Češi a Slováci

„I ty nejmocnější státy jednou zaniknou, je jen otázka kdy a jak. Je to naše ješitnost, která nás nutí myslet si, že to, čeho jsme dnes součástí, musí být stabilní a bezpečné,“ řekl nedávno v rozhovoru pro Financial Times jeden z nejvýznamnějších britských historiků Norman Davies.

Oslava výročí založení státu je ukázkou této ješitnosti, která je však nutnou součástí života státu – bez společné ješitné hrdosti obyvatel na svůj stát by on nepřežil. Proto je 28. říjen důležitý.

Z hlediska formální logiky by měl být tento den státním svátkem i na Slovensku: je to přece totéž Československo, z něhož před 20 lety vznikly dva státy.

Jenže zatímco Češi vnímají svůj dnešní stát jako kontinuum bývalého Československa, které se jen o něco zmenšilo, Slováci vnímají svůj stát jako něco úplně nového a 28. říjen pro ně není definitivním počátkem suverénních národních dějin, ale mezikrokem k datu mnohem mladšímu.

Z hlediska formální i historické logiky je takový postoj poněkud iracionální, ale přiznám se, že mne to moc nevzrušuje. Spolu s Daviesem jsem k oné ješitnosti, jež trvá na iluzi o věčnosti států, které je nutné stále oslavovat, poněkud přezíravý.

Dnešní společné zasedání české a slovenské vlády je zejména ze slovenské strany sympatickým pokusem ukázat svým občanům, že Československo bylo i státem Slováků a že nejlepším důkazem toho je schopnost na chvíli vytvořit iluzi společné vlády Čechů a Slováky. O nic víc než o iluzi ale nejde.

Tyto dva národy se mají rády (alespoň podle všech průzkumů), ale je to už mnohem spíše jen nezávazné a poněkud lhostejné kamarádství než bratrstvo, v němž Slováci hudrali na své ponižující postavení „mladšího bratra“. A jak se ukazuje, jdou tyto národy ve skutečnosti stále více od sebe. Slováci se derou do nejužšího jádra EU, zatímco Češi jako kdyby postupně z EU couvali. Geopolitické nůžky mezi oběma státy se stále více rozevírají a může to být (ale nemusí) nevratný proces, jehož význam dnes málokdo doceňuje.

Neumím se rozhodnout, jestli mne to má trápit kvůli Čechům nebo Slovákům, anebo mne to nemá trápit vůbec. Byl bych jistě raději, kdyby se oba státy shodly na společné budoucnosti v EU, která – podle Daviese – krizi nakonec přežije, ale na druhé straně, slovy tohoto pronikavého historického myslitele: „Všechny politické instituce dříve nebo později skončí.“