Nikdo se nenarodí jako terorista z Boko Haram

Druhá žena OSN Amina Mohammed vyrůstala v oblasti, kde dnes řádí sekta Boko Haram. Během pražské návštěvy náměstkyně generálního tajemníka OSN hovořila s Respektem o dětství na severu Nigérie, o příčinách tamních problémů i způsobu, jak se Česko může více zapojit do řešení problémů v území na jih od Sahary.

Váš otec byl pastevcem ze severní Nigérie, vaše matka zdravotní sestrou z Velké Británie. Jaké bylo vaše dětství?

Když mi byl rok a půl, tak jsme se vrátili do Nigérie. Otec se v Británii stal veterinářem a získal doma práci ve státní správě. Rovnou jsme se přestěhovali do nejvíc venkovských oblastí v severovýchodní Nigérii a pak se často stěhovali na místa, kam byl otec zrovna přeložen. Coby dítě vzdělaných rodičů, navíc s otcem pracujícím ve státním sektoru, jsem byla privilegovaná. Chodila jsem do školy, kde mými spolužáky byly vesměs děti jiných státních úředníků. Ředitelkou byla Britka, učitelé pocházeli z Nigérie a vzdělání bylo na úrovni, kterou bychom dostali kdekoli na světě. Později jsem přešla na internátní školy v centru země. Přesto jsme žili v těsném spojení s místními komunitami. Byla to šedesátá léta a sedmdesátá léta, doba, kdy v Nigérii mnohem lépe než dnes fungovaly základní státní služby, školství i zdravotnictví.

Jak vás ovlivnila nigerijská kultura vašeho otce a jak britská kultura vaší matky?

Mí sourozenci ani já jsme mezi tím moc nerozlišovali. Upřímně, nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co mě odlišuje od lidí, kteří mají jen britské, nebo jen nigerijské kořeny. Obě kultury jsou zkrátka v mém DNA, vyrůstala jsem v přirozeně multikulturním prostředí. Proto možná od malička příliš nevnímám kulturní rozdíly, rozdíly v barvě pleti anebo náboženství. Identifikuji se s Nigérii a byla jsem vedena k muslimské víře, ale matka pocházela z Walesu a její otec byl presbyteriánským knězem. Každý den jsme doma v praxi žili náboženskou toleranci.

Jak se tedy severovýchodní Nigérie proměnila od doby vašeho dětství?

Trávili jsme třeba víkendy u jezera Čad, bylo tehdy tak velké, že jsme se tam cítili jako u moře. Teď nastoupíte do člunu a moc daleko nedoplujete, jezero je vyschlé. Životní energie z tamních venkovských oblastí vymizela a soustředí se dnes do měst. Během mého mládí byl venkov produktivní, komunita byla silná. Z evropského pohledu byli ti lidé chudí, ale cítili se svobodně, cítili perspektivu do budoucna.  To dnes není: hodně stoupl počet obyvatel, nezaměstnanost je vysoká, mladí lidí mají možná přístup ke vzdělání, ale je zoufale nekvalitní. Vychodí školu, aniž mají dovednosti, které jim pomohou se uplatnit, i kdyby k tomu měli příležitost. A navíc ji reálně vesměs nemají - kvůli špatné správě země a tomu, že je přístup k příležitostem tak nerovný. Mladí nemají naději, že mohou dosáhnout svých životních aspirací a snů, i proto tolik zdejších mladých venkovanů vstupuje do řad Boko Haram.

Severní Nigérie a obecně Sahel, tedy pás zemí na jih od Sahary, je dnes často popisován jako jedna z nejrizikovějších oblastí světa. Míchají se tu velké krize současnosti: rozsáhlá bída, dopady klimatických změn, terorismus, šíření džihádistické ideologie. Evropská politika sem směřuje stále více pozornosti při snaze o prevenci migrace. Co je podle vás jádrem zdejších problémů?

