Na kapitánském můstku potápějící se lodi francouzské pravice stále velí Jacques Chirac. Po nezdařeném referendu o euroústavě jen vyměnil nevýrazného premiéra Jeana-Pierra Raffarina, zakládajícího si na image muže z venkova, za kariérního diplomata s literárními sklony Dominiquea de Villepina, který je pro veřejnost přijatelný ještě hůře. V této situaci čeká na svou šanci nejpopulárnější pravicový politik, ministr vnitra Nicolas Sarkozy. Doufá, že jeho šance přijde za necelé dva roky, kdy bude Francie volit nového prezidenta. Sarko, jak se mu přezdívá, patří k favoritům a ve své politické kariéře nezahálí.
Gaullistou, tudíž revolucionářem
Padesátiletý Sarkozy uspěl téměř ve všem, na co v politice sáhl. Dokázal vždy sám ostatní přesvědčit o svých schopnostech, nikdo mu neuhrabával cestu životem. Nevyrůstal v přepychových poměrech jako většina jeho kolegů z vlády, jeho otec Pal Nagy Bocsa y Sarközy utekl v rámci chaosu během konce druhé světové války do Francie – prý na podvozku vlaku.
První politický projev pronesl dvacetiletý Sarkozy jako mladý gaullista na kongresu v Nice. Jen pár let po pařížských barikádách z roku 1968 hřímal z tribuny: „Být mladým gaullistou, to jest být revolucionářem!“ Tehdejšího premiéra Chiraca přesvědčil natolik, že si jej pozval do vládního Matignonského paláce a řekl mu: „Ty jsi stvořen pro politiku.“ Možná svých…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
