Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Ost-blog

Ničivé síly

Senátní volby poněkud utlumily strach z nástupu komunistů, ale s tím, že čas jejich účasti na vládě se blíží, stejně musíme počítat. Problém s komunisty není v tom, že ohrožují demokracii (dokud samozřejmě nemají silnou většinu), ale že vyvolávají pocit hlubokého studu a otřásají naší přirozenou důvěrou v rozumnost světa. Prožitek zděšení z akutní přítomnosti zla – neboť tak se nám komunisté právem jeví – vyvolává společenskou depresi, v níž není příjemné žít.

Vím, o čem mluvím, neboť jsem to prožil na Slovensku za vlády Vladimíra Mečiara a dalších nacionalistů, vesměs lidí, z nichž šel – podobně jako z českých komunistů - strach, neboť dlouho nebylo vůbec jasné, zda má jejich patologie nějaké hranice. Nejhorší na této zkušenosti nebyla samotná povaha stupidního režimu, ale vědomí, že žijete v jedné zemi se spoustou lidí, kterým se takový režim líbí. Toto vědomí vás ochromuje, protože si nejste jisti, zda je společenský pud sebezáchovy dostatečně silný.


Touto traumatickou zkušeností si prošli před sedmi lety také Poláci za vlády bratrů Kaczynských, dnes ho prožívají Maďaři za vlády Viktora Orbána. Jistě, na první pohled nemají Mečiar (Slota a další), Kaczyńští, Orbán a čeští komunisté nic společného, ale když si člověk sundá politické brýle, uvidí jeden společný rys: je jím cosi, co vnímám jako odpor k životu a jelikož toto je jen obyčejný osobní blog, můžu si dovolit jít ještě dál a nazvat tento rys nekrofilií.

Naše středoevropské národy si prošly po roce 1989 různými fázemi, každý z nich však má zkušenost z nástupu ničivých sil, jež byly vyneseny k moci frustrovanou částí společnosti odhodlané zbavit se pocitu ponížení i za cenu případného zničení demokracie.

Jen Češi se této zkušenosti zatím vyhnuli – propluli dvaceti lety více méně bez opravdového dramatického střetu s touto destruktivní sílou. Byla tady sice pořád a nabývá dokonce stále barvitějších podob (já například – horribile dictu! - nevidím ve sklonu k destrukci velký rozdíl mezi Václavem Klausem a Vojtěchem Filipem), ale až dosud měla česká společnost převážně pozitivní přístup k životu. Zdá se mi, že toto období končí.

Nicméně, pokud opravdu přijde k tomu, že komunisté jednou zasednou v české vládě, bude to trauma, jež umožní české společnosti opět si jednou důkladně vyjasnit, co je pro ni opravdu důležité. Když se tak dívám na Poláky a Slováky, mám pocit, že jim podobná zkušenost s ničivou sílou hodně prospěla.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte