Lenost myšlení pravice

Zdá se mi, že pravice v Česku i na Slovensku v poslední době ideologicky slábne a že si za to může sama, protože je líná se vyvíjet. Příkladů skýtá politický život bohužel až příliš hodně, vyberu však jeden z minulého týdne, který rozčílil spoustu Slováků.

Městské teplárny v Košicích patří státu a jak je zvykem všech politických garnitur, po volbách si vládní strany dosadily do představenstva podniku své vlastní lidi. Novináři vypátrali platy těchto politických nominantů, jichž se z nejasných důvodů za půl roku od voleb vystřídalo několik, díky čemuž utržili za pár týdnů „práce“ miliony na odstupném – klasické zlaté padáky.

Vlna pobouření veřejnosti byla veliká a vládní politici se omluvně rozčilovali nad chamtivostí svých vlastních lidí. Až potud je to vcelku běžný obrázek (pražské příběhy jsou ještě barvitější a sumy vyšší). Zajímavé však je, že hned poté začala vládní koalice hlasitě uvažovat o tom, že teplárny ve všech velkých městech zprivatizuje. Skoro to vypadá, že se pravici tento skandál hodil, neboť potvrdil její starou ideu omílanou už dvacet let, že stát je špatný hospodář, tudíž je třeba ho zbavit majetku.

Myslím si však, že dnes už tato pravicová mantra o správnosti privatizace čpí zatuchlinou. Česká i slovenská pravice od počátku devadesátých let úspěšně a možná i oprávněně argumentovala špatným státem, protože všichni měli v čerstvé paměti stát komunistický, který byl nejen tyranský, ale i velice špatně hospodařil. Teorii o špatném a rozbujelém státu si pravice v obou zemích osvojila od amerických neokonzervativců, kteří však svůj názor opírali o stovky let starou americkou tradici založenou přistěhovalci prchajícími právě z Evropy (často před tyranskými státy a církví). Při osidlování Ameriky žádný stát nepotřebovali a nechtěli a daně byli ochotni platit akorát tak kvůli platu pro místního šerifa.

V devadesátých letech tedy díky tehdejším okolnostem názory a argumenty americké a středoevropské pravice ideálně splynuly. Po dvaceti letech se mi však podezření vůči státu a veřejnému sektoru zdá být v našich poměrech – s jinou tradicí, než je ta americká - poněkud zastaralé.

Především – protože pravice argumentovala komunistickým režimem jako důkazem o špatnosti státu, měla od té doby spoustu času a příležitostí vrátit státu jeho lepší obraz z dob před komunismem (a fašismem). Neudělala to a nadále trvá na tom, že stát je zdrojem korupce a neefektivnosti (jako za komunismu) – místo toho, aby tuto korupci a neefektivnost odstranila.

Je asi pravda, že pravice nadále věří tomu, co říká, problém je, že podle mého názoru to dělá z lenosti myslet a vyvíjet se. Uběhly přitom už dva roky od okamžiku, kdy propukla světová krize, a ukázalo se, že to byl právě stát, kdo nás musel zachraňovat před katastrofou - vyvolanou soukromým sektorem.

Já sám také – vychovaný komunismem - intuitivně podezírám stát, že mi chce spíše ublížit, ale očekával jsem od pravice, že v demokracii mi pomůže se této nedůvěry zbavit, ne ji potvrdit (nutno říci, že levice udělala státu také jen medvědí službu). A jak dorůstají mladší generace, které o komunistickém státu neví nic, nebudou rozumět, proč pravice stále opakuje, že státu nelze věřit a proto je třeba ho zbavit majetku a síly. Budou volit levici, která jim slíbí, že dá ten stát do pořádku a postará se o důchod pro jejich rodiče. Pravice bude marně křičet, že jsou to falešné sliby – dostala od voličů dost času a příležitosti vymyslet něco lepšího, než se odvolávat na komunismus.