Vzbouřenci snídají s kočkami. Británie zatím míří k měkkému brexitu
Druhé referendum je daleká a zákeřná věc
Jedno britské politice nelze upřít: není v ní nikdy nuda. I v pondělí se to uprostřed tuhého potýkání o brexit a budoucnost vztahů s Evropou hemžilo veselými výroky. “Ti hoši se nejsou schopni domluvit ani na tom, aby šli v hospodě společně na záchod, a chtěli by řídit celou zemi,“ prohlásil jeden z vládních ministrů na adresu skupiny poslanců vlastní, tedy konzervativní strany. “Snídám se svými čtyřmi barmskými kočkami,” vzkázala zase kolegům ministryně pro mezinárodní rozvojovou pomoc Penny Mordaunt - a byla to mnohem důležitější zpráva, než se může na první pohled zdát. Protože podle původních plánů měla popíjet kávu a spřádat plány se svými čtyřmi ministerskými kolegy.
V podstatě jde o to, že se přes víkend a během pondělka povážlivě zadrhla vzpoura stoupenců tvrdého brexitu proti premiérce Therese May a jejímu kompromisnímu návrhu dohody o odchodu z EU. V pátek dopoledne ještě radikální křídlo sdružené okolo tzv. European Research Group tvrdilo, že má k dispozici více než potřebných 48 písemných žádostí, jež jsou podmínkou pro nastartování vnitrostranického procesu vyjádření nedůvěry premiérce. Přišel pátek večer a nic. O nic lepší to nebylo ani v pondělí dopoledne a nakonec ani v pondělí v podvečer.
Pleticháři začali brumlat, že si mají konzervativní a brexitu holdující poslanci pořádně sáhnout do svědomí, protože cosi slíbili a zjevně nic. Stranický mudřec, jenž má shromažďování podpisů na starosti, pak ještě vysvětlil poměrně zábavný fakt, že někteří poslanci veřejně říkají, že mu zaslali potřebný dopis s žádostí o vyslovení nedůvěry, ale ve skutečnosti tak neučinili. Využívají skutečnosti, že shromažďování podpisů je tajné a voliči tak nemohou ověřit, zda skutečně v praxi činí to, co do médií říkají. V každém případě to teď, v úterý, na kontrarevoluci úplně nevypadá.
Pokud jde o snídani s kočkami, jednalo se o narážku na plánovaný útok pěti ministrů, kteří se chystali naleptat uzavřenou dohodu zevnitř, tedy z vládních pozic. Skupina ministrů okolo Michaela Govea měla vytvořit alternativní plán a dotlačit premiérku, aby vyrazila do Bruselu žádat o přepracování “rozvodové smlouvy”. Ani z této strany tedy zatím nic, byť samozřejmě všechno se může ještě změnit. Pokud se však stoupenci tvrdého brexitu skutečně nedomluví na účinné koordinované protiakci, bude v neděli na mimořádném summitu dohoda pravděpodobně podepsána.
Poslední překážkou (nebo z pohledu brexitářů šancí) pak bude parlament, kde by se podle předběžného harmonogramu mělo o celé věci hlasovat 11. prosince. Tady lze očekávat skutečný masakr - v tuto chvíli je vlastně představa, že by dohoda mohla projít, naprosto fantastická. I to však nemusí být za pár dní pravda, konzervativci možná srazí řady v hrůze před možností předčasných voleb a vítězství labouristů Jeremyho Corbyna. A část labouristů se možná přidá k premiérce v hrůze z toho, že skutečně mohlo dojít k jejímu pádu, chaosu a vypadnutí Británie z EU bez jakékoliv dohody.
Jak se to ale má s bájným opakovaným referendem, které by ještě mohlo všechno zvrátit? V tuto chvíli nijak zvlášť. Za prvé, průzkumy vlastně nenaznačují, že by se Britové o jeho konání chtěli úplně poprat. Pravda, před pár týdny pochodovalo ulicemi Londýna 700 tisíc hlasitých zastánců opakovaného hlasování, Londýn ale není úplně reprezentativní vzorek Británie. Pokud by se podle tři dny starých průzkumů prováděných respektovanou agenturou YouGov Britové měli rozhodnout mezi stávající dohodou a druhým referendem, 56 procent by dalo přednost opakovanému hlasování. Kdyby šlo o rozhodnutí mezi odchodem bez dohody (tvrdým brexitem) a referendem, upřednostňuje opakovaný plebiscit 54 procent Britů. Většina tedy hlasovat chce, ale rozhodně to není drtivá většina.
Další překážkou referenda jsou labouristé okolo Jeremyho Corbyna, kteří krizi pojímají především jako šanci ukončit vládu konzervativců. Pokud premiérčina dohoda neprojde, bude vedení Labour Party nutit své poslance, aby hlasovali o vyjádření nedůvěry vládě. Jestli všichni poslechnou, tedy i ti, kteří chtějí zabránit brexitu, je ve hvězdách. Sám Corbyn opakovaně prohlašuje, že brexit už zastavit nejde a nabízí nové kolo jednání s Bruselem: podle jeho plánu by Británie zůstala v celní unii a nějak částečně i součástí volného trhu (s žádostí o detaily nechť se čtenář obrátí na labouristické ústředí, možná bude první, komu se je z britské opozice podaří vypáčit). Čistě teoreticky, pokud pokus o předčasné volby nevyjde, labouristé by mohli přehodit výhybku a žádat referendum - ostatně si to na letošní konferenci odhlasovali, ale pro stranické vedení to ale zjevně není priorita.
A v tomto bodě je dobré si říct, že vlastně ani není divu. Referendum je zákeřná věc. V běžném životě se člověk učí a mění názor, totéž funguje i v demokratické politice prostřednictvím pravidelně opakovaných voleb. Referenda ale na myšlenkový vývoj a poučení se z chyb nejsou stavěná. Když se vrátíme o dva odstavce zpátky a podíváme se znovu na průzkumy, je jasné, že v případě opakovaného hlasování bude i po nevábných zkušenostech posledních dvou let téměř polovina Britů považovat druhé hlasování za účelovou zradu, politickou aroganci, nedemokratický postup a ignorování názoru voličů. Jednou se hlasovalo a voliči se vyjádřili. Když se teoreticky v roce 2019 budou muset rozhodovat znovu, bude se za další dva tři roky konat třetí plebiscit? A pak čtvrtý a pátý? Jak se pozná, že už je konec?
Opakované referendum vlastně hrozí především dalším podkopáním důvěry k politikům a v důsledku třeba nástupem skutečně extrémistických hnutí. To je však ještě daleko. V tuto chvíli, tedy v úterý 20. listopadu 2018, se situace vyvíjí směrem k jakémusi soft brexitu - vlastně jisté formě přidruženého “(ne)členství” Británie v EU.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].