Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Poznámky z New Yorku

Tajemný Velázquez

Prý by to mohl být i ztracený obraz, který v pozůstalosti umělce, sepsané v červenci 1661, figuruje jako položka: „portrét Diega Velázqueze, oděv nedokončený.“

Obraz namalovaný kolem roku 1630, který ve své sbírce znovuobjevilo Metropolitní muzeum v New Yorku, je stále zahalen tajemstvím. Jedno je už ale jisté: nepochází z Velázquezovy dílny, jak se specialisté domnívali, ale od samotného Velázqueze. V létě minulého roku to potvrdil Johnatan Brown, největší americká kapacita na Velázqueze.

Muzeum uspořádalo znovuobjevenému obrazu samostatnou výstavu. Portrét, který se do Ameriky dostal přes vlivné obchodníky s uměním bratry Duveeny v roce 1925, si o rok později zakoupil do své sbírky bankéř Jules Bache. Metropolitní muzeum jej zdědilo v roce 1949.

Bache jej koupil jako Velázquezův autoportrét a tak jej i odkázal muzeu. Ale ubíhající čas pracoval v neprospěch obrazu a namísto toho, aby jeho hodnota stoupala, začala strmě klesat.

Tady ovšem musím udělat malou odbočku a alespoň zběžně se dotknout amerického sběratelství na počátku 20. století a také role, jakou v budování sbírek, které později skončily v majetku muzeí a galerií, sehrála firma bratří Duveenů, k jejímž zákazníkům patřili miliardáři jako H. C. Frick, J. P. Morgan nebo W. R. Hearst.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

 

Útok amerických zbohatlíků na přelomu 19. a 20. století na evropské umění bývá někdy přirovnáván k Napoleonovu drancování Egypta. Kupovalo se všechno a v ohromném množství. O motivech lze spekulovat.

Existují hypotézy, podle kterých uhelní, oceloví a bankovní magnáti umění vůbec nerozuměli a považovali je pouze za bezpečnou a výhodnou investici. Existují jiné, podle kterých se generace kapitalistů, která při získávání majetku doslova šlapala po mrtvolách, potřebovala něčím vykoupit a chtěla být v historii spojována s vyššími hodnotami, než jsou jen peníze. Podle některých se sběratelství stalo pro tyto muže drogou. J. P. Morgan prý například ukládal své vzácné rukopisy a tisky do zvláštní místnosti ve sklepení, od které měl klíč jenom on sám, a chodil se s nimi tajně těšit. W. R. Hearst prý zase vybudoval na umělecké předměty, které se mu už nevešly do paláce, zvláštní skladiště, kde je hromadil, aniž by je kdy někomu ukázal. Každopádně se jednalo o skutečnou mánii a byl to zlatý věk pro obchodníky s uměním. Šéf americké pobočky firmy Duveen Brothers, Joe Duveen, přistupoval k zákazníkům citlivě, znal jejich psychologii, věděl přesně, kolik musí přidat kterému předmětu na ceně, aby začal být zajímavý a kdy musí naopak slevit.

Co se Velazquézova obrazu týče, tušil zřejmě, že tak jak je, na nikoho dojem neudělá. Vlasy a detaily oblečení působily nedodělaně, vrstva malby byla příliš tenká, barvy vybledlé. Duveenovy „restaurátoři“ si vzali portrét do parády, detaily domalovali a celek přemázli silnou vrstvou laku. Jak postupoval čas, lak začal žloutnout, nepomohly ani další a další vrstvy, naopak: z precizní studie se postupně stala druhořadá malba nevalného významu, kterou odborníci z Metropolitního muzea v roce 1979 degradovali na pouhou „Velázquezovu dílnu.“

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

 

Šéf sbírek evropského malířství v Metropolitním muzeu Keith Christiansen ale na videu, které bylo natočeno u příležitosti výstavy tvrdí, že v něm Velázquezův portrét celých dvacet pět let vzbuzoval zvědavost. Zvláště poté, co na vlastní oči viděl v madridském Muzeu del Prado plátno Kapitulace Bredy. „O jaký scénář se tu jednalo?“ Ptal se Christiansen. „Proč by některý Velazquezův žák maloval stejného člověka, kterého na svém obrazu zpodobnil sám Velázquez?“ Navíc bylo i pod vrstvami laku a barvy jasné, že se jedná o mimořádně kvalitní práci.

V létě minulého roku požádal Christiansen hlavního restaurátora Metropolitního muzea Michaela Gallaghera, aby obraz vyčistil a co následovalo, se podobalo smršti. „Za celou svoji kariéru, jsem nikdy neviděl tak radikální proměnu,“ vzpomíná Gallagher. Okamžitě volal Christiansena, aby se na obraz přijel podívat a ten zas zavolal odborníka Johnatana Browna, kterému prý stačil jediný rychlý pohled a řekl: „Gratuluji vám k novému přírůstku.“
Pod lakem a barvou byla odhalena tenká vrstva malby, která nesla všechny známky Velazquezova mistrovství.

Zbývá odpovědět na otázku, kdo je muž na obraze. Není pochyb o tom, že tvář na Kapitulaci Bredy a na portrétu je táž. Keith Christiansen říká, že pro malíře Velázquezovy doby bylo typické přimalovat se na skupinové obrazy právě v místech a právě takovým způsobem, jakým je namalován tajemný muž na Kapitulaci. Johnatan Brown mu ale oponuje. Tvrdí, že přísná hierarche španělského dvora by nikdy nedovolila, ale se Velázquez přimaloval na scénu tak velkého historického významu.

Rozpory trvají, obraz o svoje tajemství nepřišel. Osobně se přikláním k tomu, že se jedná o portrét Velázqueze. Oči, které nás sledují z čerstvě vyčištěného plátna, mají pozorný a přitom důvěrný pohled, hledí tak upřímně, jak se dovedeme podívat jen sami na sebe.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].