Rada dokumentaristům: jako čert kříži se vyhýbejte kontroverzním tématům, zejména pak není na Kavčích horách vítáno (s čestnými výjimkami, jakými jsou např. stále více k půlnoci odsouvané Příběhy železné opony) točit cokoli o zločinech komunismu. Nechcete-li být se svým opusem odsunuti/vyhnáni do nejisté budoucnosti jako Tomáš Kudrna (První mezi rovnými) nebo Kristina Vlachová (Kauza Uherské Hradiště), netočte o současných politicích, kteří komunistické manýry připomínají nebo kryjí. A když už na nějaké to kontroverzní téma narazíte, naložte s ním tak vyváženě, jako Petr Lokaj s Gustávem Husákem (Ta lidská bezmoc moci, ČT 2, 7. 12.).
Dokumentarista, jenž předtím vztyčil obdobně nekritický žulový pomník Edvardu Benešovi a ještě předtím Jaroslavu Dietlovi, zřejmě vyznává pevnou životní zásadu: nikdy a s nikým si to v životě nerozházet. Kromě zanedbatelné hrstky antikomunistů a nás, obyčejných pamětníků, jimž Husák ukradl půlku života, Lokajův vyvážený portrét neohroženého architekta normalizace musel uspokojit snad každého. Možná že se ozve nějaký ten „podivínský“, nikým nevolený politický vězeň, snad se tu a tam hne profesionální svědomí i žaludek někomu ze slušnějších historiků, ale to bude asi tak všechno. Žádný František Lambert, žádná Darja Macáková se nad snímkem nepozastaví, tak jako se pozastavili nad Vadasovým filmem o Hučínovi, žádná TV rada, parlamentní ani etická komise nebude řešit „případ Lokaj“.
A to přesto, že se film svým vyzněním po většinu času dopouštěl nepokryté „propagace hnutí, směřujících k potlačení práv a svobod občanů“. Jelikož se opíral převážně o dogmata marxisticko-leninského historika a Husákova přítele Viliama Plevzy, mohli z něj být právem nadšeni jak komunisté, tak všichni milovníci tvrdé ruky zleva i zprava (a jak by ne – vždyť jim tu mluvil z duše Lokajův vrchní politolog, skalní stalinista Miroslav Štěpán, který nad svým fýrerem bez jakékoli oponentury znovu a znovu vzdychal nadšením: „Takový Husák nám tu všem dneska schází, a nejen nám, celé Evropě!“).
Lokajův Husák promluvil z duše i slovenským a jiným nacionalistům – byl přece osobně tak skromný, inteligentní a pracovitý, nikdy mu nešlo o osobní prospěch, šlo mu jen a jen o blaho národa, v soukromí dokonce „statečně“ vyjadřoval i kritiku sovětské okupace, jejíž následky obětavě zmírňoval. Co na tom, že před zahájením Slovenského národního povstání psal mnohonásobný vlastizrádce tajně Stalinovi do Moskvy, že 70 % Slováků by přivítalo připojení k SSSR, co na tom, že půl roku před únorem 1948 provedl na Slovensku generálku na totalitní puč tím, že odstavil od moci a perzekvoval regulérní vítěze voleb z Demokratické strany, co na tom, že učinil z veřejně pronesených slibů věrnosti cár papíru („Alebo s Dubčekom budem stať, alebo s ním odídem!“), a poté ponížil patnáct milionů občanů tím, že je přinutil schválit neschvalitelné – to, co sám údajně v soukromí odsuzoval, sovětskou okupaci?
S portrétem mohli být spokojeni jak představitelé katolické církve (Husákovo bohabojné umírání bylo líčeno tak, že svatořečení tohoto slovenského martyra je jen otázkou času), tak vědečtí ateisté (byl v kómatu a nevěděl o sobě). A závěr? Byl vlastně jako Beneš: poté, co politicky prohrál svou při, odešel tiše do ústraní a zemřel (tím ovšem film podprahově položil rovnítko mezi nastupující totalitou 1948 a demokracií 1989).
Ach jo. Nebýt některých skvělých a nepomníkoidních dokumentů (např. Mozart v Salcburku a Mozart ve Vídni, ČT 2, 17. 12.), vyvracejících mj. i historické bludy slavného Formanova Amadea, jenž šel večer předtím, skoro bych myslel, že platit si dva programy je pro mne luxus.
Autor je vysokoškolský pedagog a kritik.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