Nikdo se nenarodí jako terorista. Zdejší mladí lidé zažili hodně nespravedlnosti, nemají naději. Jedinou cestu vidí v protiútoku vůči vládě, kterou považují za nepřátelskou, za obhájce úzké skupiny privilegovaných. Došlo k selhání ve správě země, kvůli kterému se tu rodí děti bez budoucnosti. Důvody jsou samozřejmě velmi komplexní. Jistou dobu jsme se v Nigérii vnitřně stále více dělili, abychom uspokojili národy a regiony, které se cítily být přehlížené. Původních 12 regionů se postupně rozrostlo až na dnešních 36. S tím se také stále více štěpily státní instituce, vzniklo tolik lokálních úřadů, že přestaly být schopné sloužit lidem, protože nebyl dostatek schopných úředníků a rozpočtové zdroje se příliš rozprostřely. Státní instituce byly strašně slabé a nedokázaly čelit výzvám, například školství a zdravotnictví fakticky zkolabovaly. To je podle mě jádrem problémů.

Jak vidíte aktuální vývoj v oblastech, kde působí Boko Haram?

Nemyslím, že to může být ještě horší. Současný nigerijský prezident dokázal do oblasti vrátit jistou základní úroveň stability, takže je tu vidět aspoň nějaký pokrok. Zároveň ale Boko Haram snadno překračuje hranice třeba do sousedního Čadu, další násilné skupiny působí jinde v Sahelu a v severním Kamerunu rovněž vypuklo násilí. Proto je správné, že vznikla skupina pěti států, které postaví společné vojenské jednotky s právem překračovat hranice jednotlivých zemí. Prostředí na severu Nigérie je každopádně velmi náročné.

Co přesně to znamená?

Když vejdete do vesnice, nevíte, kdo patří k teroristům. Mnoho místních zažilo hrůzy ze strany Boko Haram i ze strany armády - a nevěří nikomu. Ale musíme násilí zastavit a místní komunity zase obnovit: lidí tu přitom mají hodně mentálních problémů, které jsme nikdy v minulosti neznali. Jak ovšem tyto komunity spravíme bez silné ekonomiky a bez pracovních míst? S dnešními velmi slabými státními institucemi? Mezinárodní společenství se nicméně snaží, do regionu plyne humanitární pomoc, probíhají snahy o oživení jezera Čad.

Jak podle vás Evropa může smysluplně pomoci vzhledem k této složité situaci?

Nástroj tu je: takzvané SDGs, tedy cíle udržitelného rozvoje, které OSN v roce 2015 přijala a které jsou celistvým návodem k rozvoji. Klíčové je investovat do Nigérie, aby rostla zdejší ekonomika a místní dostali kapacitu problémy sami řešit. Nestačí spoléhat se na klasickou pomoc ze zahraničí, která jen na čas zalátá krizi, ale není udržitelná. Musíme řešit kořeny zdejších problémů. Důležité jsou proto kromě bezpečnosti zvláště investice do infrastruktury: do silnic, železnic, energetiky, které povedou ke vzniku pracovních míst. Dále je zásadní otázka, jak posílit vlády, úroveň státních institucí, tak aby mohly plnit své úkoly. Je třeba chudým zemím pomoci, aby dokázaly samy řešit své problémy, podle vlastních priorit. Ekonomika je v tomto smyslu nejdůležitější.

Jak může přispět středně velká evropská země jako Česko?

Máte úspěšné hospodářství, prakticky bez nezaměstnanosti, typ ekonomiky, která může v Africe hodně investovat. Třeba v oblasti energetiky. Mohou to být ziskové investice - a pokud nebudou ničit přírodu a vykořisťovat místní obyvatele, tak africkým zemím prospějí. Podobně prospěšný je obchod. Mám pocit, že k takové aktivitě v Česku není zvlášť velká chuť, protože se u vás lidé hodně zaměřují na domácí situaci. Ale je třeba si pořád připomínat, že žádná země už v dnešním světě není osamoceným ostrovem. Tak pojďme společně hledat řešení dnešních výzev a nepodléhejme strachu z budoucnosti.