Nebyl jsem statečný a nejsem ani teď

Pokud by si aktéři sametové revoluce mohli tehdy po jejím dokonání  objednat, jak se má svržení komunismu za třicet let připomínat, možná by to chtěli právě takhle. V Praze se pateticky zopakoval průvod z Albertova, centrum města praskalo ve švech, hrála se muzika, pronášely zdravice, rozdávaly placky s Havlem, popíjelo se v hospodách. Slavilo se i v dalších městech.

Přesto mají aktéři oslav pocit, že k idylce je rozhodně daleko. Proč vlastně? Zemi se po třiceti letech svobody daří, ale to nikoho příliš nedojímá. Mezi těmi, kdo se otevřeně hlásí k revoluci, Václavu Havlovi a ideálům, jež zosobňují, panuje zdrcující nespokojenost s aktuální politickou reprezentací, tedy hlavně s premiérem. Ten kvůli tomu musí chodit uctít 17. listopad v noci (vloni) nebo brzy ráno (letos) a se svými zahraničními hosty se schovává za zdi Národního muzea.

Nikdy, nikdy

Tahle nespokojenost nevyplývá jen z Babišovy minulosti normalizačního komunisty a spolupracovníka StB. Opírá se také o styl, jakým se dostal k moci. Nebylo to pouze zásluhou svobodných voleb, jak sám premiér s oblibou zdůrazňuje, ale také díky nestandardní, na hraně ústavy balancující pomoci prezidenta Miloše Zemana. Jiná hlava státu by možná Babiše přiměla, aby pověřil řízením vlády někoho ze svých stranických kolegů a počkal, dokud se neočistí od trestního stíhání. Babiš ale oznámil slavné “nikdy neodstoupím, nikdy, nechť si to všichni pamatují” a Zeman to podpořil sdělením, že nikoho jiného než Babiše premiérem nejmenuje.

Vznikl tak dvojblok, který ovládl českou politiku v duchu, jenž má málo společného s ideály revoluce a určuje i náladu, s níž se dnes slaví. Andrej Babiš tuhle náladu dál hrotí například tím, jak ignoruje fakt, že se na Letenské pláni schází čtvrtmilionová protestní demonstrace jeho odpůrců. Odmítá s jejich zástupci jednat, ignoruje jejich požadavky. To samozřejmě s poukazem na příští volby může dělat, ovšem pak se nemá divit, že na něj lidé pískají, sotva se někde na veřejnosti objeví.

Jedním z typických střetů Babiše s lidmi slavícími revoluci bylo i dění kolem Národního muzea. Třicet let poté, co Češi zúčtovali s režimem bohorovných prominentů, si ti dnešní pro sebe zabrali muzeum zrovna v čase, kdy byla v nově zrekonstruované budově připravena výstava k 17. listopadu, na kterou kvůli bezpečnosti a pohodlí politiků veřejnost nesměla.

Naše verze demokracie

Pokud mají zároveň Babišovi oponenti pocit, že teď je třeba jeho a Zemanovu éru bez velké újmy přečkat, pak by mohli mít aspoň trochu radost z projevu, který v muzeu přečetl. V něm se totiž přihlásil k odkazu sametové revoluce, což se v čase relativizace demokratických hodnot a blouznění o czexitu počítá.

Celá galerie

Celkově se dá ale těžko čekat, že by projev něco změnil. Při soustředěném poslechu se nelze zbavit podezření, jak málo premiér myslí svá slova vážně. Například když sympaticky znějící přiznání, že není pyšný na své členství v KSČ, doplnil sdělením, že neměl “tolik odvahy jako Havel". Těžko však uvěřit, že si něco takového opravdu vyčítá. Pokud byl někdo prominentním zaměstnancem podniku zahraničního obchodu, nešlo o otázku neodvahy, ale promyšlenou životní strategii.

Pokud chtěl Babiš svými slovy v Národním muzeu skutečně vyjádřit  pokoru, jak tvrdil, musely by následovat i činy. Pokora vůči ideálům listopadu 1989 je podmíněna respektem vůči demokratickým hodnotám, s nimiž k revoluci došlo. V tom ale dělá Babiš velmi málo. Tolik toužil stát se premiérem, že se raději se spojil s komunistickou stranou, než aby ustoupil do pozadí a počkal, až se jeho trestní stíhání vyřeší.

Obdobně platí, že pokud by projevil pokoru k ideálům listopadu 89, těžko by si jako předseda politického hnutí s ambicemi řídit stát cynicky kupoval největší noviny v zemi, jen aby pohlídal, co se v nich bude psát. Pokorou by bylo ctít polistopadový úzus, že se má oddělovat dělání politiky od vedení médií, která mají v popisu práce politiku kontrolovat a kritizovat.

Korunu letošním kulatým oslavám dal potom Babišův “věrný přítel”, likvidátor maďarské demokracie a tamní premiér Viktor Orbán. V projevu v muzeu oznámil Česku, že je třeba chránit národní státy na křesťanském principu a “středoevropskou” verzi demokracie. Jenže národním státem na křesťanském principu může být i fašismus - a pokud středoevropskou verzí demokracie je ta maďarská, pak je třeba mít se před takovými radami Babišových přátel na pozoru.