Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Politika

Zaorálek byl nejprve loajální straník, až potom ministr zahraničí

Jeho nástupce Stropnický musí být v současné situaci strážcem normality, shodují se politologové

Ministr Zaorálek se svým belgickým a britským kolegou • Autor: Profimedia, Zuma Press - News
Ministr Zaorálek se svým belgickým a britským kolegou • Autor: Profimedia, Zuma Press - News

Jedním z prvních vystřídaných ministrů je šéf diplomacie posledních čtyř let Lubomír Zaorálek (ČSSD). Nastupuje po něm Martin Stropnický (ANO), který dosud zaujímal křeslo ministra obrany. Jak Zaorálkovu éru vidí čeští politologové zaměřující se na zahraniční politiku.

Zaorálek nastupoval do funkce s komfortem, který tu od dob ministrování jeho stranického kolegy Jana Kavana (1998–2002) žádný šéf diplomacie neměl. Pocházel ze stejné hlavní vládní strany jako premiér, patřil ke zkušeným straníkům a premiér v něj měl absolutní důvěru. Protože ČSSD připadl také post šéfa Poslanecké sněmovny a v ní tvořili sociální demokraté nejsilnější klub, mohl se Zaorálek opřít i o klíčovou dolní komoru parlamentu.

Začal dobře. Zaměstnanci ministerstva zahraničních věcí vzpomínají, jak je na začátku roku 2014 Zaorálek svolal na schody Černínského paláce a řekl jim, co v zásadě chtěli slyšet. Že k nim nehodlá přistoupit jako okupační síla, a tudíž se nemusejí bát o místa; že zahraniční politika bude pod jeho vedením aktivní, srozumitelná a on při ní bude počítat s jejich prací a erudicí.

Podpis na jmenovacím dekretu ale ještě nestačil zaschnout, když přišla ruská invaze na Krym a následná ukrajinská krize. Tehdy poprvé se ukázalo, co pak provázelo celé zaorálkovské období a zapříčinilo, že zahraniční politiku neřídil. Že nový ministr zahraničí je především loajální straník a teprve poté šéf diplomacie státu.

Loajální straník

To samo o sobě by nebyl problém, pokud by se obě role nedostaly do kolize. Právě to ale nastalo. Jak v případě ukrajinské krize, tak následné migrační v roce 2015 zájem státu velel jinak, než byl převažující názor Zaorálkovy strany. Ruskem rozdmýchaná krize na Ukrajině vyžadovala jasný odsudek od diplomacie země, která si sama prošla ruskou okupací. Stejně tak migrační vlna do Evropy následkem syrské války žádala po Češích – kteří stáli v zákrytu hlavního uprchlického tahu - solidaritu se státy na hlavní trase v podobě souhlasu s dočasným kvótovým rozdělením běženců.

Lubomír Zaorálek • Autor: Matěj Stránský
Lubomír Zaorálek • Autor: Matěj Stránský

Spor o legitimitu ruského vpádu na Ukrajinu a následně o kvóty však rozštěpil ČSSD na liberálnější proevropské křídlo a konzervativní proruskou větev - a převahu v obou tématech nabyla ta druhá. „Lubomír Zaorálek se tehdy, stejně jako pak vždycky poté, srovnal s převažujícím stranickým proudem,“ říká ředitel výzkumu v Asociaci pro mezinárodní otázky Vít Dostál. „Jasně se ukázalo jako slabina ministra, pokud strana nemá zahraniční politiku vydiskutovanou a ministr sám dostatek sebevědomí a odvahy se straně postavit,“ dodává.

Ukrajinu tak Zaorálek postupně vypouštěl ze slovníku poté, co se jej poslanecký klub ČSSD v čele s Jaroslavem Foldynou pokusil kvůli „příliš proukrajinské politice“ odvolat. A z opatrného proponenta solidarity se státy EU nejvíc zasaženými migrační krizí se stal jeden z nejhlasitějších kritiků kvót, který tvrdě hájil také kontroverzní usnesení české vlády nepřijmout do konce mandátu jediného uprchlíka.

Na volebním sjezdu ČSSD před dvěma lety získal Zaorálek vysoký počet hlasů a hladce obhájil post místopředsedy. Předpokládalo se proto, že stranická smyčka povolí a ministr získá větší volnost k realizaci „své“ zahraniční politiky. Záhy se ovšem ukázalo, že výsledek ze sjezdu byl naopak závazkem pro budoucí revanš a šéf diplomacie mu ochotně vyhověl. Do Černínského paláce nastoupily v následujících měsících desítky lidí, kteří zhusta neměli se zahraniční politikou žádnou zkušenost, necítili vůči ní loajalitu a jejich jediným napojením na Černín byla spřízněnost s ČSSD.

