Voda smrdí po benzínu a na stovkách kilometrů čtverečních ji pokrývá duhově zbarvený, olejový povlak. Byly tu jedny z největších mangrovníkových lesů světa, ale teď krajina vypadá jako představy hollywoodských režisérů o konci světa. Nezpívají tu už žádní ptáci, z vody zmizely ryby i krabi. Jen občas propluje člun s policejní hlídkou nebo s rybářem, který teď musí za úlovkem několik dní pádlovat proti proudu řeky. Na pevnině šlehají plameny u nelegálních rafinérií, kde kluci v nádobách svařených ze zrezivělého plechu vyrábí kerozin, benzín a naftu. Tak režiséři v dokumentárních filmech zobrazují deltu řeky Niger.
Zvlášť v měsících, kdy se svět dívá do ropou zaplaveného Mexického zálivu, bychom si měli znovu připomenout i dopady tohoto byznysu v západoafrické Nigérii. V minulých čtyřiceti letech tu podle odhadů expertů došlo k sedmi tisícům větších a menších ropných nehod; každý rok do přírody vyteče tolik ropy, jako při nehodě tankeru Exxon Valdez. Nigérie, ne Mexický záliv je dějištěm nejhorší ropné katastrofy v dějinách.
Děje se ale daleko od center politické a mediální moci a proto o ní tak málo čteme a slyšíme. V zemi se slabými, zkorumpovanými institucemi, kde se ropné firmy regulují sami. V zemi, kde politici nemají autoritu, ani skutečnou vůli udělat něco podobného jako Barack Obama, který po společnosti BP požaduje dvacet miliard dolarů odškodného. Kolik by musely za své hříchy platit firmy podnikající v Nigérii? Třeba koncern Shell, jehož už roky nepoužívané vrty pořád trčí z vody a každou chvíli v nějakém z nich praskne trubka a do krajiny se vylijí další litry černé tekutiny? „Odškodné za Mexický záliv budou platit i ze zisků, které udělaly u nás,“ komentoval to v německé televizi ARD nigerijský lidskoprávní aktivista z delty Nigeru.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
