Václav Nekvapil

V Paříži se rozjíždí volební kampaň a Sarkozy inkasuje úder: legenda francouzského rocku Hallyday se stěhuje do Švýcarska.

Debata o tom, jak může Francie pomoci v konfliktu mezi libanonským Hizballáhem a Izraelem, se točí především kolem toho, zda mohou mezinárodní síly zabránit dalším střetům a zda si Paříž může dovolit se v této exponované oblasti vojensky angažovat.

Studentské bouře ve Francii končí bez vítěze. Přitom stejně jako loňský krach euroústavy či nepokoje na předměstích koření v krizi sociálního státu. Pohne s ní někdo?

Nevznikne po stažení z osad větší hrozba než dosud? To je dilema pro voliče. Bude mít Izrael stálé a definitivní hranice? Rozhodný krok k tomu udělají jeho občané 28. března.

Dramatické události, které proměnily předměstí Paříže v dějiště téměř guerillové války mezi radikálními skupinkami mládeže a policií, názorově rozdělily francouzskou vládu i společnost. Jedni mají za to, že zásah státu je reakcí na kulminující agresivitu výrostků a nezvladatelnost situace na předměstích, druzí se domnívají, že situace je naopak důsledkem politiky státu, který s těmito lidmi jedná jen pomocí obušku, pout a slzného plynu.

Dva smrtelné údery dostal v minulém týdnu přes tři roky připravovaný projekt evropské ústavní smlouvy. Nejprve se v neděli vyslovila proti Francie a tři dny nato přišlo silné ne také z Nizozemska. Co tento výsledek znamená pro Evropu?

Evropou obchází strašidlo, strašidlo ústavní smlouvy. To si mohou říkat v zemích, které budou euroústavu přijímat ve všelidovém hlasování – jednou z nich je Francie, kde obavy rostou velmi razantně. Zatímco ještě loni v říjnu podporovalo přijetí ústavní smlouvy téměř 70 % Francouzů a jen každý třetí byl proti, v poslední době se situace podstatně změnila. Několik různých průzkumů z minulého týdne ukazuje, že proti euroústavě by se vyslovilo 54 % z těch, kteří chtějí přijít k referendu. To se má konat 29. května. O poslední květnové neděli by se tudíž Francie mohla stát prvním členem EU, který by ústavu zamítl. A protože jde o člena velkého, zakládajícího a nepostradatelného, de facto by tak euroústavu pohřbil.

Bělorusku nesvítí zrovna šťastná hvězda. Tři miliony jeho obyvatel nepřežily druhou světovou válku a osudy milionů dalších krutě poznamenala komunistická hrůzovláda. Už bezmála dvacet let je navíc pětina jeho území prakticky neobyvatelná – kvůli následkům černobylské katastrofy. Nevypadá to přitom, že by se Bělorusům mohlo v dohledné době začít dařit lépe. Už deset let v jejich čele stojí poslední evropský diktátor Alexandr Lukašenko a po minulém týdnu je jasné, že ještě nějaký čas stát bude. V parlamentních volbách totiž neuspěl ani jediný kandidát opozice a Lukašenko navíc zaznamenal souběžné vítězství i v referendu, které mělo rozhodnout o tom, zda bude moci navzdory ústavnímu omezení potřetí za sebou kandidovat na úřad hlavy státu. Ač měly oba akty k demokratickým standardům více než daleko, otevřená zůstává jiná otázka: Co bude
s touto zemí a přístupem Evropy k ní dál?

Sobotní velké rozšíření Evropské unie o deset nových zemí budí pochopitelně očekávání hlavně v kandidátských zemích. Následující texty zachycují veřejnou debatu „uvnitř“ – ve třech rozdílných zemích EU. Británie očekává od nováčků podporu ve svém zdrženlivém postoji k Bruselu. Francie, považující sebe samotnou za „motor“ integrace, se dívá s obavou především na příchod Poláků a jejich zemědělců. A sousední Rakousko vlastně nakonec vypadá docela spokojeně.