Polsko má svou verzi „případu Kundera“. Příběh, kdy nové informace způsobily nenapravitelné trhliny na soše intelektuální autority. Hlavní postavou příběhu je reportér Ryszard Kapuscinski, polský „novinář století“.
Po svém úmrtí před třemi lety se Kapuscinski dočkal státního pohřbu i řady nekrologů, které ho slavily jako nejlepšího reportéra naší doby. Jeho nová biografie z pera novináře deníku Gazeta Wyborcza Artura Domoslawského teď dokazuje, že ve svých reportážích natolik stíral hranici mezi skutečností a básnickou fantazií, že jeho knihy v obchodech spíše než do regálů literatury faktu patří do poliček s beletrií (krom toho autor rozebírá už dříve známou spolupráci reportéra s komunistickými tajnými službami).
Kapuscinski si například vymyslel setkání s Che Guevarou i s Patricem Lumumbou, vymyslel si příběh o tom, jak byl v Kongu odsouzen k trestu smrti a výrazně přibarvil i legendu o svém otci - podle jeho vyprávění uprchl z vlaku plného vojáků, který Sověti před sedmdesáti lety vezli do Katyně. „Jeho knihy jsou pořád výjimečnou literaturou, ale ne zrovna příkladem žurnalistiky,“ říká Domoslawski, který slavného reportéra nazývá svým přítelem a mentorem. „Když třeba píše, že ryby ve Viktoriině jezeře jsou tak velké, protože jedí ostatky obětí Idiho Amina vhozené do vody, tak je to skvělá metafora Aminovy tyranie a krutosti, ale fakticky je to špatně. Ryby byly tak velké kvůli známému experimentu, kdy sem kolonialisté přesídlili dravce z Nilu, který pak neustále rostl tím, jak požíral menší ryby v jezeře,“ vysvětluje v blogu Lede na webu nytimes.com svou kritiku na jednom příkladě Domoslawski.
Slavný reportér zkrátka míchal dohromady fakta, vzpomínky, pocity, metafory a své myšlenky a vytvářel z nich svůj obraz Afriky. „Obrázek lesa, který Kapuscinski ukazuje, je v zásadě přesný a pravdivý. Ale aby ten v jádru pravdivý obraz nakreslil, tak někdy mění polohu stromů v onom lese,“ komentoval životopis jeden ze smířlivých recenzentů. Taková je ale novinařina skoro nevyhnutelně – z hodinových rozhovorů si novinář vybírá citát, který ho nejvíce zaujal, z desítek oslovených lidí dá reportér hlas jen několika, z nekonečných impulzů okolního světa dokáže zapsat jen zlomek, autor svým jazykovým stylem a dramaturgií textu vytváří svou vlastní interpretaci skutečnosti. V tomto smyslu je každý článek nutně subjektivní, a nemá smysl to tajit.
Ovšem novinář by neměl jít o krok dál a ony citace a impulzy okolního světa si vymýšlet, aby dosáhl působivého obrazu. Právě takový krok Kapuscinski učinil a svým čtenářům to nepřiznal, jeho žánrem už není novinařina, ale jakýsi „magický žurnalismus“. Odhalení jeho „básnění“ mě samotného zasáhlo. Jeho reportáže o Africe jsem hltal. Kapuscinski v nich vystupuje nejen jako autor, který se přimotá do neskutečných, místy senzačních situací, ale také jako empatický posluchač a pozorovatel těch nejvýmluvnějších detailů. Narozdíl od většiny západních reportérů se vyhýbal luxusním hotelům a novinářským karavanám (měl nesrovnatelně menší zdroje). Cestoval autobusy, stopem, na vlastní pěst a bydlíval v levných hotelích, kde spal často na zavšivených postelích. To je pořád sympatické, umožňuje to zachytit jinou realitu než dokáže reportér, který zůstává u vědeckých studií a rozhovorů s elitami. Přesto je Ryszard Kapuscinski odkouzlen. Bohužel.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
