V Česku momentálně běží soutěž dvou idiotských proudů. Jeden ve všech lidech s jiným názorem vidí neomarxisty, druhý pak fašisty, neofašisty, a nyní dokonce biofašisty. Oba proudy jsou vlastně úplně stejné, jen si to nechtějí přiznat. Hlavním průvodním znakem je nulová ochota debatovat, jediným cílem je rozdat rychle nálepku oponentům: přisoudit jim rysy, které nemají, a pak se vítězoslavně bít do prsou na jejich pomyslném hrobě.
Nedávno tak kardinál Duka na základě divadelního představení „Naše násilí a vaše násilí“ uváděného v Brně prohlásil: „Co si k víře a náboženství dovoluje dnešní neomarxistická sebranka, to si nedovolila ani totalitní nacistická či komunistická ideologie.“ Vzhledem k tomu, že totalitní ideologie pálila kostely, mučila, vraždila a zavírala katolické duchovní, je to mimořádně nevkusné přirovnání. Přitom k víře si v Česku nedovoluje téměř nikdo nic.
V A2larm pak napsal Tomáš Tožička text nazvaný „Bioburžoazie a biofašisté“. Svým způsobem je cílem jeho ataku stejná skupina, se kterou se vypořádal kardinál Duka, což už je samo o sobě pozoruhodné. Konzervativní levice se tu potkává s konzervativní pravicí.
Tožička si tu vykreslil svého ideálního nepřítele. Jsou to lidé, kteří žijí pohodlný život, třídí odpad, jí zdravě, šetří vodou, podporují charitu (protože potvrzuje jejich výjimečnost), používají biobavlnu, mají rádi 90. léta. Jinými slovy se podle Tožičky cítí být lepšími než ostatní. Dodává také, že „když se volební výsledky neshodují s jejich přáními, začíná je zpochybňovat“.
Podle Tožičky je „patrná i jejich nadřazenost nad lidmi, kteří tento způsob života nevedou. S tím je spojena i jejich odtrženost od reality běžného života, v níž statisíce jejich sousedů usínají se snem o gothaji a biospotřeba jim připadá jako povýšenecká nadřazenost“. Ano, je to všechno to, co slyšíte od Miloše Zemana, Tomia Okamury a dalších na adresu těch „druhých“ - ať už je to kdokoli.
A proto musí přijít i tradiční urážka. Tožička píše: „Fašismus byl tradičně postaven na vysoké identifikaci se státem, ale v globalizovaném světě, v němž přinejmenším část buržoazie vystupuje jako kvazisvětoobčanská, ztrácí vazba na stát smysl. Místo toho nastupuje identifikace se stavem věcí, s určitou formou společenské organizace. Proto se základní tři principy fašismu transformují do biofašistické vize: základem je status quo, nic mimo něj a nic proti němu.“
Použít termín „fašismus“ pro lidi s jiným názorem je sprostá urážka, nic víc.
Pakliže je to tak, musí se Tomáš Tožička hlásit k fašismu. Ani pro něj není nic mimo jeho svět a nic proti němu. Každý, kdo se jen trochu odlišuje, je očividně nepřítel. Jeho teze jsou ale stejně přesvědčivé jako ty Zemanovy. Tedy nijak. Je to prostě jeho dojem, pocit; nevychází z dat, výzkumů, necituje texty jiných autorů, kterými by svá tvrzení doložil. Je to jen výron nenávisti k lidem, kteří podle něj někde existují, ale možná také ne.
Kritika lidí, kteří si myslí, že žijí „ekologicky“, ale nevšímají si své skutečné stopy, je nepochybně na místě. Udělat od nich však přesmyčku k fašismu, a dokonce k pohrdání lidmi, kteří žijí jinak, je naprosto absurdní. Tožička je tak chce vidět, protože by to byl velmi lehký nepřítel. Kde zaznívá výrazné zpochybňování výsledků voleb? Žijeme v jednom z nejstrnulejších států v Evropě (což mimochodem na jednom místě textu konstatuje i Tožička), takže kde se projevuje ono zpochybňování?
Politika Miloše Zemana, Tomia Okamury, Andreje Babiše či Vojtěcha Filipa spustila oslabování základních demokratických principů naší společnosti. To vyvolalo nečekaný efekt. Nemalé části zdejších občanů došlo, že je jedno, jestli se hlásí k levici či pravici: pokud chtějí zachovat otevřenost systému, potřebují každého, kdo je ochoten se k této otevřenosti přihlásit. Tomáš Tožička teď působí jako člověk, který se vyděsil představy, že by měl být spolu s pravicovými liberály v jednom táboře. A tak volá: Ne, ne, ne, já jsem s prostým lidem, proti těm co popíjejí „své bio fair trade kafe“.
Tím ale pomáhá vytvářet mýtus, který tak pečlivě buduje Zeman a spol. - že tu jsou oni zbohatlíci či rozmazlenci vs. obyčejní lidé. Jenže v obou táborech jsou obyčejní lidé. A oba tábory rozhodně nepotřebují dalšího vojáčka v přeplněné bitvě, kde jsou hlavní zbraní urážky a výmysly.
Použít termín „fašismus“ pro lidi s jiným názorem je sprostá urážka, nic víc. Schovávejme si jej na výjimečné případy, třeba pro lidi, kteří přepadávají kavárny, nahánějí městské zastupitele po ulicích, hledají herce v hotelích, aby si to s nimi mohli vyříkat, nebo násilně přerušují divadelní představení.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
