Bída slovenských elit

Jako obvykle skvělý Charlemange z týdeníku The Economist se v posledním čase několikrát věnoval vztahu Řeků a Němců a pokusil se vysvětlit, proč má problém finanční pomoci Řecku hlubší kořeny. Velmi stručně řečeno, Angele Merkelové se dlouho nechtělo vysolit miliardy Řekům nejen kvůli odporu německé veřejnosti, ale také proto, že v tom cítila něco „politicky toxického“.

Obrovská zadluženost Řecka má totiž svůj původ ve společenském kontraktu politiků a řeckých voličů ještě z 80. let. Řekové si ve 20. století užili vrchovatou měrou válek a diktatur a otec dnešního premiéra Andreas Papandreou se pokusil konečně vybudovat střední třídu, aby zajistil společenskou stabilitu (a oslabil komunisty). V Řecku, kde není téměř žádný průmysl, ji vybudoval tak, že třetinu lidí zaměstnal ve veřejném sektoru. To mohl udělat jen na dluh a s pomocí Evropské unie a jejích fondů.

Německo mělo také svou společenskou dohodu mezi politickými elitami a veřejností. Němci se museli po válce naučit žít v kapitalismu a demokracii, platit řádně daně, vytvořit celou síť sociálního státu, v němž nikdo nepropadne na dno, stát se motorem vznikající EU, oželet marku, po sjednocení futrovat peníze na východ země a další pak do nových členů EU, ale zato jim vláda zajistila finanční stabilitu, vyrovnané rozpočty, pocit bezpečí, důstojnosti a pořádku.

Oba tyto státy mají své vlastní společenské kontrakty, každý jiný. Problém je, že ten řecký je neudržitelný a jak píše Charlemange, „Merkelová si mohla říct: vy ode mne chcete, abych koupila řecké voliče jejich vládě“. A je pravda, že v tom je něco politicky toxického.

Myslel jsem na to tyto společenské kontrakty minulý týden, když jsem propadl depresi ze slovenských politiků. Nepřekvapilo mne, že nacionalistická SNS křičela, že Řekům nedáme ani euro (slovenský premiér Rober Fico totiž sice nerad, ale přece jen podepsal v Bruselu dohodu o půjčce Řecku, přičemž Slovensko půjčí 30 milionů eur, což je téměř 8 miliard českých korun), ale že moderní proevropská strana SDKÚ bude říkat v podstatě to samé co ostatní populisté (její podpředseda Ivan Mikloš: „Odmítáme program pomoci, jak je navržen“, neboť účty nemají platit ti, „kteří problém nezpůsobili“).

Je jasné, že je před volbami a slovenští voliči jsou samozřejmě v drtivé většině proti pomoci Řecku na svůj úkor. Tady je však namístě otázka: jaký to byl společenský kontrakt, na jehož základě se Slováci shodli, že chtějí do EU a do eurozóny?Dalo by se jistě dlouho mluvit o tom, že Slováci – stejně jako Češi - chtěli odjakživa na Západ, že po válce a komunismu toužili konečně po bezpečí a prosperitě a náruči EU atd.

Ale já si myslím, že zejména v případě Slováků to byla společná touha politických elit i veřejnosti zbavit se tíhy dějin a rozhodování o budoucnosti, touha zbavit se odpovědnosti za tak velký úkol, jakým je pro malý národ přežití v pohyblivých píscích střední Evropy. A to vše jen za cenu toho, že si splníme domácí úkoly adaptace na poměry EU. Pak už bude vše jen zdarma a bez námahy, včetně eurofondů.

A teď najednou máme platit! A navíc jsme vtahováni do děje, chtějí od nás, abychom rozhodovali! Před něčím takovým nás ale nikdo v EU nevaroval, to není fér! Není divu, že Slováci se bouří – vnímají to jako porušení společenského kontraktu, který uzavřeli s politickými elitami. To se dá pochopit. Nelze však pochopit a tím méně odpustit odpudivé chování slovenských politiků, zejména těch, kteří se sami pasují na liberální elity národa, jako je SDKÚ. Nadbíhají voličům tím nejtrapnějším způsobem: volte nás a my to těm Řekům i celé EU ukážeme!

Ve slovenském případě – na rozdíl od Merkelové – vůbec nejde o „politicky toxický“ obchod, protože za slovenskou částku si řecká vláda voliče nekoupí. Slovenský příspěvek je jen vyjádřením solidarity v rámci EU a také vyjádřením vůle EU zachránit. Jenže slovenští politikové se najednou chovají, jako kdyby vlastně do EU nikdy nechtěli. Je mi z nich nevolno.

Příští sloupek autora najdete na webu Respektu 30. 5. 2010.