Petr Fischer

Jednodušší, přehlednější, spravedlivější. Adjektiva, která premiér Mirek Topolánek od počátku spojoval s daňovou reformou, se naplňují pozvolna. Přesto se už vláda pochlubila prvními úspěchy. Podívejme se tedy na to, nakolik je optimismus oprávněný.

Václav Havel se vrátil mezi dramatiky.

Czech exporters are raising hell again. They say the crown is so strong it hurts not only their profits but the whole economy as well. The same situation has been repeating itself for at least the past 10 years.

Čeští vývozci se opět bouří. Koruna je podle nich tak silná, že to škodí nejen jejich ziskům, ale celému hospodářství.

Drobná bouřka uvnitř vládní koalice skončila.

Rezervoár nevyužité pracovní síly je obrovský, tato tvořivá energie má ale o svém využití úplně jiné představy než zaměstnavatelé.

There is little potential for reform in the Czech Republic, PM Mirek Topolánek plaintively asserted some time ago in explaining why he had taken to describing the public-finance reform as a preliminary "reform step zero." But when the PM was defending this key government project in the lower house last week, he said Czechs ― reportedly some 80% of them ― are insisting on reform, because they are fed up with the way public finance is wasted.

Už od Klausových balíčků se nenašla vláda, která by disponovala politickou silou dělat politické kroky na mnoho let dopředu.

Pocit ekonomické nadřazenosti nad Slováky v Česku zůstává. Jenže časy se podstatně změnily. Jenom za poslední rok slovenská koruna vůči české měně posílila o 12 slovenských korun a dnes se pomalu blíží k 90 procentům ceny.

Česko dostalo vynadáno, protože neuhlídalo rozpočtový deficit v mezích, které Unii slíbilo. Nedržíme slovo. Místo tří procent a tří desetin hrubého domácího produktu se schodek vyšplhá až ke čtyřem procentům. Český ministr financí Miroslav Kalousek kritiku přijal a v televizi vysvětlil, že za větším schodkem stojí přehnané předvolební sliby a špatné hospodaření minulých vlád. V tom má nepochybně pravdu a je dobře, že to připomněl. Jen mohlo padnout slovo i o tom, že v té předchozí vládě seděli i lidovci a že na předvolebním servírování peněžních darů voličům se podílely všechny strany – ČSSD, ODS, KDU-ČSL i komunisté.

Je to bláznivé vládnutí. Politické strany se po složitých jednáních dohodnou na balíku změn daní a sociálních výdajů a vláda je odhlasuje.

Spor o dnešní zvyšování sazeb je jen výrazem zápasu, který v bankovní radě otevřeně i skrytě probíhá.

Local society is on the edge of the next evolutionary stage. It awaits the most mysterious transformation imaginable.

Zdejší společnost je na prahu další vývojové etapy. Čeká ji nejtajemnější proměna, k níž může dojít.
Kdo si minulý týden v pondělí pustil televizi nebo rádio, mohl mít zvláštní pocit již viděného a slyšeného. „Češi nakupují ostošest!“ „Česko zachvátila nákupní horečka!“ „Tržby rostou jako nikdy!“

Moje vláda bude jiná než ta Paroubkova, Grossova, Zemanova, sliboval premiér Mirek Topolánek. Jednou z nejdůležitějších odlišných vlastností jeho kabinetu měla být průhlednost a otevřenost vládnutí, tedy principy, jejichž absenci ve vládních postupech občanští demokraté během svého pobytu v opozici nejvíce kritizovali.

Událostí posledních dní, ne-li rovnou událostí roku, byla bezesporu stávka ve Škodě Auto. A to nejen proto, že po dlouhé době čeští odboráři přistoupili ke krajnímu nátlakovému kroku, jenž je v místních podmínkách považován pomalu za zradu na kapitalistickém systému, který jsme v roce 1989 přijali za svůj (pozoruhodné je, že podobně byla chápána stávka i za socialismu – jako útok na systém). Nakonec není podstatné, jak a na čem se ve Škodě dohodli, nýbrž právě to, že se o některých věcech konečně začalo mluvit.

Osmdesát pět tisíc lidí našlo za poslední rok práci. Není to krásné číslo? Ale proč si ho nikdo nevšímá? Jak je možné, že pro zpravodaje z celého Česka není takový údaj „sexy“?

Vládní reformy myslí na všechny, nejvíc na pány Melčáka a Pohanku.

Je to pořád stejné: hroutí se akciové trhy celého světa, šíří se panika, mluví se o černém úterý, pondělí, středě – a analytici intenzivně hledají racionální vysvětlení.

Česká vláda slibuje razantní reformy a modernizaci státu. Přichází to v době, kdy si připomínáme deset let od chvíle, kdy se poprvé vážně otřásly základy českého bankovního socialismu a hospodářství se začalo vážně zadýchávat a později i dusit pod návalem neproduktivních úvěrů, výrob a výdajů.

Druhá vláda Mirka Topolánka se konečně klidně usadila v křeslech s jistotou parlamentní důvěry a dala si i vlastní jméno.

S velkým napětím a nadějí sledovali němečtí i američtí byznysmeni cestu kancléřky Angely Merkelové do Spojených států počátkem ledna.

To výročí se nás týká jen nepřímo, za pozornost ale rozhodně stojí: před pěti lety začaly v peněženkách občanů dvanácti zemí Evropské unie šustit eurobankovky a zvonit euromince.

Ke zručnostem současného politika patří i schopnost marketingové prezentace vlastních záměrů. Nazvat vlastní program sloganem Sedm statečných reforem pro budoucnost, jako to udělala Občanská demokratická strana, je právě jedním z pokusů, jak zapůsobit.

Konec listopadu roku 2000 byl narozdíl od toho letošního politicky mimořádně dramatický, je to s podivem, protože v centru zájmu tehdy i dnes bylo důležité téma jmenování členů bankovní rady.

Je týden před volbami. V předsálí sněmovny začíná být rušno, právě skončilo hlasování o prezidentském vetu nového zákoníku práce a poslanci se hrnou dveřmi ven.

Velká koalice ODS a ČSSD vládne efektivně i bez formálního potvrzení prezidenta nebo sněmovny, prostě proto, že cesta nikam jinam nevede.