Marine Le Pen by mohla vyhlásit dočasnou prezidentskou diktaturu

Francouzské prezidentské volby vstoupily do horké fáze. V novém Respektu najdete velký profil šéfky Národní Fronty Marine Le Pen, následující rozhovor je doplněním a ochutnávkou. První kolo proběhne 23. dubna a střety kandidátů přiostřují. Centrista a jeden z favoritů voleb Emmanuel Macron vmetl své konkurentce Le Pen při televizní debatě do tváře, že svým nacionalismem “nabízí Francii válku, která už zaplnila nejeden hřbitov v zemi”.  Ředitel dijonského kampusu pařížské školy politických studií Sciences-Po Lukáš Macek upozorňuje, že šéfka krajní pravice bude moci v případě svého vítězství naplňovat svůj radikální program, protože francouzská ústava v extrémní situaci “umožňuje dočasnou prezidentskou diktaturu.”

Průzkumy dlouhodobě ukazují, že se o post hlavy státu utkají předsedkyně francouzské Národní fronty Marine Le Pen a proevropský liberál Emmanuel Macron. Může se to ještě změnit, nebo máme počítat s tímto finálovým soubojem?

Zřejmě to tak bude. Nicméně zkušenosti – s Brexitem, s americkými volbami nebo s francouzskými primárkami – ukazují, že průzkumy se mohou splést. Proto jsou ve Francii všichni s předpověďmi opatrní. Na Macrona teď jeho rivalové útočí, že jako bývalý ministr nepředstavuje změnu a je coby investiční bankéř kandidátem finančních kruhů, což je v očích mnoha Francouzů diskvalifikující faktor. Může mu to sebrat několik procent ve prospěch Francoise Fillona, který se přes svoje skandály stále drží na třetím místě.

Marine Le Pen je zřejmě ohrožena méně. Sice jí pár procent mohou ubrat „malí“ kandidáti, kteří ještě ostřeji hlásají podobné teze jako ona, ale také je dost možné, že popularita Národní fronty je v průzkumech podceňovaná. Reálná čísla této strany, jak teď ukázala jedna studie, mohou být o 3–4 procenta vyšší, než jí přisuzují průzkumy, tedy blízko k 30 procentům - zejména pokud bude slabá volební účast.

Ve Francii se právě o předpokládané nižší účasti u voleb hodně mluví. Pohledem zvenčí se ve Francii letos hraje o hodně, proč chtějí Francouzi zůstat doma?

Množství lidí, kteří tři týdny před prvním kolem uvažují, že nepůjdou volit, nebo nerozhodnutých voličů, je skutečně nebývale vysoké: dosahuje až 40 procent. Pokud se to potvrdí u uren, bude to novinka; prezidentské volby jsou nejpopulárnější hlasování v zemi, účast u nich stabilně přesahuje 80 procent. A důvod? Žádný kandidát není bezproblémový. Marine Le Pen je přes nárůst podpory stále pro mnoho Francouzů nepřijatelná, s Macronem mají mnozí pocit, že kupují zajíce v pytli, a dlouhodobý favorit Fillon se zdiskreditoval zmíněnými skandály.

Co víme o struktuře a disciplíně voličů dvou hlavních rivalů, Marine Le Pen a Emmanuela Macrona?

Národní fronta má své tradiční tvrdé jádro – extrémní pravičáky, nacionalisty, ultrakonzervativní katolíky a podobně.  To více či méně flirtuje s antisemitismem a rasismem, velmi slyší na antiimigrantskou rétoriku a reprezentuje kolem deseti procent voličů. Na ně se nabalují v poslední době hodně silné euroskeptické kruhy, lidé volající po protekcionismu v ekonomice a odmítající liberalismus a globalizaci ve všech jejích podobách. A obecně lidé znechucení „systémem“ – což mohou být i učitelé, úředníci, umělci. Nabuzenost téhle směsice je veliká a funguje tu moment „teď, nebo nikdy“. Zástupce Národní fronty ještě nikdy nebyl tak blízko moci a její voliči si nenechají utéct příležitost. Ti, kteří jsou rozhodnutí dát hlas Marine Le Pen, přijdou - a přijde jich hodně.

A Macronovi voliči?

Macron naopak nemá stabilní voličské jádro, protože je nový. Svoje hnutí EnMarche! (Vpřed!) založil teprve loni. Dlouhou dobu polovina jeho podporovatelů říkala, že si nejsou jistí, že mu svůj hlas nakonec skutečně hodí, což je hodně. Tohle se ale změnilo. Procento přesvědčených mu narůstá a jeho popularita se pevně usazuje. Obecně Emmanuel Macron přitahuje liberální voliče, vzdělanější, proevropské. Ti ve Francii dlouhodobě existují, ale od 70. let, od dob Giscarda d´Estaign, jsou ve druhém, rozhodujícím kole voleb trochu bezprizorní, protože tu neměli svého kandidáta a kývali se mezi socialisty a gaullisty. S Macronem se tohle mění.

