Česká nuda a ukrajinské drama

V Česku je největší událostí posledních dnů – aspoň soudě podle sociálních sítí - rozhovor premiéra Rusnoka, jímž na sebe prozradil, že je cynik, který zvysoka kašle nejen na Mandelu, ale hlavně na to, čeho byl tento muž symbolem. Rusnok prostě kašle na svobodu a na ty, kteří jsou ochotni se kvůli ní obětovat. 

Premiér je sice trapný, ale není nebezpečný. Svoboda, kterou si užívá česká společnost (jakkoli je nespokojená), naštěstí není v ohrožení kvůli jednomu cynickému premiérovi. Proto je jeho úlet jen drobnou epizodou, jež zpestřuje šedivou nudu české demokracie.

 Skutečnou událostí je drama na Ukrajině. Když jsem se díval na YouTube na záběry zřejmě poněkud šíleného filmaře, který se vyšplhal na konstrukci vánočního stromu a shora natáčel to obrovské náměstí narvané lidmi, uvědomil jsem si především českou netečnost vůči velkým idejím. Rusnok je bohužel spíše jejím typickým představitelem než výjimkou.

Statisíce Ukrajinců v neděli vyrazily na náměstí kvůli ničemu menšímu, než je svoboda. Je to paradox: riskují mnoho, pouštějí se do boje s nepřítelem, který možná nebude váhat je zabíjet. Riskují a demonstrují kvůli tomu, co si my užíváme s netečností kořeněnou občasným naštváním: kvůli nudě, jež skýtá liberální demokracie. 

Ve skvělé reportáži Tomáše Brolíka v novém tištěném Respektu se dočtete o těchto mladých lidech; o tom, co si myslí a po čem touží. Mám o ně strach, protože čelí mnohem nebezpečnějšímu cynismu, než je ten Rusnokův. V sobotu se Janukovyč setkal s Putinem v Soči a domlouvali se, jak a za kolik lze prodat ukrajinský národ Kremlu.

Cena může být mnohem vyšší, než si tady v Česku chceme připustit. Ale když už nemůžeme Ukrajincům účinně pomoci v jejich boji za svobodu, můžeme se alespoň pokusit zbavit vlastní netečnosti. To je to nejmenší, co můžeme z úcty vůči Ukrajincům udělat.