Jeho kamarád bydlí šedesát kilometrů vzdušnou čarou od farmy, přesto o něm Pieter hovoří jako o svém sousedovi. Do nejbližšího města Serenje musí zvládnout sto kilometrů cesty džípem, většinou po hrbolatých prašných cestách. Pieter si ale nestěžuje, život v téhle drsné samotě uprostřed buše při hranicích Zambie s Kongem je jeho naplněným snem. „Šlo mi o svobodu a nezávislost. Tady mi nikdo nebude nic přikazovat, nijak mě komandovat. Mé přežití závisí jen na mě, jsem tu svým neomezeným pánem,“ říká bělošský čtyřicátník, zemědělský inženýr, který se před patnácti lety přestěhoval z Jihoafrické republiky do Zambie.
Se svým bratrem a manželkami tehdy nechtěli koupit žádnou opuštěnou či prodělávající farmu. Rozhodli se přijít na „území nikoho“ a zkultivovat panenskou krajinu. Zdejší lokalitu si někdejší úředník zvolil po pečlivém studiu map srážek a klimatu a dosud zde aplikuje znalosti z odborných knih, které studoval na univerzitě v Pretorii. „Nestála tu žádná budova, nevedla sem ani cesta, ve stromech nežili žádní ptáci,“ vzpomíná Pieter. Dnes bydlí ve velikém domě se slaměnou střechou kolem něhož stojí řada menších budov; ve stromech zpívají ptáci, na pozemku žijí ovce, dobytek, krocani, psi, slepice, kolem úlů bzučí včely… Desítky kilometrů čtverečních půdy jsou teď Pietrovým panstvím a s hrdostí krále nás ve své zemi hostí.
Blonďatý muž dokonale rozumí tomu, co jí, pije, vidí a využívá. Ze starých součástek si sestrojil auto, vymýšlí si plán vlastní hydroelektrárny a se světem komunikuje pomocí ilegální radiostanice. Pije kávu, kterou si sám vypěstoval a upražil, jí salát z banánů, manga a papayi, jež mu rostou na zahradě. Jako lékař samouk zachránil svému kobrou uštknutému zaměstnanci nohu, jako lovec složil buvola i hrocha a během let musel v domě zabít řadu hadů, včetně nejjedovatější mamby černé. Dlouze vypráví o zdejších rostlinách a zvířatech, které podle stop a bobků bezpečně pozná. Pieter citlivě reaguje na zvuky v přírodě a orientuje se v temné africké noci.
Na každý výlet z domu si však bere pistoli. Nástrahy přírody totiž k divokému ráji patří – leopard nedávno napadl jeho krávu a kdysi načapal krajtu při pojídání psa. Maličkostí proti tomu už jsou agresivní mravenci zvaní „African army ants“, které mu onehdy až na kost ohlodali krocany a telata. Vypořádat se musí i s pytláky a náš hostitel se řídí neúprosnou strategií – „oko za oka, zub za zub“. Vypráví, jak vypátral jednoho muže, kterého z kladení krutých železných pastí podezíral. S bičem v ruce přišel před chatrč podezřelého, varoval ho před opětovným vkročením do jeho „království“, a chýši podpálil.
Pieter nespoutané buši vtiskl svou tvář, zaplatil za to však vysokou daň - osamělost. Nejprve v roce 2000 na nátlak ženy ze Zambie odešel jeho bratr, předloni pak drsný a skromný život vzdala i manželka a s sebou do Jihoafrické republiky vzala i Pietrova milovaného syna. Teď v okolí farmy žijí pouze jeho nevzdělaní zaměstnanci, kteří angličtinu zvládají jen s velkými obtížemi.
Do Serenje se vysoký blonďák vydává výjimečně a benzín na cestu často musí platit z příjmu za ovce, které ve městě prodá na trhu. Patnáct let tvrdé práce k zajištěnému živobytí nestačí, Pieter musí šetřit a i maso si k jídlu dopřává jen svátečně. Stále experimentuje s novými plodinami; přemýšlí, která se v podmínkách zdejšího klimatu a situace na trhu nejlépe hodí pro pěstování ve velkém. Výzkum provádí ve své „laboratoři“; v zahradě, kde rostou desítky různých keřů, stromů a květin, na kterých zkouší odlišné metody hnojení a řízkování. V současné době vkládá naděje do pěstování chilli papriček a macadamia ořechů. Osamělé večery pak tráví krátkými rádiovými rozhovory s fandy techniky z celého světa, v kontaktu byl i s nadšenci z Čadu, ze Somálska anebo také z českého Liberce.
Pieter právě shání novou ženu. To se ale z osamělé farmy dělá těžko a proto vymyslel originální plán. Ještě nikdy nenavštívil Evropu, teď se však po večerech učí rusky a připravuje se na cestu do Ruska a na Ukrajinu. „Myslím, že tam žijí skromné a pracovité ženy, které by si téhle krásy vážily,“ domnívá se. Podobně jako mnoho jiných bělochů, kteří dosud neopustili Afriku, si nedokáže představit až v Evropě uvidí bělochy pracovat jako uklizečky, popeláře, dělníky… Otázce, jestli se neohlíží po zambijských ženách se jen směje, a to ačkoli nepatří k nesnášenlivým rasistům.
Na povrch však vyplouvá hluboce zakořeněná rasistická kultura Pietrova národa. Búrové, zvaní též Afrikánci, bývají považováni za jediný bělošský africký kmen. Jedná se o potomky protestantů, kteří k mysu Dobré naděje od 17. století proudili z Holandska, z Francie a z Německa. Jejich řeč - afrikánština - vznikla už na horké africké půdě. Ke kultuře Búrů vždy nerozlučně patřila puška, bible a dobytek. Hluboce věřící farmáři se považovali za vyvolený národ, za světlo na temném kontinentě. Bůh v jejich podání však byl starozákonní a nesmiřitelně trestající. Obklopeni neznámými černošskými kulturami, uzavírali se do sebe a africký svět považovali za barbarský a podřadný. Vyvrcholením búrského nacionalismu bylo vybudování systému apartheidu.
Pieter se narodil v regionu, kde kdysi farmařil búrský národní hrdina prezident Paul Kruger a který je dosud jádrem afrikánských konzervativců. Když před patnácti lety opouštěl svou vlast, tak se Jihoafrická republika konečně dočkala svobody a demokracie pro obyvatele všech barev pleti. Pieter vzpomíná na farmáře, kteří tehdy v okolních městech mašírovali ve zbrani a uniformě ulicemi a kteří učili své malé děti zacházet se zbraněmi v přípravách na válku proti vládě „podřadných“ černochů.
Pieter se jim vysmívá. „Ti lidé jsou pokrytci. Sami už se o sebe nedokáží postarat. Znám farmáře, který chodíval na ryby se svým černým sluhou. Sluha nesl prut, návnadu a kýbl, pak návnadu navlékl na prut a ten předal svému pánovi. Když se ryba chytla, tak ji běloch jen vytáhl z vody. Zbytek práce pak zas připadl na sluhy a na služky a pán se pak večer té ryby najedl. Jak pak může mluvit o vlastní nadřazenosti? Náš národ takto degeneroval, sám se o sebe už neumí postarat. Zvláště búrské ženy jsou strašně rozmazlené, zvykly si na konzum a pohodlí. Pochybuji, že někdy nějakou z nich zláká život tady na farmě, přitom přesně tahle kultivace divočiny a nezávislost je základem naší kultury,“ stěžuje si. Jeho odsudek apartheidu nepramení z odmítnutí bělošské nadřazenosti, ani z uznání zločinů krutého režimu, které bagatelizuje anebo o nich vůbec neví. Apartheid odmítá, protože „je nelogické, aby malá menšina dlouhodobě vládla proti většině“ a protože bělošští farmáři zlenivěli a opustili ideály svých předků a starý systém hájí jen kvůli tomu, že jim přinášel výhody. I on však nadává na dnešní změny v Jižní Africe - na regulaci držení zbraní, na neschopnost nových vládců, na systém pozitivní diskriminace.
Pieter tedy o zambijské manželce neuvažuje a ani se s žádným černochem nekamarádí. Zná však dokonale místní rituály, rozumí systému drobných úplatků a prokazuje hluboký respekt náčelníkovi Chitambovi, v jehož panství se usadil. Jeho syn zde vyrůstal spolu s dětmi rolníků, naučil se místní jazyk Bemba a spolu se svými kamarády jedl typickou místní stravu včetně hmyzu. Pieter obvykle nosí kšiltovku s nápisem „Zambia“ a na svou novou vlast nedá dopustit.
Rasismem a darwinismem je však búrská kultura prodchnutá. I náš přítel přemýšlí v rasových kategoriích a například „lenost“ Zambijců vysvětluje tím, že se jedná o ty nejslabší kmeny, které byly v minulosti na území dnešní Zambie vytlačeny silnějšími kmeny z jihu, ze severu a ze západu.
Pieter je samorost. Celou búrskou kulturu podle něj definuje věčné hledání nezávislosti, tvrdohlavost, rozhodnost. Být pravým Afrikáncem pro něj znamená být samorostem. Týden strávený na farmě se pro nás stal sondou do života tohoto „kmene“, který se na jedné straně dodnes od svého černošského okolí izoluje a na straně druhé převzal mnohé charakteristiky života sousedních afrických kmenů, na což v analýze apartheidu ve slavné knize „O původu totalitarismu“ upozornila již filosofka Hannah Arendtová.
Během večerního prohlížení rodinného fotoalba pak sledujeme nejen proměnu mladého chlapce hrajícího si s opičkou v muže, který první půlrok v Zambii se ženou bydlíval ve starém vyřazeném důstojnickém náklaďáku jihoafrické armády. Fotky vypovídají obecně o životě mladého bělocha v rasistickém státě v 70. a 80. letech. Běloši v Jižní Africe tvořili jen 10 procent obyvatelstva, přesto se do Pieterova alba nevešel ani jediný černoch. Ragbyový tým je „jednobarevný“. Třídní fotografie ze základní, střední a vysoké školy i z Pieterem tolik vychvalované armádní služby jakbysmet. Ani na fotky z oslav a výletů se žádný černoch nevkradl. Všichni chlapci na snímcích jsou pečlivě oholení a učesaní, vypadají jako karikatura slušně vypadajících sígrů z týmů amerického fotbalu, které známe z některých „béčkových“ amerických filmů. Jediná černá tvář v albu je maskou, namaloval si ji jeden z Pieterových kamarádů při studentském průvodu Pretorií. Student vydávajícího se za černocha sedí na invalidním vozíčku, který tlačí jeden z jeho spolužáků, běloch oděný v obleku. Na pointu žertu si Pieter už nevzpomíná.
Pieter nás odváží na autobus do Serenje. Lidé na trhu a v ulicích okresního města ho přijali za svého a zastavují se na kus řeči. Loučíme se a v Pieterových očích vidíme smutek z toho, že zase zůstane sám.
Text je časopisecky nezveřejněnou kapitolou autorovi knihy reportáží „Čekání na období dešťů“ vydané nakladatelstvím Doplněk v roce 2008.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