Jeho proevropská agenda je velmi výrazná a má šanci s ní vyhrát. Mimo jiné proto, že neplatí, že ho podporují jen lidé ve městech. Za Macrona se veřejně postavilo několik silných regionálních politiků včetně hejtmana Bretaně nebo starosty Lyonu. Voliči centristického politika Francoise Bayroua, jenž sbíral zejména liberální proevropské hlasy a opakovaně kandidoval na prezidenta, ale letos se stáhnul v Macronův prospěch, mají také těžiště v regionech.

Řekl jste, že si všichni dávají pozor v předpovědích, přesto: Troufnete si odhadnout, jak dopadne druhé kolo voleb 7. května?

Podle mě v souboji Le Pen-Macron vyhraje Macron. Ve Francii je pořád víc než 50 procent voličů, kteří nechtějí s kandidátkou Národní fronty skočit do neznáma, a velká část voličů má tu stranu stále zafixovanou jako symbol zla. Rozhodující je ale ten skok do neznáma, pokud by Marine Le Pen začala realizovat svůj program. Byl by to institucionální, ekonomický a geopolitický šok; počínaje tím, že hodlá po případném vítězství ihned vyhlásit referendum o vystoupení z EU, z eurozóny a vyhlásit odchod Francie z vojenských struktur NATO.

Tři čtvrtiny Francouzů podle průzkumů nechtějí odejít z eurozóny, podpora setrvání v EU je menší, ale také nadpoloviční. Bojí se chaosu a ztráty eurových úspor, které mají v bankách. Proč Marine Le Pen tlačí na takhle radikální krok, který nemá podporu mezi lidmi?

Protože jí tohle téma pomohlo jít nahoru. S řeckou krizí se ve Francii usadila všeobecná euroskepse, je tu minimálně 20 procent voličů, kteří mají s eurem problém, a Národní fronta je jediná relevantní politická síla, která otevřeně hlásí odchod z eura i Frexit. Kdyby v tom teď Marine Le Pen couvla, jak očekávají někteří francouzští komentátoři, zradila by podstatnou část svého elektorátu, kterému slíbila obnovit „měnovou suverenitu“ Francie. Na druhou stranu je pravda, že pokud bude chtít v druhém kole oslovit nad 50 procent Francouzů, měla by zmírnit. Zatím to hraje chytře, protože slibem referenda hodila odpovědnost za rozhodnutí na Francouze. Už ale neříká, jaké by pro sebe vyvodila důsledky, pokud by referendum prohrála.

Pokud Marine Le Pen vyhraje druhé kolo a stane se prezidentkou, bude opravdu moct začít prosazovat svoji radikální agendu? Nezabrání jí v tom jiné instituce státu?

Bude hlavně záležet na výsledku následných parlamentních voleb. Nemá-li parlamentní většinu, hlava francouzského státu nemá tolik pravomocí jako americký prezident, zato jsou zásadní. Marine Le Pen bude moct opakovaně rozpustit parlament a tím ho paralyzovat, může sama vyhlašovat referenda na různá témata a jimi de facto vládnout, protože ta opět vynechávají vládu i parlament. A pak je tu slavný článek 16 francouzské ústavy. Umožňuje vyhlásit výjimečný stav, kterým se zavede absolutní moc prezidenta (jedná se o jiný režim než „stav nouze“, který platí ve Francii od pařížských teroristických útoků na podzim 2015 a pro který se v češtině nesprávně používá termín „výjimečný stav“, pozn.red.).

Jak vznikl?

Tento článek do ústavy prosadil de Gaulle, pod vlivem vzpomínky na kolaps Francie v roce 1940, a také jej jako dosud jediný použil, v reakci na pokus o vojenský puč v Alžírsku v roce 1961 a s cílem rychle vyřešit válku v Alžírsku. Kdyby tedy například došlo k novému masivnímu teroristickému útoku ve Francii a Marine Le Pen v roli prezidentky aktivovala článek 16, prostě ho vyhlásila, na minimálně 30 dní vyblokuje vládu, parlament, soudy a bude moci vydávat dekrety s platností zákona a okamžitou účinností.

Je to unikum v demokratickém systému, protože de facto zavádí prezidentskou diktaturu. Zpětně sice zákony půjdou demontovat Ústavní radou a parlamentem. Ale v dané chvíli, po dobu výjimečného stavu, by Marine Le Pen mohla všechno. Je to extrémní a lehce paranoidní scénář, který však není nemožný. Autoři francouzské ústavy zkrátka nepočítali s variantou, že by se do Elysejského paláce mohl dostat politik s radikální antisystémovou agendou.

Čtěte v novém Respektu: Nejnebezpečnější žena Evropy

Po tři čtvrtě hodině, kdy přednáší svoje teze a nenechá se znervóznit, se zvedá a spolu s ní i dva její osobní strážci. Reportérka Respektu zkouší ještě poslední dotaz a ptá se procházející ženy, jestli má ochranku čtyřiadvacet hodin denně a proč vlastně. Spěšná chůze se zastaví, politička krátce váhá, pak se otáčí a liščíma očima hledá tazatelku. „Islámský stát mi prokázal tu čest, že mě a moje hnutí zařadil mezi svoje cíle,“ vystřelí odpověď Marine Le Pen. „Abych mohla bojovat, bylo by snad lepší, abych zůstala naživu, nemyslíte?“