„Oranžová vlna“ na Zaorálkově úřadu před rozjezdem zákona o státní službě byla největší co do počtu přijatých nováčků a dosavadní sebevědomá struktura na MZV se rozpadla. Řada seniorních diplomatů odešla nebo musela odejít, jiní ministrovi soukromě vypověděli loajalitu. Michal Kořan, zástupce ředitele Aspen Institutu, to shrnuje následovně: „Zaorálek převzal dům ve chvíli, kdy se kvůli Ukrajině, migraci a dalším událostem sypala zahraniční politika a hroutili by se zřejmě i silnější hráči. On se nadto nemohl opřít o odborný aparát Černínu, který už téměř neexistoval.“

Jestřábi a havlisté

Zaorálek příliš neuspěl ani ve vlastních plánech. Jedním z původních počinů krátce po nástupu do funkce  byl pokus o revizi dosavadní lidsko-právní politiky státu. Zaorálek a zejména jeho tehdejší náměstek, levicový akademik Petr Drulák, ji považovali za příliš „jestřábí“- soustředěnou na politická práva a pomíjející ta sociální. Drulák zahájil změnu tvrdým odsudkem havlovské tradice zdejší lidsko-právní aktivity v totalitních režimech – nazval ji „neúčinnou a škodlivou.“ Následkem toho se rozhořel spor o celé porevoluční období české zahraniční politiky. Skončil porážkou Druláka, kdy Zaorálek byl nucen jej po intervenci premiéra odvolat, ale zároveň ne vítězstvím „havlistů“.

Martin Stropnický a Lubomír Zaorálek • Autor: Profimedia.cz
Martin Stropnický a Lubomír Zaorálek • Autor: Profimedia.cz

Na to upozorňuje Ondřej Horký-Hlucháň z Ústavu mezinárodních vztahů, který patřil mezi zastánce revize lidsko-právní politiky. „Ta teoretická debata jako by všechny vyčerpala a nikdo, ani obhájci dosavadní linie, ji nedotáhli k něčemu hlubšímu. Třeba že by byl navýšen rozpočet na transformační pomoc v nesvobodných zemích – k tomu dojde až v příštím roce, bez návaznosti na debatu. Anebo k reflexi naší politiky v autoritářské Etiopii, kam posíláme rozvojovou pomoc bez ohledu na tamní stav lidských práv,“ říká.

Stejně do ztracena vyzněl pokus ukázat vlídnější tvář Číně a výměnou za to získat kýžené čínské investice a respekt tamní vlády. Přes podbízení se Pekingu ze strany tuzemských ústavních činitelů déšť čínských miliard nepřišel, podepsané memorandum o strategickém partnerství využívá čínská vláda téměř exkluzivně k tlačení svých zájmů v EU po českých zádech. A když se Zaorálkův úřad pokusil pozvat do Prahy na konferenci známého čínského bojovníka za práva dělníků, Číňané mu zakázali vycestovat.

Ocenění si podle oslovených politologů naopak zaslouží udržení dobrého vztahu s Německem i přes rozpory na téma uprchlických kvót - a to mimo jiné kvůli dobrému osobnímu vztahu Zaorálka se svým německým protějškem po většinu mandátu Frankem-Walterem Steinmeierem. S kladným znaménkem hodnotí také navázání exkluzivnějšího regionálního vztahu se sousedním Rakouskem.

Co se podle většiny z nich spíše nepovedlo, jsou česko-americké vztahy. Provázely je ponejvíc přestřelky mezi prezidentem Milošem Zemanem a bývalým americkým velvyslancem Andrewem Schapirem a lince Praha-Washington chybělo silné téma. Vít Dostál z AMO připouští, že potřeba nového silného tématu z americké strany nebyla pociťována, dodává však, že „my jsme neudělali nic, abychom se pokusili té vyprázdněnosti zabránit“.

Teď žezlo převzal Martin Stropnický a podle Ondřeje Horkého-Hlucháně má docela jasný úkol. „Být jakýmsi strážcem normality. Tedy uhájit naše členství v EU a NATO, jež je zpochybňováno,“ říká jak v narážce na hrátky s referendem o vystoupení z Evropské unie, tak na kritiku Západu z úst Miloše Zemana a dalších politiků.

Michal Kořan z Aspen Institutu souhlasí. „Martin Stropnický pochází z prostředí ministerstva zahraničí 90. let, je to Evropan a atlantista, není důvod, aby západní prapor nedržel.“ Testem podle něj bude moment, až si Andrej Babiš uvědomí, že zahraniční politika je důležitá a bude ji chtít řídit po svém. „Tehdy by se ze šéfa diplomacie mohla stát jen figurka a celá zahraniční politika by se přesunula k Babišovi. Na obraně si nicméně Stropnický autonomii udržel,“ dodává Michal Kořan.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].