Tropická vedra pokračují a mají trvat ještě do přístího týdne. Skoro každý den meteorologové ohlašují bouři, která se ale nedostavuje, alespoň ne tady v New Yorku. Probíhá to stále stejně: během odpoledne dusno houstne, nad město se nasunou černé mraky, zvedne se prudký vítr. Lidé vytáhnou deštníky a nic. Mraky se bez jediné kapky deště zase odsunou a pekelné horko pokračuje.
Existují různé způsoby, jak se ochladit. Na většině dětských hřišť například stříká voda. Člověk si také může zalézt do ledničky, chci říct do autobusu nebo do vagónu metra, kde bývá klimatizace nastavená na něco přes nulu. Může se ujíst k smrti zmrzlinou, nalévat se vodou s ledem, anebo si přečíst knihu. Jeden zvlášť chladivý exemplář byl vyznamenán letošní Pulitzerovou cenou za literaturu.
Útlá prvotina spisovatele Paula Hardinga Tinkers (lze přeložit jako Dráteníci, ale v přeneseném smyslu také jako Vandráci nebo Žebráci) se elegantním, vycizelovaným jazykem i námětem vymyká hlavnímu proudu americké prózy, což byl také důvod, proč pro něj jeho autor nemohl tři roky najít nakladatele ani agenta. V zamítavých dopisech se opakovaně dozvídal, že současní čtenáři nevyžadují krásu, ale akci. A rozhodně nechtějí číst pomalou, kontemplativní, klidnou knihu o posledních dnech života jednoho opraváře hodin, o jeho rodině a o přírodě na severu Nové Anglie.
Paul Harding, kterého The New York Times překřtily na pana Popelku, žije se svojí rodinou poblíž Bostonu. Dosud se živil výukou psaní na Harvardu a na Universitě v Iowě, kde předtím sám kurz tvůrčího psaní absolvoval. Po Pulitzerově ceně přispěchalo nakladatelství Random house a podepsalo s autorem smlouvu na dva romány a také Guggenheimova nadace mu udělila svoje prestižní stipendium. Učit už nemusí – stačí jen napsat další knihu, alespoň stejně dobrou jako byla ta předchozí. Dvaačtyřicetiletý Harding tvrdí, že úspěch, který asi nejvíc překvapil jeho samého, pro něj nebude znamenat žádnou katastrofu. Upraví prý trochu vnější podmínky práce, ale to je všechno, podstata psaní se nemění. „Vím přesně, jak jsem se dostal až sem – znám každý krok na té cestě,“ říká.
Dráteníci Paula Hardinga, který prý nejraději čte romány z 19. století, porušují všechny svaté zákony prodejnosti. Je tu minimum dialogu. Většina příběhu se odehrává v něčí hlavě. Dlouhé pasáže jsou věnovány popisům přírody, která funguje jako zrcadlo psychologických pochodů a nenajdeme tu vůbec žádný sex. Autor místo toho do detailu popisuje opravy hodinových strojků, světelné efekty, vlastnosti pramenité vody nebo vůni narcisů. Samotný příběh je inspirován rodinnou historií. Hrdina knihy, George Washington Crosby, byl vytvořen podle Hardingova dědečka, opraváře hodin ze státu Maine, kam za ním autor v dětství jezdil. Také postava Georgova otce Howarda je podle skutečnosti. Hardingův praděda prý skutečně trpěl epilepsií a utekl z domu, když zjistil, že se ho jeho manželka chystá nechat zavřít do ústavu pro duševně choré.
Recenzenti i porota Pulitzerovy ceny vyzdvihli stylistické mistrovství knihy, její jazyk a strukturu. A měli pravdu. Ať je to dílo náhody (autor prý psal román útržkovitě a teprve nakonec jej poslepoval dohromady) nebo záměru, vnitřní stavba textu je pozoruhodná, propadá se do dalších a dalších vrstev minulosti, aniž by se v nich čtenář ztrácel. Také postava vypravěče se mění: štafetu si plynule předávají autor, umírající George a jeho otec. Vnější stavba knihy přitom není nijak originální. Časový rámec tvoří několik dní před smrtí hlavního hrdiny, který - upoután na lůžko a obklopen rodinou – vzpomíná na svůj život. Tato formule už byla použitá mnohokrát, v knihách, stejně jako ve filmech.
Ale nakonec, o originalitu v tomto případě asi ani nejde – jde o několik obrazů, které se čtenáři hluboko vryjí do paměti: hlava indiána splývající s hladinou, nebo postupně mizející Howardův otec. Harding nenechává svoje kouzla viset ve vzduchu, nepředstírá žádný magický realismus. V pravou chvíli nenásilně ukáže, jak to „opravdu“ bylo, například, že Howardův otec nezmizel, ale zbláznil se. Básnické obrazy zachycují subjektivní vjemy jednotlivých postav, ale žádná ostrá hranice mezi vnějškem a vnitřkem neběží.
Úspěch Dráteníků nebyl jen úspěchem autora, ale také jednoho malého nakladatelství, které se po třech letech konečně rukopisu ujalo, nadchlo se pro něj a udělalo pro jeho další život maximum. Od roku 1981, kdy získalo Pulitzera O´Toolovo Spolčení hlupců vydané nakladatelstvím Luisana University Press, je to poprvé, co tuto prestižní cenu získala kniha z dílny tak malého vydavatele. Bellevue Literary Press, které je součástí New York University School of Medicine, vydává jen osm knih ročně, z toho jen dvě prózy, zbytek je literatura faktu. Navzdory symbolickým zálohám (na americké nikoli české poměry) – autor původně dostal za Dráteníky 1000 dolarů, - si Harding nemůže vynachválit osobní přístup, citlivost a nasazení šéfredaktorky Eriky Goldman a také Liz Solomon, zástupkyně distribuční firmy Consortium pro Severní Kalifornii, která si dala osobní práci s tím, aby nezávislé knihkupce nadchla pro knihu, která ji zaujala.
A jsou to právě tito knihkupci, kteří si na Hardingův úspěch činí částečný nárok. Kniha, které si velké obchodní řetězce ani periodika (včetně The New York Times) nevšimla, pomohli nejvíc ke čtenářům a nakonec i k členům poroty Pulitzerovy ceny právě oni. A to, že se už před udělením ceny knihy prodalo 7000 výtisků, je na prvotinu neznámého autora z miniaturního nakladatelství mnoho a je to důkaz, že jednotlivci mohou i v nelidské konkureci, která na místním literárním trhu vládne, dělat zázraky.
Dráteníci jsou čtením do parného léta a také vzpruhou: pro všechny malé nakladatele a malé prodejce knih, ale hlavně pro všechny umělce, kteří tvají na svém a tvoří podle svých, možná zdánlivě anachronických měřítek krásy.
Vzhledem k čerpání zaslouženého volna, které autorka tráví v Česku, si další Poznámky z New Yorku budete moci přečíst 24. července.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
