Kultura Knihy

O divadle

66 2012 R43
66 2012 R43 • Autor: Respekt

Objemný svazek nejrůznějších textů Václava Havla (od šestiřádkových vzkazů až po třicetistránkové studie) má jasného společného jmenovatele: Havlův mnohovrstevný vztah k divadlu – vztah kritika i portrétisty, esejisty a myslitele, vykladače děl vlastních i jiných. Svazku se zatím dostalo přijetí převážně nadšeného, až nekritického. V Lidových novinách se dokonce objevilo tvrzení, že kniha je pádnou odpovědí na stesky, že Havel divadelník nemá dosud seriózního monografistu: je jím prý editorka svazku Anna Freimanová. Při vší úctě k editorčinu záslužnému (bez ironie) počinu nezbývá než konstatovat, že dluh vůči Havlovi trvá, a že kniha přináší vedle kvalit i množství vad na kráse, jakkoli to prvé jasně převažuje.

Reklama
Reklama

Hrát absurditu jako samozřejmost

Na první pohled upoutají texty dosud nepublikované, jež jsou i pro „havlology“ objevem (dopisy Janu Grossmanovi, Pavlu Landovskému a Andreji Krobovi, konvolut dopisů Alfrédu Radokovi). Forma „pouhého“ dopisu byla Havlovi příležitostí k brilantnímu eseji či postřehu (charakteristika dialogu v Žebrácké opeře v dopise Radokovi vydá za celé studie: „Lidé spolu nemluví, ale mají k sobě navzájem proslovy,“ s. 498). Trefným komentářem je i smutný dopis Landovskému o bezmoci čelit z Prahy inscenačním zásahům v Pokoušení v Burgtheateru („Hrát tu absurditu jako samozřejmost. Pak jedině vyzní,“ s. 566). Spolu s dříve vydanými texty o Radokově práci s herci dotvářejí nejcennější pásmo knihy právě dopisy Radokovi. Napříště nikdo, kdo se bude velkým režisérem 20. století vážně zabývat, nemůže toto teoreticky i lidsky cenné svědectví pominout. Z dříve publikovaných textů zaujme aktuálním přesahem rozbor Spiklenců, jenž končí výzvou divákovi, aby byl ve střehu, kdykoli se politika „uchází příliš hladkými slovy o jeho přízeň“, (s. 480).

Kniha je vlastně polemikou s rozšířeným názorem, že Havlův vztah k divadlu je zbytným, jen ze zdvořilosti zmiňovaným předstupněm k důležitější dráze politické. Po přečtení knihy vidíme pokřivenost takového pohledu u řady povrchně senzacechtivých biografistů (naposledy například Daniela Kaisera). Je vlastně až uměním kreslit „objektivní“ Havlův portrét, a přitom z něj vyretušovat to nejpodstatnější – Havla kritického a teoretického esejistu, uvažujícího o politice zpravidla v souvislosti s divadlem a o divadlu v souvislosti s politikou. Právě divadlo budoucího prezidenta vyzbrojilo smyslem pro dramatičnost v politice, který se tak osvědčil v rozhodujících chvílích sametové revoluce, jíž stejně jako „něžná“ můžeme říkat „divadelní“. Havel chápal dramatičnost jako bytostný aspekt světa, vše i v politice má začátek, střed a konec, živá politika se neobejde bez expozice, gradace, katarze a kontaktu s divákem, ale také bez smyslu pro ironické vidění toho všeho.

Společným rysem divadla a politiky je znakovost. Proto Havel ironicky přiznával (viz kapitola „Dramatik prezidentem“), že většina jeho prezidentských setkání má čistě znakovou funkci – koná se nikoli z touhy si s někým popovídat, ale jako znak předkládaný obecenstvu. Divadlo ho vybavilo – jako málokterého jiného státníka – schopností vidět pod povrch politických mechanismů, gest a frází a odkrývat jejich „technologii moci“. Viděl pod nimi divadlo jako skrytou pravdu politiky. I fráze jsou slova, která hrají divadlo. A politici (nejvíc ti, kdo nad divadlem ohrnují nos) jsou podle něj bezděčnými herci, dramatiky nebo šašky.

