Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika

Brexit: Britové se nalokali příliš mnoha omamných klišé

Jak se lidé z kontinentální Evropy dívají na odchod Británie z EU

Pondělní demonstrace proti brexitu
Pondělní demonstrace proti brexitu před londýnským parlamentem • Autor: REUTERS

V Británii mají pár dnů před klíčovým, beznadějně zauzlovaným parlamentním hlasování o podmínkách odchodu z EU. Společensko-politický virvál se dostává do otáček a časopis London Review of Books dostal nápad: požádal několik osobností žijících v různých zemích kontinentální Evropy o zprávu, jak se tam lidé dívají na brexit. Pro Angličany zahlcené představou, že okolní svět nedělá nic jiného, než se zatajeným dechem sleduje zrod jejich obnovené suverénní velikosti, muselo být čtení textů docela překvapením. Především pak report z Belgie sepsaný britským akademikem, v Tunisu narozeným synem belgické frankofonní matky a anglického otce s irskými kořeny Patrickem McGuinnessem (50).   Pár pasáží kvůli vtipu, přesnosti a poučnosti stojí za to říct vcelku:

Před pár lety jeden britský bulvár otiskl pohrdavý článek o tom, jak Belgičani nejsou vůbec hrdí na to, že jsou Belgičani, a že podle nějaké studie patří k vůbec nejmíň vlasteneckým lidem na zeměkouli. Podobné statistiky ve mně vždycky vyvolají hrdost, že jsem Belgičan, ale jinak jsou úplně mimo. Pocit kulturní a jazykové přináležitosti totiž u Belgičanů kotví spíš v regionálním než celostátním rozměru, protože Belgie je pro ně více či méně jenom jistá proměnlivá abstrakce. A ta slova jako „vlastenectví“, „kontrola“, „suverenita“ a další oblíbené pojmy z anglické brexitové debaty znamenají něco absolutně jiného v zemi staré necelých 200 let, která byla založena jako post-nacionální stát.

Reklama
Reklama

Když dnes Belgičani – Vlámové i Valoni bez rozdílu – sledují ten soumrak bohů neschopných si vládnout, což je brexit, jsou z toho trochu zmatení, ale zároveň je to pro ně docela zábava. Je v tom možná i docela pochopitelná dávka škodolibosti vidět, co se děje národu, který propadl fetišizaci sebe sama a nalokal se příliš mnoha omamných klišé, které kdysi sám o sobě vyráběl na export. Třeba ty o rozumném, mírném a tolerantním lidu, který vedou věcní kultivovaní politici prosazující důstojnost svého úřadu pod dohledem parlamentu, pravzoru všech ostatních parlamentů světa. Pamatuju si, jak kdysi tváří v tvář takovým řečem prohlásil můj bratranec – vždyť přece Angličani (a řekl Angličani, ne Velšani nebo Skotové) jsou ti poslední, kteří by těmhle pohádkám věřili. Ve filmu Zjizvená tvář je scéna, v níž Michelle Pfeiffer říká drogovému dealerovi Alu Pacinovi: Nikdy nefetuj, co prodáváš. Tragické pohromy, jako je brexit, a nástup politiků a la Jacob Rees-Mogg a Boris Johnson jsou následkem toho, když se celá země začne opájet drogami ze svých prodejních dávek, které od ní všichni ostatní přestali už dávno kupovat.

Nedávno jsem byl se synem v Bruselu podívat na zápas Anderlechtu, a pak jsme zašli na kafe. A tam jsem slyšel nějaké Angličany, jak se ptají číšníka, proč tady nikdo nemá Angličany rád. A číšník jim zdvořile, precizní angličtinou řekl: „Víte, my tady umíme anglicky, a tak si můžeme ve vašich novinách přečíst, co o nás říkají vaši žurnalisté a vaši politici.“  V tom je řečeno všechno: celou dobu jsme si my, Britové, mysleli, že hovoříme sami mezi sebou, a taky že ano, jenom to ti ostatní všechno poslouchali. Belgičané nejsou z brexitu překvapení: je to politické vyústění pózy, která se natřásala a rozvíjela po desítky let.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte