Chudá Praha

Při zahraničních cestách mě - a ostatně i řadu mých přátel - často přepadá pocit, že Praha je vlastně chudé město. Neradi se pak vracíme, a to asi proto, že je Praha bezbarvá, příliš homogenní, nudná a taky přizpůsobivá.

Do Prahy se evropští studenti sjíždějí vidět krásnou historickou architekturu, ale to je asi tak všechno. Nejezdí sem něco prožít - jako do Paříže, Londýna, Barcelony, Amsterdamu a nebo třeba do Reykjavíku. Chybí v ní totiž inspirativní multikulturní čtvrti, jako jsou třeba berlínské Kreuzberg a Friedrichshain. Nemáme tu trochu ulítlou hippie čtvrť jakou je kodaňská Christianie, kam Dánové nejezdí jen kupovat marihuanu, ale také poslouchat skvělé koncerty a popíjet v zajímavých barech. Neznáme ani nic srovnatelného s provokativní a vzpurnou čtvrtí, jakou je athénská Exarchie, odkud právě píšu tento sloupek.

V Exharchii se snadno naježíte. To když třeba postarší revolucionář s dvěma mobily v ruce vypráví, že se s reformisty nedá strategicky spolupracovat, protože zrazují od revoluce, od zničení státu, jak jej známe dnes. Reformismus podle jeho názoru vzbuzuje falešné iluze a ty jsou pro revoluci zrádné. Zdi domů jsou pomalované jak nápaditými grafitti a malbami, tak nápisy typu „Kill the cops“ (Zabijte poldy), „All cops are bastards“ (Všichni poldové jsou bastardi) anebo „Electoral strike“ (Volební stávka), který protestuje proti „buržoazní a falešné fikci svobodných voleb“.

V podobných čtvrtích se samozřejmě často koncentrují podobné radikalismy a také některé sociální problémy. Exarchie je například centrem radikálních anarchistů, kteří vloni začali největší pouliční bouře, jaké Evropa zažila od roku 1968, a kteří před deseti dny zmlátili a vyhodili z kanceláře rektora Aténské univerzity. Na ulicích se prodávají drogy, závislí si na chodníku po setmění své dávky píchají do žil před zraky kolemjdoucích. Ale to je jen jedna stránka věci.

Exarchie, Christianie a jiné podobné čtvrti přitahují i kreativní alternativu, koncentrují se tam mladí intelektuálové a umělci a návštěvníka pak za poslechu skvělé hudby baví vysedávat v pestrých, originálně zařízených kavárnách. „Jsem strašně rád, že v Aténách Exarchii máme, velká města potřebují taková místa, kde do veřejné diskuse vstupují alternativní názory a životní styly,“ řekl mi před hodinou například konzervativně smýšlející rektor Národní technické univerzity. Měl by přitom dost důvodů k odsudku - budova jeho školy na hranici Exarchie je posprejovaná politickými hesly a anarchisté při častých nepokojích areál obsazují. To je ale podle něj cena, kterou někdy společnost musí za pestřejší život platit. A ten si v kavárnách a na koncertech v Exarchii užívá jak on, tak jeho synové-studenti.

V Praze a mezi Pražany je argumentace přesně opačná. Přátele z různých západoevropských zemí vždycky udiví historka, jak studenti z kolejí tleskali policii, když zasáhla proti squattu v jejich sousedství. V naší veřejné debatě se uhnízdila nálepka „nepřizpůsobiví“, odsuzující snad každého, kdo chce vybočit z převládajícího způsobu života. Alternativní čtvrti a experimenty s sebou vždycky přináší problémy – je to prostě cena za podobné obohacení života velkoměsta. Bohužel Praha a asi ani většina starších i mladších Čechů tuto cenu platit nechce.