Divadlo – to přiznávané, ne skryté – bylo Havlovi od sklonku padesátých let až do konce jeho dnů základním modelem komunikace. Jedině v něm lidé přestávají být „pouhou skupinou, ale stávají se pospolitostí“, (s. 630). Jedině tam – a Havel si to paradoxně uvědomoval nejintenzivněji v okamžiku, kdy byl divadlu nejdrastičtěji vzdálen, totiž ve vězení – zažíval „chvíle, kdy společná zkušenost pravdy či záblesku ‚života v pravdě‘ zakládá najednou mezi účastníky docela nové vztahy: pocit vzájemné solidárnosti“, (s. 631). Divadelní pospolitost, „dorozumění o něčem, ale často i dorozumění proti něčemu a proti někomu“ (s. 633), je i příležitostí k manifestování občanské svobody, jež u Havla vykazuje mimochodem vzácnou kontinuitu s pozdějšími postoji (kdyby byl západní Němec, píše v roce 1982, pravděpodobně by „mařil stavbu nové runwaye ve Frankfurtu“ a „volil Zelené“).

Ale především Havla fascinuje divadlo jako „vryp pod povrch jevů“, který „umožňuje bytí, aby se vyjevilo“ (s. 650): divadlo je pro něj událostí existenciální. Poslední citáty jsou ze závěrečné konfese, již editorka zkompilovala z vybraných pasáží Dopisů Olze a dala jí příznačný název „Divadlo – příležitost být sám sebou“. Tento staronový esej je sumou Havlovy poetiky, ale i vrcholem celé knihy.

Věčný život omylů

Jak sama editorka přiznává, knihu většinou tvoří texty už publikované. Ze starších textů ovšem kniha recykluje i starší omyly, například opakovaný Havlův blud o tom, že Werich opustil ABC v prosinci 1959, ač jinde sám přiznává, že mu napsal jako šéfovi dopis o odchodu na Zábradlí v roce 1960 a z letních spartakiádních představení 1960 existují s Werichem nahrávky; také žádná „skupina Semafor“ nebyla nikdy součástí divadla Paravan.

Celou sérii omylů šíří text o Miloši Kopeckém: prý v Divadle satiry „hraje ve všech představeních od Cirkusu plechového až po Kde je Kuťák“, s. 279 – ve skutečnosti při prvém tam „ještě“ a při druhém „už“ nebyl. „Po zrušení Divadla satiry odchází do Honzlova Studia ND“ (dtto) – ve skutečnosti bylo Studio zrušeno dávno před koncem Divadla satiry a Kopecký tam hrál od roku 1947. Není mi nic známo ani o „rozhovoru, který vedl s Václavem Havlem Vladimír Just (Werichovo ABC)“, s. 670.

Čtenář by se zato měl dozvědět – vedle toho, že údajnou „paní režisérkou“ Pokoušení je režisér Hans Kleber –, kdo že je ten obávaný „levicový terorista“, který má nastoupit po řediteli Burgtheateru Benningovi v roce 1986 (je to ve skutečnosti renomovaný Claus Peymann). A také, o jaké že to tajemné inscenaci – tehdy ze strachu z postihu tvůrců nejmenované – pojednává recenze „Na premiéře“ z roku 1988 (je to libeňská inscenace hry Daniely Fischerové Princezna T).

Tyto a další recyklované nonsensy a mezery souvisejí s absencí poznámek. Neobyčejně cenná kniha tady bohužel zůstala na půli cesty – jako odborná edice neobstojí, a sumou specializovaných teoretických textů, nehabilitující ovšem Havla jako zdatného teatrologa, rozhodně není určena široké veřejnosti. To nic nemění na faktu, že prodírat se sedmi stovkami Havlových známých i neznámých textů je velkým dobrodružstvím.

Autor je teatrolog.

Václav Havel: O divadle
Uspořádala Anna Freimanová, Knihovna Václava Havla, 702 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte