Skoro bez ironie by se dalo říct, že vyvrcholením slovenské snahy po vlastním státě a uznání ve světě je to, že se stalo pořadatelem mistrovství světa v hokeji. Národní pozdvižení z této události zcela určitě zastiňuje všechny velké okamžiky slovenských moderních dějin, jako byl vznik státu v roce 1993, vstup do EU nebo přijetí eura. Bratislava je oblepena národními barvami a na dračku jdou punčošky v barvách trikolóry, které si lidé natahují na zpětná zrcátka na kapotách aut.
Nadšení je tak silné, že překrylo i pachuť z toho, že rekonstrukci zimního stadionu v Bratislavě dělala za státní peníze a s příšerným předražením firma, jejímž majitelem je šéf hokejového svazu Juraj Široký, bývalý důstojník StB a rozvědčík v USA, pak spolumajitel Koženého Harvardských fondů a dnes jeden z nejbohatších mužů v zemi s velkým politickým vlivem. Ke stadionu si nezapomněl načerno (později samozřejmě získal stavební povolení) postavit ještě luxusní hotel.
Jenže to patří ke koloritu velkých událostí.
„Otcem“ slovenské nezávislosti je přece také člověk s pochybnou pověstí, jistý Vladimír Mečiar, před nímž zavírala dveře Evropská unie i NATO. Ostatně, paradoxně i díky tomuto Mečiarovi, který v roce 2004 dokonce z opozičních lavic burcoval lid, aby se dostavil k referendu o vstupu do EU, Slováci těsně překročili povinnou hranici 50 procent účasti a s odřenýma ušima se octli šťastně v Unii. A konec konců, výraznou zásluhu na přijetí eura v roce 2009 má jistý Robert Fico, tehdejší premiér, který ještě v listopadu 1989 mnohem více věřil v sovětský blok, včetně rublu, než demokratické Evropě.
Slováci jsou dnes hrdí na svůj stát tak, jako nikdy předtím (téměř 80 procent). To zdánlivě potvrzuje oprávněnost touhy mnoha politiků po oživení myšlenky národních států, které údajně úpí pod byrokratickým jařmem Bruselu. Jenže právě při pohledu na nadšení, které v národě vyvolává hokej, si člověk musí klást otázku, zda právě tyto zástupné symboly nejsou projevem toho, že národní stát ztrácí v očích lidí svůj původní smysl. Když původní atributy státu jako armáda, policie či vláda zoufale ztrácejí na významu a důvěryhodnosti, o to vášnivěji pak národ oslavuje své hokejisty. Co na tom, že většina z těch slovenských žije ve skutečnosti v Americe a trenér národního mužstva je Kanaďan.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
