Co bude chtít Putin dál?

Vladimir Putin vyhrál počtvrté za sebou. Nevyhrál volby, protože ty byly zmanipulované stejně jako ty předchozí. V systému jím kontrolované „řízené demokracie“ jen znovu upevnil svou moc předem připraveným, domluveným a chladnokrevným způsobem: média masírovala veřejnost, řada lidí pro Putina odevzdávala několik hlasů nejednou, organizované autobusy objížděly volební místnosti se stejnými voliči. Klíčové je pokusit se odpovědět na otázku: K čemu bude chtít Putin dál svoji moc použít?

Když carevna Kateřina II. Veliká obhajovala svoji expanzivní politiku, prohlásila: „Nemám jinou možnost, jak bránit hranice své říše, než je rozšiřovat.“ Právě rozšiřování hranic bylo v dalších staletích hnacím motorem politiky kremelských vládců. Ve středověku se po více než sto padesát let Rusko rozšiřovalo průměrným tempem jednoho nově nabytého Nizozemska ročně. Země se rozkročila od Dálného východu až k Tichému oceánu, ruští osadníci překročili Beringovu úžinu a dostali se až na Aljašku.

Jeden čas dokonce ještě dále, na území Kalifornie, kvůli čemuž byli považováni za konkurenta Španělska na západním pobřeží dnešních USA. Směrem na jih je zastavila až pohoří Kavkazu a Pamíru, kde boj s tamními obyvateli pokračuje až do dnešních dnů. A podobně tomu bylo i v případě Krymu a přívětivě teplých vod Černého moře ústícího do Středozemí. Pro západní hranici země je příznačné, že je plovoucí: kmitá dopředu a zpět v přetahování se o prostor a přístup k moři s Poláky, Litevci a Finy.

Největší expanzi tímhle směrem Rusko zažilo samozřejmě v době studené války, kdy si podmaněním Československa, Maďarska, Polska a východního Německa svoji hranici vytyčilo na zalesněných vrcholcích Šumavy a Krušných hor. Dnes to již neplatí, ale bylo by chybné domnívat se, že ústup ruské hranice zpět o několik set kilometrů znamená, že je tento problém jednou provždy vyřešen.

Žádné rozpínání by samozřejmě nebylo možné, kdyby ho dříve či později nepodepřela ideologie. Země obklopená bezvěrci převzala v 15. století pochodeň od Cařihradu, jenž padl do rukou islámských dobyvatelů. Moskva se začala sama považovat za jakýsi „třetí Řím“, za pochodeň pravoslavné civilizace obklopené ze všech stran tmáři, kteří se ji snaží zničit nejen z čistě dobyvačných, ale také náboženských důvodů. Rozpínání znamenalo „šíření civilizace“.

Obrana se vedla zoufale, ve jménu vyššího principu a ochrany pravé víry. Jejím garantem je samozřejmě despotický vládce – car – propojený s církví, později všemocný generální tajemník vybavený ideologií komunismu ohrožovaného světovým imperialismem, nebo ještě později prezident země se svéráznou civilizací a ohromnými přírodními zdroji, kolem níž (údajně) stahuje smyčku lačné NATO v čele se Spojenými státy.

Jím je tedy nyní Putin - a v tomhle směru rozhodně nemá malé cíle. Expandoval do Gruzie, pohltil Krym, nechal zamrznout konflikt na východě Ukrajiny. Ruská ekonomika na tom není dobře, obyvatelé mají řadu problémů, které současná administrativa neřeší či není schopná řešit. Putin proto opakovaně společnost atakuje různými hrozbami, strašením vnějším nepřítelem.

Strach jinak nahněvané lidi spojuje za Putinem. Je proto třeba připravit se na to, že další na mušce může být Pobaltí. A že Putin bude dál - jako to nedávno udělal ve Velké Británii - používat sílu i hlouběji v Evropské unii, nejen na její periferii. EU i NATO nečekají lehké časy, odpovědí na Putinovu razanci by však určitě neměla být rozbředlost a namlouvání si, že dál už není schopen zajít. Putin opakovaně ukázal, že právě tohle umí.