Ranní postřeh Šárky Homfray: MDŽ není oslavou ženství, ale připomínkou nekončícího úsilí

Blížící se Mezinárodní den žen už dávno není dnem chlebíčků a karafiátů. Pro mnoho žen – včetně mě – se stal pravidelnou připomínkou nikdy nekončícího úsilí o zlepšení postavení žen ve společnosti. Ano, stal se i marketingovou příležitostí a také dnem, kdy si řada politiků vzpomene na své voličky, aby jim poděkovali, že „dělají svět krásnější“. To ale teď nechám stranou. Důležité je, že se nejedná a nemělo by se jednat o oslavu. Slavit by se mělo myslím až něco hotového, konec konců narozeniny také neslavíme předem.

MDŽ vznikl jako politická připomínka zápasu o volební právo, důstojné pracovní podmínky a sociální jistoty. Nebyl to sentimentální hold ženskosti, ale apel na spravedlnost. Tento rozměr dnes znovu vystupuje do popředí. Stačí se podívat za hranice: v Afghánistánu jsou ženy systematicky vytlačovány z veřejného prostoru a vzdělávání, v Íránu čelí tvrdým represím za základní občanské svobody, ve Spojených státech se po zrušení federální ochrany práva na potrat zásadně liší přístup k reprodukčním právům podle jednotlivých států. A ani Evropa není imunní – nárůst politických sil, které otevřeně relativizují rovnost žen a mužů nebo útočí na „genderovou ideologii“, je zřejmý.

Globální ekonomika stojí na práci žen – často špatně placené, neviditelné nebo neformální. Pandemie i energetická krize dopadly na ženy tvrději, protože právě ony častěji nesou břemeno péče. Rozdíly v odměňování přetrvávají napříč státy OECD, ženy jsou podreprezentovány v rozhodovacích pozicích a nadreprezentovány mezi oběťmi domácího a sexuálního násilí. To nejsou „kulturní specifika“, ale strukturální problém.

Právě proto nemůžeme MDŽ chápat jako oslavu v zásadě čehokoli. Je to každoroční připomínka, jakýsi kontrolní bod. Kde jsme, jaká je situace? Kam jsme se posunuli, kde přešlapujeme na místě a v čem se dokonce vracíme zpátky? Uvědomujeme si, že práva a garance nestačí mít na papíře a je třeba je i realizovat, dodržovat a vymáhat? Rovnost není konečný stav, ale konstantní úsilí. A solidarita – mezinárodní i domácí – není prázdné slovo, ale závazek.