobný příběh Vladimíra Hučína prý vedení České televize nedávno nezakázalo vysílat, jen ho dočasně stáhlo kvůli tomu, že se mu „nevešel do formátu“.

Televizní události posledních týdnů jsou dvě a obě se týkají České televize.

Odvolání ředitele Národního divadla Daniela Dvořáka ministrem kultury Martinem Štěpánkem vyvolalo i důležitou otázku, jak by vlastně mělo Národní divadlo vypadat.

Za televizní antiudálost ne snad měsíce, ale (přinejmenším) roku považuji magazín Víkend, odvysílaný minulé pondělí ve 22 hodin na Nově. Téma: „jeden den s prezidentem republiky“.

Začněme tam, kde jsme minule končili: na rozdíl od ignorování Ježka a Šostakoviče se k 70. kulatinám Václava Havla veřejnoprávní televize postavila přece jen vstřícněji.

Všechny naše televize prošvihly 25. září dvě významná jubilea, jež snad ani nemohou být kulatější: sté výročí narození Dmitrije Šostakoviče a sté výročí narození Jaroslava Ježka.

Takový konec éry v Národním divadle si jeho ředitel Daniel Dvořák nezasloužil.

K nechtěným kouzlům České televize patří její hry s kontextem.

Snažím se mírumilovně vžít do mentality kompetentního dramaturga, který vybral, schválil a uvedl 16. srpna večer na prvním veřejnoprávním programu pět let starý kanadský erotický film Speaking of Sex (neznámo proč přeložený jako Sex instruktor).

V pondělí 17. 7. skončil na ČT 1 třináctidílný cyklus hraných příběhů, které Jiří Křižan napsal v roce 1998 podle skutečných událostí – Na lavici obžalovaných justice (režie Martin Hollý).

Je požitkem sledovat na ČT 2 nejen fotbalové zápasy mistrovství světa, ale i jejich kritickou reflexi.

Vidět Igora Bareše, Michala Juřicu, Magdalenu Zimovou, Jana Vondráčka, Martina Velikého, Václava Marhoula, Lilian Malkinu a mnoho dalších mně milých tváří, jak se za pár stovek či tisícovek na obrazovce, jemně řečeno, prostituují, to věru není vábný pohled.

O zážitku, který zaslouží titul „událost měsíce“, nadále nevím, zato „událostí“ v negativním smyslu je ažaž.
Ale abych nekřivdil, uvedu i dvě pozitiva: stále se lepšící publicistický cyklus Příběhy železné opony a pondělní filmový klub.

Vím o setrvalém stavu, kdy se obrazovka – jak veřejnoprávní, tak komerční – vydatně podílí na uzavřenosti a klientelismu naší demokracie, kdy poskytuje zdarma drahocenný čas, pár kampaním vybraných politiků. Klíč k výběru přitom drží hlavně ona sama.