Visegrád (někdy) škodí zdraví

Pondělní pražský summit visegrádské čtyřky navenek vypadal jako velká chvíle Bohuslava Sobotky. Špalír potentátů a jejich důležité výrazy ve tvářích ale někdy matou. Závěrečné monology šéfů vlád středoevropských států před novináři nebyly k vydržení. Kdo neodešel dělat něco užitečnějšího a chtěl znát závěry, musel pracně mezi mnoha uspávacími frázemi lovit, na čem se to vlastně střední Evropa dohodla. Jde do střetu s Německem, jak se předem avizovalo, nebo nejde?

Poslední vyznavači západní orientace Česka si mohou oddychnout, konfrontace se zatím nekoná. Smést celé jednání do koše a vysmát se mu jako zbytečnému by však byla chyba. Snaha najít záložní řešení uprchlické krize je v principu správná. Jde ovšem o její zdárné uskutečnění.

O co jde Merkelové?

Visegrádská čtyřka (V4) kdysi vznikla kvůli snazšímu prosazení členství postkomunistických států v Evropské unii. Srozumitelný konkrétní cíl se ale později vytratil a dnes je V4 sporným nástrojem. Když v pondělí obhajoval její existenci Bohuslav Sobotka, prohlásil, že země V4 mají k sobě velmi blízko. Možná i sám Sobotka by ovšem měl problém vysvětlit, v čem má Česko blíž k Maďarsku než k Rakousku nebo Německu. Rozhodně ne zeměpisně, ani ekonomicky, ani kulturně, ani osobními vazbami obyvatel. Pojí nás komunistická minulost, ale má Česko stavět právě na ní? A máme přednostně spolupracovat s Maďary ve chvíli, kdy tamní vláda nade vši pochybnost směřuje ke státu s autoritativními rysy?

Ostatně nejde o pouhou akademickou debatu, kdo má a nemá ke komu blízko. O tom, že spojenectví v rámci V4 odtahuje Česko od spojenců na Západě, nelze pochybovat minimálně od začátku uprchlické krize. Během jejího řešení se kreslí v Evropě nové dělící linie, rozhoduje se, kdo kam patří a s kým chce podílet na společných řešeních. Řešení uprchlické krize na platformě V4 tohle pouze institucionálně stvrzuje.

Česká diplomacie musí zmíněnému dělení vzdorovat, nikoliv jej posilovat. Sobotka je obklopen lidmi, kteří naštěstí těsné vazby s Německem udržují. Před pondělkem hrozilo, že V4 schválí kategorický požadavek namířený proti uprchlické politice německé vlády, a to se nestalo. Zůstalo u obecných frází o potřebě hledat společná řešení, která naznačují, že se V4 na tvrdé linii zastávané hlavně Slováky a Maďary nedohodla.

Když Maďarsko postavilo na svých hranicích drátěnou hradbu, mnozí včetně českých politiků souhlasně pokyvovali hlavami nad realistickým řešením uprchlické krize. Ve skutečnosti jde o ukázkové chování státu, který nic neřeší, jen hází problémy na druhé.  Teoreticky by mohlo to samé udělat i Německo. Jenže Merkelová je přesvědčena, že její země je příliš silná a pro vývoj v EU příliš důležitá na to, aby mohla myslet sama na sebe. V případě Německa by to znamenalo hodit problémy na Balkán, v němž stále dřímají těžko odhadnutelné nenávisti, a na Řecko, které je pořád jednou nohou v ekonomickém bankrotu.

Vyčítat Merkelové takový postoj je absurdní: celá evropská integrace se od samého počátku dělala s cílem odnaučit Německo myslet pouze na sebe. Když se to povedlo a Němci mají mentalitu Evropanů, měly by si okolní státy gratulovat, nikoliv skuhrat, jako to v Praze předvedl slovenský premiér Robert Fico. A když jsme u Fica: nejtrapnější chvilka pražského vystoupení V4 přišla ve chvíli, kdy slovenský premiér oznámil, že prostě nedovolí vytvoření muslimské menšiny ve své zemi. Takže Merkelová a další mají ze svých zásad ustupovat, ale my budeme dál razit své kategorické „nedovolím“?

Opačné zájmy

Je jasné, že řeči o podstatě Evropy uprchlickou krizi nevyřeší. Můžou ale ostatním pomoct Německu rozumět. Zavřít hranice znamená pro Merkelovou prohru Evropy a prohru Německa jako odpovědné, do budoucna orientované země, jež nechce být jen sobeckým ostrovem křečovitě střeženého blahobytu.

Merkelová proto hledá jiná řešení. Hlavně se snaží dohodnout s Tureckem, které má možnost proud uprchlíků výrazně omezit. Pomoct v tom můžou manévry lodí NATO v úžině mezi Tureckem a řeckými ostrovy nebo miliardové investice do táborů v okolí syrských hranic. Potřebné je také přísné třídění běženců na uprchlíky před válkou a ekonomické migranty, které se chystá (pokud už neprobíhá) na makedonské hranici. Čím dřív se v Asii a Africe rozkřikne, že ekonomické migranty EU nebere, tím lépe.

Bude ovšem tohle stačit? Spíš ne. Nejdůležitější pro zastavení uprchlické krize je mír v Sýrii spojený se zárukami, že vydrží. Syrští sunnité živořící v Turecku a Libanonu potřebují také vědět, že už je po případném návratu neohrozí Asadův režim, před nímž utekli.

Je přitom nad slunce jasné, že Rusko je momentálně vedené zcela opačným zájmem - udržet Asada a vyhnat jeho odpůrce. Nejenže Putinova letadla vyhánějí další desetitisíce uprchlíků přímo ze Sýrie, další statisícům v uprchlických táborech v okolí berou naději, že mají čekat na návrat domů. Není tedy moc rozumět tomu, proč premiéři V4, pokud se tak bojí letošní druhé uprchlické vlny, ruskou politiku neodsoudili - nebo ještě lépe nenavrhli zpřísnění protiruských sankcí.

Hledat dál

Od začátku ledna 2016 připlulo před Středozemní moře do Evropy 83 tisíc běženců, tedy necelé dva tisíce za den. Je velmi pravděpodobné, že silně motivované lidi nezastaví ani Turci, ani lodě NATO. Evropě vážně hrozí opakování scénáře z loňského roku, kdy přišel milion běženců. Je tedy správné hledat záložní řešení, po němž v Praze volala V4. Možností není mnoho a „zavření“ makedonsko-řecké hranice je jednou z nich. Bylo by ale naivní čekat, že jde o spolehlivé řešení.

Bariéry mnoho motivovaných uprchlíků nezastaví. Pokud se někdo nebojí sednout do člunu přes Středozemní moře, plot mu v cestě nezabrání. Navíc scénář vypadá nedomyšleně. Sobotka mluví o finanční podpoře Řecka, na jehož území se začnou běženci hromadit. Člověk ale nemusí jezdit kdovíkam, aby věděl, že peníze nejsou všelék proti frustraci a politickému rozvratu. I kdyby k uzavření makedonské hranice došlo, pořád bude nutné Řekům od uprchlíků ulevit a převést je do dalších států EU.

Pokud jsme tedy u hledání záložních řešení, je třeba hledat dál. Sobotka a další evropští politici mluví o nesmyslnosti kvót a možná mají pravdu. Každopádně ale pořád platí, že solidární společenství má hledat solidární řešení. A pokud nechci solidární řešení, popírám tím i solidární společenství. Bohužel k téhle banální pravdě země Visegrádu ani po pětadvaceti letech zatím dospěly.