0:00
0:00
Periferie29. 10. 20095 minut

C´est le Congo

Astronaut

Na jižním břehu řeky Kongo vypukne požár a přinutí všechna zvířata odplavat na druhý břeh. Do vody se zrovna chystá hroch. V tom ho zastaví štír s prosbou: „Neumím plavat. Když mě tu necháš, tak uhořím. Vezmi mě prosím na svých zádech na druhou stranu!“ „No jo, ale kdo mi zaručí, že do mě nevpustíš smrtelný jed?“ opáčí hroch. „Přísahám ti to, přeci bych také zahynul, utopili bychom se spolu“, odpoví štír. Hroch vezme štíra na záda a skočí do řeky. Najednou ucítí obrovskou bolest. Štír ho kousnul. „Proč jsi to udělal? Teď oba zemřeme!“ křičí umírající hroch. „C´est le Congo“, „To už je holt Kongo,“ pousměje se štír cynicky.

Tolik konžský vtip. Jsme v přístavu v Brazzaville, metropoli Konžské republiky. Za řekou je vidět silueta Kinshasy, hlavního města Demokratické republiky Kongo, velkého, kdysi belgického Konga, kde se na přelomu tisíciletí odehrávala nejkrvavější válka po roce 1945. Žádná dvě jiná hlavní města na světě neleží tak blízko sebe, odděluje je jen mocný proud řeky Kongo. Tak blízko a zároveň daleko. Plavba přes řeku totiž Konžany (nejen bohaté cizince) vyjde na třicet dolarů, tj. třetinu měsíčního platu policisty v Kongu-Brazaville, respektive měsíční výdělek policisty v Kongu-Kinshase. Malý motorový člun pod nákladem cestujících a jejich velkých kufrů povážlivě klesá. Konžan v černém obleku, červené kravatě a červených ponožkách si v ruce pohrává se třemi mobilními telefony. Patnáctiminutová plavba přes Kongo může začít.

↓ INZERCE

Kinshasa, nejchudší africká megalopole, vypadá z dálky neškodně. Ale neškodná není. Před čtyřiceti lety tam žilo čtyři sta tisíc lidí, dnes asi deset milionů. Její obyvatelé jí přezdívají Kin-la-poubelle, „popelnice Kinshasa“. Stát a městská správa fakticky neexistují, proto se podél ulic vrší odpady, v chudších čtvrtích kolem hromad odpadků uprostřed křižovatek spontánně vznikají kruhové objezdy. Je to jediné místo během mých cest šesti jiho- a středoafrickými státy, kde se bojím, kde vím, že ničemu nerozumím a že sem hlavně nepatřím.

V přístavní budově se křičí a dře. Těla desítek mladých mužů se prohýbají pod nákladem obrovských pytlů, které rychle vykládají z lodí. Po celý den. Jejich unavené oči blyští ze zpocených tváří a dlouze zírají na bělochy čekající na pasovou kontrolu. Za razítko je třeba pohraničníkům zaplatit. Místní tomu už neříkají „úplatek“, ale „motivace“. Bez jakékoli ironie. Jedno euro. Platí Evropan i místní, kteří si bankovky už předem připravili. Ve zdravotnické uniformě u stolku postávají dvě sestřičky. Kontrolují mezinárodní očkovací průkazy – to aby do Konga-Kinshasy nikdo ze zahraničí nepřenesl choleru nebo žloutenku. S vážnou tváří si listují našimi průkazy a hledají chybu. Razítka potřebuje i každý Konžan - obyvatel země, kde ani děti nejsou očkované proti žádným nemocem a stát na zdravotnictví vydává v přepočtu na obyvatele 15 dolarů ročně. Za pár dolarů ale průkaz s razítky všemožných očkování asi dvacet metrů od hranice a stánku zdravotních sestřiček prodávají místní obchodníci. Někdy přijdou až ke stolku sestřiček a před jejich zraky cestujícímu průkaz nabídnou. Evropanovi to může připadat jako nelogický chaos. Není. Je to věčný boj. Umění přežít. Jdeme k dalšímu okénku, platíme další „motivaci“. C´est le Congo.

C´est Congo, ale ce n´est pas l´Afrique. K tomu, jak se dnes Afrika hýbe kupředu a jak pokroucený je v Evropě její mediální obraz si přečtěte článek Vítej, skvělá Afriko. 

Tady je k dispozici ještě odkaz na mé dva starší články o Kongu – o válce na východě země a trochu více o historii.

Doporučuji ještě blog z Konga od Markéty Kutilové z Člověka v Tísni.

2. VĚC:

Milí čtenáři, každý týden pro Vás na tomto blogu připravím odkazy na několik článků, které mě v poslední době nadchly při čtení zahraničního tisku. Bude to čtení pro němčináře a angličtináře.

Čtivá analýza z předminulého vydání týdeníku Die Zeit vypráví o tom, co má skutečně za lubem Angela Merkelová a proč se němečtí sociální demokraté musí bát o své politické přežití. 

Struhující reportáž z nejchaotičtějšího města světa, nigerijského Lagosu. 

Novinář deníku Corriere della Sera mi v tomto eseji z letošního května zatím snad nejlépe vysvětlil, proč jeho krajané tak zobou z ruky Silvio Berlusconimu. 

A ještě jednou článek z Die Zeitu o tom, jestli Barack Obama oslabuje Ameriku.

„Požadavky, aby Obama konečně přišel s nějakými výsledky své politiky a pochybování o jeho síle a tvrdosti, v sobě obsahují jednu zásadní myšlenkovou chybu. Vycházejí totiž z měřítek, zákonů už zašlého světa. Není to totiž Obamova chybějící rozhodnost, která způsobuje jeho zatím jen skromné úspěchy. To, že se svět neřídí americkými přáními má málo co dočinění s osobními vlastnostmi amerického prezidenta, ale s historickou ztrátou moci Spojených států (a celého Západu). Je to historický proces, do kterého byl Obama vržen a zároveň jej ztělesňuje.“ 


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].